Procházím obludně velkým městem

        Procházím obludně velkým městem a doufám, že Tě spatřím alespoň na krátký okamžik. Vím, jak strašně naivní představa to je. Přesto doufám.

         Přemýšlím o našem posledním setkání. Bylo nezvykle dlouhé. Výjimečně jsi nikam nepospíchal. Byl jsi smutný. Zkoumal jsi mé popraskané rty a mluvil o naprostých banalitách. Takhle ses nikdy předtím nechoval. Od té doby uplynuly dlouhé týdny. Jako bys se vypařil nebo propadl do hlubin Země. Jenže já na tohle nevěřím, a tak procházím obludně velkým městem, a čekám až Tě někde zahlédnu. Stále si nepřipouštím, že Tě už nikdy neuvidím.

         Stoupám na náš oblíbený kopec za městem. Tajně doufám, že jako vždy budeš sedět na naší lavičce, a v dáli se marně pokoušet najít naše domečky. Lavička je však prázdná. Sedám si na ni, hledím daleko před sebe a čekám, kdy se už konečně objevíš. Ty ale stále nepřicházíš.

        Za sebou slyším kroky. Připadají mi povědomé. Moc bych si přála, abys to byl Ty. Vím však, že tomu tak není - nemůže být. Otočím se. Je to  můj malý bráška. Sedá si vedle mě. Prosí, abych se vrátila domů. Od té doby, cos odešel jsem tam nebyla. Neustále procházím tím obludně velkým městem a hledám Tě - jehlu v kupce sena. Jehlu, která už není.

         Sháním recept na elixír života. Bráška mě však nechce nechat toulat se ulicemi. Směruje mě domů. Já ale musím procházet tím obludně velkým městem a najít živou vodu. Musí existovat způsob, jak Tě dostat zpět. Proč jen jsi už proplul tou nechutně zkalenou řekou?!

21.5.2005