Je to jako dotknout se jemnosti. Pohladit motýla. Ale stojí mi za to, dotknout se jemnosti, která díky mému pohlazení zahyne a zmizí? Motýl. Není lepší jen pozorovat a užívat si každý detail jeho jemného života? Motýl. Rychlé pohyby křídla, útlé tělo, jemná tykadla, barvy, které sledujete se strachem, aby se s dalším zavátím větru neoddělily od křídel motýla a v podobě lehoučkého prášku nepadly na tvrdou zem. Motýl. Život ničím komplikovaný. Motýl. Poletuje z květu na květ, z místa na místo. Motýl. Bez důvodů. Motýl. Jen tak. Motýl. Nedotknu se. 

Stejně tak nenapíšu. Mám sny. Sny o mně. Sny o Tobě. Sny z kterých žiji dnešní den. Sny ze kterých budu žít i zítřky. Máme vztah. Vztah, který je čistý, platonický, jemný. Nač jej narušovat realitou? Copak není lepší žít společně ve snech, které pro nás mají přichystány jen samé šťastné konce. Realita na mé tělo dopadla již několikrát, jako balvany. Rozdrtily mi kosti, mozek, srdce. Jediní, kdo přežili jsou Sni. Sni, kteří mě před spaním hladí po vlasech a do ucha šeptají, abych se nebál, neboť až se probudím z filmu přichystaným Sněma, oni již budou mít přichystaný nový film, který mi pustí v hlavě po skončení předešlého. A tak budu radši přežívat ve své realitě než v té Vaší. Těším se, až Tě znovu uvidím. Až se budu zase schovávat a tajně sledovat Tvoji chůzi. Až mi Sni z našeho pohledu natočí film o spokojené budoucnosti. 

Jsi to Ty. Jsi Motýl. Jsi Včerejšek. Jsi Dnešek. Jsi Zítřek. Jsi Sen. Jsi Balvan.