Čistá krása

Dominik, 17letý student gymnázia, šel domů. Byl snad trošku neobvyklý, zatím se nezajímal o dívky. I když ve škole plácal kdejaká moudra, zatím dívku neměl. Nebyl ani ošklivý nebo nepříjemný, zkrátka neměl zájem. Snad hledal pravou lásku.

Na ulici, se sluchátky, míjel slečny, dívky i paní bez povšimnutí. Přišel domů, tašku hodil do kouta a zapnul počítač. Ježišmarijá, kdo mi pořád co píše? Vyřídil mailovou korespondenci a zahrál si nějakou hru. Pak si večer začal číst. Četl sbírku povídek, místy se pozastavoval, přemýšlel. Pak, bylo asi jedenáct, si lehl a usnul. Byl najednou v lese. Kráčel bosý po měkkém mechu. Mezi korunami mohutných dubů prosvítalo teplé světlo letního slunce. Foukal vlahý vánek, bylo příjemně. Byl nahý, stál tam v blaženém pocitu uvolnění. Zaslechl zvuk, který snad v životě neslyšel naživo. Něco mu to připomínalo, nevěděl však co. Kolem hlavy mu proletěl nemotorný bzučící čmelák. Jak kráčel po měkoučkém mechu, cítil jak ho studí a šimrá. Tu a tam šlápl na tvrdý a špičatý žalud. Ani ho to nebolelo. Šel krátkou chvíli, když dorazil k původci oněch zvuků. A zůstal stát, ohromen. Vydechl, snad úlevou, snad nadšením. Stál před malým, průzračně modrým jezírkem. Hladina byla bez přestávky čeřena malým, ale vydatným vodopádem, přepadávajícím přes bělostnou skalní stěnu. Slunce, právě zapadajíc, nechávalo vodní hladinu posílat vlnky světla po skále. Dominik si jen sedl, hleděl na tu scénu, prost slov. Netrvalo dlouho a slunce zapadlo a vyšel jeho bratr, Měsíc. A s ním spousty malých zářících hvězdiček. Vytrvalý vodopád stále rozechvíval hladinu jako zrcadlo roztřesených hvězd a vlnícího se měsíce.

Pak se probudil.

První slova, která z něj vyšla, byla: Takovou dívku hledám. Pak zase usnul.