Třináctá komnata

Kdysi dávno, když teprve první lidské kmeny začaly obydlovat části naší země, kdy slunce bylo mladé a země zcela nedotčená, lidská duše zela prázdnotou a jejich chování neřídilo srdce, ale jen jakýsi pud. Lidé nedokázali milovat, nesnášet jeden druhého, lhát , podvádět, litovat druhé či odpouštět. Žádný člověk na planetě neměl srdce, žili prázdným životem, neměli city.

Však přišel jeden den, který ve hvězdách byl napsaný, který měl život lidí změnit. Narodila se dcera nebes, Louve. Všichni si uvědomovali, že je jiná, ale nikdo, kromě Louve, si neuvědomoval jak. Lidé ji zavrhovali, protože se jim zdála divná, nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Louve se chovala jinak, ona dostala dar od samých nebes, srdce plné lásky.

Když jí bylo dvanáct let a zase brečela pod starou lípou u vody, sestoupil z černé noční oblohy k ní chlapec v zářivě oslnivě bílých šatech. Jeho vzhled napovídal, že mu bude tak okolo patnácti let, jen jeho oči vyzařovali moudrost stáří. Pohlédl na Louve a konejšivě ji vzal za ruku:

„Neplakej, maličká, všechno bude dobré.“ Usmál se na ni a hlavou ji pokynul, aby ho následovala. Od lípy až k nebesům začal stoupat průhledný most a když došli až nakonec, stanuli v nebeském království, kde teď v noci všechno spalo. Most za nimi postupně mizel a chlapec jí vedl do hradu postaveného s oblaků. Všechno bylo jako z peří, tak jemné a lehké. Celou dobu nemluvili až když vystoupali schody hradu, které vedli do nejvyšší věže, tam se usadili do křesel postavených z mlhy a chlapec pravil:

„Než začnu mluvit chtěl bych se ti dát příležitost zeptat se mě na co chceš.“

„Kdo jsi.“

„Jsem vládce toho, co vidíš. Žil jsem ještě předtím než se zrodila tato planeta.“

„Proč jsem jiná než ostatní?“

„Protože si tě hvězdy vybraly, že budeš ta, co změní lidstvo.“

„Budou stejní jako já až dokončím svůj úkol?“

„Stejní? Asi ne, ale budou mít duši a srdce, budou cítit všechno, co cítíš ty.“

„Pak to je vše, na co se chci zeptat“

„Dobrá. Tak tedy: Půjdeš pořád na jih, přes kopce, louky, lesy a řeky až před sebou uvidíš horu. Bude to hora, na kterou když pohlédneš, zatají se ti dech, pak budeš vědět, že jsi na správném místě, tam za horou objevíš cosi neznámého, kde budeš moct získat city.“

„Kdy mám vyrazit?“

„Hned“

Šla jak jí radil několik měsíců, jídlo a pití získávala z přírody, dny jí utíkali celkem rychle, měla čas přemýšlet, co se skrývá za horou a jak bude její život krásný až splní svoje poslání.

Nakonec objevila horu, která vypadala jako když vůbec nepatří na tuhle planetu, byla plná života, při pohledu na ní tajil se dech a srdce tlouklo na poplach.

Louve zdolávala horu po tři dny bez jídla a pití. Na konci druhého dne se ocitla na samém vrcholku hory, kde se uložila ke spánku, snažila se spatřit, co se skrývá pod hustou mlhou vznášející se nad údolím pod horou, ale vše bylo dokonale zahaleno do bílého závoje, který přetrval až do druhého dne. Louve byla hladová a žíznivá, ale její pevná vůle ji vedla dál.

Když se blížil konec dne ocitla se pod horou. Proti ní se tyčil zámek. Velký a nádherný. Celé tělo jí bolelo, byla vysílená, ale něco jí pohánělo možná vnitřní síla či jakási touha, ale ať to bylo cokoli, Louve nabrala všechny síly a rozběhla se k zámku.

Když doběhla, zámek se rozplynul a na jeho místě stála schátralina. Louve prošla rozpadlou bránou a uviděla 13 dveří a před mahagonovými, které zdobilo na rámu 13 různých ornamentů stála stará, shrbená babička, která měla v jedné ruce bílou hůl a druhou si držela záda.

„Buď pozdravena, Louve, už jsem na tebe dlouho čekala, jak vidíš, je tady 13 komnat. V té první, co má jeden znak na svém rámě, není nic.V druhé najdeš pití kolik vypiješ, ve třetí jídla kolik sníš, ve čtvrté stříbra kolik vážíš, v páté zlata kolik uneseš, v šesté trochu jídla, pití, stříbra, zlata, v sedmé najdeš moudrost hvězd, v osmé najdeš krásu květin, vejdeš-li do deváté všechny bolesti, trápení zmizí a nastane jen dlouhé blouznění a snění, v desáté poznáš kdo vůbec jsi, vstup do jedenácté a nesmrtelnost získáš, ve dvanácté nalezneš smrt, tím si buď jistá.“ Stařenka se odmlčela a pohlédla na komnatu za sebou: „ Ve třinácté komnatě nalezneš, co hledáš, pro co jsi trpěla hladem, žízní, ale ještě jednu oběť budeš muset dát jestli se rozhodneš projít těmito dveřmi. Budeš muset obětovat sama sebe, svůj život, sny, touhy, abys dala duši ostatním. Rozhodni se, má drahá, není příliš času.“ Stařenka domluvila a zmizela.

Louve věděla, co má dělat. Snažila se ve svém nitru najít odvahu a pomalu se přibližovala k osudné komnatě, každý krok jí bolel, každý další krok jí chytal za srdce, protože věděla, že za chvíli už bude po všem, měla nepříjemný pocit v žaludku a celé tělo se jí třáslo, když sahala po klice a pomalu ji silou stlačila dolů.

Dveře se s zaskřípáním otevřely a všude se rozprostřelo oslepující světlo. Louve se ztratila v oslepující záři a nic po ní hmotného nezůstalo.

Ale její duše darovala cit každému člověku, dokud budou lidé cítit lásku, závist a ostatní pocity, bude Louve žít, žít v každém z nás.