poslední volání za anarchii
paranoid_android
Noční město je tichý řezník --
v dlaních oken se mu třpytí
kudly
a jeho oči – šedí vlci
bdí
na stopkách továrních komínů,
aby se jim
každý „strůjce vlastního osudu“
zasnil v zubech
a v tlamě utonul.
V noci je město vůdcem smečky
a jeho vytí svádí
všechny odkopané hvězdy
na stezku smrti,
kde se i nejjasnější tepny
odkrví v oprátky,
v beztíži se točící
na řetízkovém Měsíci --
kolotoči posmrtné nevolnosti.
tahle je zbytečná
Mardou
ON
probudí se v poledne a vzpomene si na všechny sny přesně popořadě je to znamení toho že nežije je to znamení
a má se skvěle cestuje skrz pohlednice na prádelní šňůře
naposled večer nasedá do tramvaje e s t r e l a 28 černobílé ulice chodníky lesknoucí se po dešti
v kavárnách lidé upíjejí nápoje neodhadnutelných barev
a mezi nimi někde ONA má sklopené oči vyrábí z novin vlaštovku
ví že tahle je ze všech nejlepší a proto si ji nechává až na konec
|
Věčný návrat
Citizen
Marto, dnes večer zdála ses mi,
a ve snu jsi byla nahá
jako kniha.
Bral jsem tě do rukou a obracel mezi prsty.
Byli jsme spolu v pokoji a byla tam zima,
a tvá nahá záda zářila jako prázdná stránka
s překrásnou rýhou uprostřed.
Pak jsi se změnila v papírový kornout
a já přiložil jsem tě k oku
a hleděl skrz tebe na noční město za okny.
Viděl jsem skelné pouliční lampy
a vířící sníh dopadající na zmrzlé tabule
výkladních skříní.
A u jedné z nich uviděl jsem nás dva.
Pili jsme zmrzlé víno v ulicích nočního města.
Pak jsem tě hledal na všech prázdných zastávkách.
Ale ty byla jsi přitom s jiným mužem.
Ten muž chystal se otevřít tvou kůži
Viděl jsem tvůj pohled.
Byl jako kdybys lámala růži
a jako by tvá ústa a jazyk chtěly
vysát tu růži až do dna.
Svlékání to je hořká motlitba.
Je to krásné a zároveň na všem ulpívá stud.
Když vniká se do druhého těla,
zdrženlivost musí stranou.
Ale já chci být zdrženlivý.
Tvé jméno je jako hořká mandle
Tvé jméno je hořká slast.
Tvé tělo vždycky mizí.
Jakoby průsvitné.
Jsi pára kolem postele.
Už pouze minulé okamžiky máme pod sebou
a nikoliv tebe.
Když už mám právo vyslovit tvé jméno,
nechť je mi modlitebnou každé místo,
třeba i autobus.
Budu křičet tvé jméno,
lhostejno kde a před kým.
Jedině se jménem do těla vstupuje duch
Co pak, až se potkáme?
Obživne tvé jméno?
Marto, dnes večer zdála ses mi.
V tom snu zkoušel jsem zachytit hlasy mrtvých.
Stačilo v opuštěné místnosti položit na stůl magnetofon
a zapnout nahrávání.
Z pokoje kde jsme žili se ale ozývalo jen vrzavé šumění
prázdného pásku.
Věřím, že nejsi mrtvá, možná ale žiješ už
jenom jako stín promítnutý na sítnici.
Stín přece patří do života.
Není nakonec skutečný právě jenom stín ?
Na jaké věci lze v tomto životě hledět zpříma?
Marto ale dnes večer zdála ses mi
v tom snu jsem viděl film,
ve kterém jsi byla.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Na plátně byla herečka, cizí žena,
ale přesto byla jsi to ty.
Snad převtělená jsi stála znovu přede mnou.
Marto, pohlť mě tedy, zahub, tak jako každou noc,
když přichází spánek, hubíš nás všechny,
které jsi zanechala životu
a které během snění přece jen stále ještě miluješ
a pozvedáš k noci, kde je všechno nezřetelné
a nádherné. |