vítr nabrán dechem, šlehající o skaliska
hudba rajským dechem - přes ucho, přes mozek
do duše se dere, slovy vepsanými v tvarech
bez závoje, drží si své zarputile - koleje.
vítr vane, vítr fučí, mráz dechem roztaje
ústa mlčí - kolik panu pane dáte?
pěna z úst mu srší
hanba vám, vy další pane
z rukou do ciferníku narovnat rafičku
jeden se snažil
opředen svět je rouškou násilí
vzteku, podtlaku se nevyvaroval
nikterak se neodpustil, jednoduše neventiloval
jedna malá lentilka, víc než hrst suti
kámen po kameni upadá
a ulice jsou s pachem krví.
já, svět, chci být co bylo bez lidí
nebát se a nekrást a nevtlačit se do kouta
hrdě bít se za spravedlností.
oko okem moudrého starce
ruka rukou stvrzena
|