A ráno po pařbě se mi v koupelně zamžilo před očima. Obklopila mě modrá záře a jako bych vešel do jiného světa. Všude plno smíchu, svoboda, hojnost, žádné peníze, člověk měl všechno po ruce, stačilo jen pomyslet. Když jsem si postupně myslel i na svůj mrakodrap a flotilu dopravních letadel, jimiž bych spojil celý svět, aby se každý mohl podívat, kam by chtěl, přišel jakýsi stařík a představil se jako Nejvyšší. Já mu říkám, že je tu přece svoboda a nikdo tu nemůže poroučet. Zahřměl blesk a byl jsem zpátky v koupelně.

Na druhý den jsem se večer zase tak zpil, aby se mi zamžilo před očima. Už jsem chtěl jen cítit teplo domova, přál jsem si najít tu pravou lásku a vychovávat s ní děti. A děti byly skoro už dorostlé, právě studovaly vysokou, v tom vešel do našeho domu stařík, zahřměl blesk, ale chvíli mu to dalo, než jsem byl zas zpátky v koupelně, protože jsem celá ta léta náš hromosvod pečlivě vylepšoval. Jenže je to Nejvyšší, a tak nebylo zbytí. Vrátit se nešlo.

Dalšího rána jsem ěel přímo za Nejvyšším. Sice se chvíli nechtělo zatmít, ale to mě bylo jedno. S neléhavostí jsem mu vykreslil, čeho všeho jsem v životě chtěl dosáhnout. A on mi odvětil, budiž, klidně si o tom sni, ale mně každej den teďka manželka nadává za to, že jsi přece Boží syn a že bys měl spíš spasit lidstvo, než prožívat potřeštěné nápady. Stál jsem jako zkoprnělý. Od té doby jsem přestal chlastat a na pařbách piju jenom džusy a sodovku. Ovocné šťávy jsou prý zdraví prospěšné. Snad ze mě někdy ráno nevyroste jabloň nebo pomerančovník. Na spasení lidstva skutečně nepomýšlím.