|
| |
 |
|  |
Perníková chaloupka.
Jeníček a Mařenka, šli s tatínkem do lesa.
nad tou spoustou jahod, každé srdce zaplesá.
Nedali se pobízet a začali sbírati,
tatínek jim ještě řekl, hlavně ať se neztratí.
Vyhlídl si krásné stromy a začal hned pracovat,
ani děti nelenily a začli se ládovat.
Já mám velkou, a já větší, křičí oba z plných plic,
o tom že však zabloudili, nevěděli vůbec nic.
Padl večer, noc se blíží, oči se jim trochu klíží,
tátu však už neviděli a palici neslyšeli.
Ztratili se v hustém lese, Mařenka se strachy třese,
zeptala se Jeníčka, kde je jejich světnička.
Jeníček byl chlapec činu, vylezl hned na smrčinu,
Směrem kterým tuší domov, zadíval se do dáleka,
srdce jeho silně buší, i když ho nic nevyleká.
Oči už ho skoro bolí, ale on však nepoleví,
pak uviděl světlo v dáli, když už oba nedoufali.
Vydali se temnou nocí, za světýlkem, za pomocí.
Z nenadání vystoupila před oběma chaloupka,
a na střeše uviděli, podivného kohoutka.
A hned vedle velké srdce, husar sedí na koni,
zatočila se jim hlava, když to všechno zavoní.
Nevěřili vlastním očím, přestal jim snad sloužit zrak,
ten dům byl celý perníkový, vypadá to na zázrak.
Ale to už nelenili a za chvíli Jeníček,
usazený za komínem, loupe první perníček.
Vrátka strašně zavrzala, a ve dveřích kde se vzala,
stojí hrozná postava, a z plných plic nadává.
Kříčí do tmy na zloděje, a chce vědět co se děje,
kdo jí perník z domu bere, ale na to Jeníček.
uklidní ji, že čas ztrácí, že nic že jen větříček.
Baba aniž přemýšlela, ráda mu to uvěří
s klidný srdcem zavře dveře a pospíchá k večeři,
Netrvalo ale dlouho, ani sousto nepozřela,
uslyšela něco venku a tak zase otevřela.
Zase zvuky, teď už silné, a už byla z domu venku,
jen se trochu zadívala a už kouká na Mařenku.
Ka komínem někdo sedí, a dělá tam strašný hluk,
netrvalo jí to dlouho, ano, je to ňáký kluk.
Zavedla je do chaloupky, zavřela je do chlívku,
své vráščité ruce mnula, začla vařit polívku.
Měla s nimy svoje plány, aniž by to věděli,
na pekáči měli skončit, s knedlíkama v neděli.
Když už všechno připravila, šla do chlívku pro děti,
pak u pece ukazuje jak na lopatě seděti.
Na lopatě bába sedí a do ohně klidně hledí,
děti ale nelenili do pece ji zavřeli,
jak nadává, jak tam křičí ještě dlouho slyšeli.
To už ale běží domů, za maminkou, za tátou,
a už oba zapomněli, na tu babu hubatou.
Doma byli všichni rádi, že se jim nic nestalo,
a pak všechno oslavili a bylo tam veselo.
A tak končím vyprávění, a na závěr ještě radu,
cizím se vždy vyhýbejte, raděj běžte na zahradu.
|
|
|
