Onehdá jsem potkal v parku malou holčičku. Byla to poměrně pohledná stvůra. Přistoupil jsem k ní a řekl ji:

,,Hej, děvče, líbíš se mi, za kolik?“

Holčička se na mne zazubila a zašvidrala. Nemám rád tyhle poškozené typy, ale už bylo pozdě, odpověděla mi:

,,Půjdu š tebou sa šešť penny, milášku.“

,,Ty šišláš?!“

Ona šišlá. Ona má vadu řeči. Ona je třeba celá vadná. Je zřejmě mrzák!

Na těle mi naskočila husí kůže, a tak jsem se začal bát o svůj život. Bylo to strašné. Nebál bych se užít přirovnání nejstrašnější sekundy mého života. Holčička si vykasala sukýnku, aby se mi ukázala jak je hezká.

,,To jšem ale hešká, še? Milášku,“ řekla.

K mému zděšení tam měla protézu. Tedy co si v dnešní době lidi nevymyslí, zakroutil jsem nechápavě hlavou a decentně si odkašlal.

,,Ty máš bašily, hajšle!“ obořila se na mě.

No teda, děvka jedna.

,,Co si o sobě jako myslíš, ty kurvo malá, přízemní?!“ rozkřičel jsem se na ni a celý se u toho roztřásl vzteky. Z úst se mi vyvalila pěna a ztuhl jsem na půl těla. Oči mi div nevyrazily z důlků. Byly nateklé a narudlé. Svalil jsem se na zem a dostal křeč. Dostavil se u mne epileptický záchvat z nadměrného rozrušení. Doktor mě upozorňoval na to, abych se příliš nervově nepřepínal, ale při své decentně cholerické povaze jsem se prostě někdy těžko ovládl.

,,On má leplu. Hej, děšká, on má leplu, hajšl jeden... Nakaší náš malomošenštvím!“ rozkřičela se na celé kolo ta malá prostitutka za pět penny. A za chvíli se z celého blízkého okolí vynořili malí haranti. Byli po zuby ozbrojeni a sálal z nich vztek a zabijácká nálada. A ještě než jsem upadl do bezvědomí, uvědomil jsem si, že jsem v prdeli.

Ale nebylo to tak zlé. Odnesli mě jen do nedaleké stoupy. Jeden potkan mi snědl prst. Malíček. Ale jinak jsem byl v pořádku. Dokonce by se dalo říct, že jsem se cítil až svěže, a vlastně jsem byl rád, že to takhle všechno dobře dopadlo. Oprášil jsem se a vyrazil do Irské na pět piv a pozdravit Pavlínu. Hihi.

26. prosince 2003

Chlív out