Miluji, když brečíš

Jsi krásná, tvé tělo se podobá květům orchideje. Miluji, když se tvé tělo vlní jako vodní hladina. Miluji, když se tvé tělo otřásá ve vzlycích. Miluji, když kanou tvé slzy, slané jak moře. Pláčeš z mnoha důvodů, bolesti, zlosti, smutku. Slzy, jak perly, pomalu stékají po tvých tvářích, které tak miluji. Obličej se ti zkřiví v podivuhodné grimase, která tě hyzdí, nemám jí rád. Kazí tvůj smutek, dělá ho ošklivým, zato slzy jsou čisté, krásné. Zbožňuji, když padají na zem. Jsou jako smuteční dar přírodě. Dáváš je, aby ti Matka Příroda dala radost, úlevu či zklidnění. Slzy jsou léčivé, nejsou však lék. Léčí duši ronitele. Dívám se na tebe, jak se stupňuje tvůj smutek. Tvé tělo se napíná jako luk. Tvůj dech je hluboký, vážný, jak při prvních metrech dlouhého běhu. Ať chceš nebo ne, pak ti vytrysknou z očí první slzičky. První, z dlouhého vodopádu. Ten okamžik miluji. Další slzy se už nepodobají ostatním. Jsou už jen horší. Nakonec tě utěšuji. Ležíš mi v náručí bezmocná jak dítě a já tě hladím po vlasech.

Miluji, když brečíš