Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

V prázdninovém čísle Totemu vám předkládám už tradičně nekoncepční výběr básnických děl, která mě za uplynulé dva měsíce zaujala. Vzhledem k tomu, že se během léta okruh přispěvatelů i čtenářů přeci jen zužuje, nebylo lehké vybrat tak, aby se na mé stránce neopakoval jeden autor vícekrát. Doufám, že se mi nakonec podařilo do čísla zařadit básně, které zaujmou i vás svou specifičností v rámci Totemu. Přeju příjemnou četbu.
                               Lei

 

 

 

 

o důležitosti doteků

tichotam

 

každý obraz je zasklený...     nevidíme

vlnění vzduchu když někdo volá

 

 

sklo   

 

 

lavička v obrazárně spí...    na hlíně                              

bělostná dlažba a šlápoty     zdola

 

 

pití rozlité před oko 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

blízkosti III

...........

 

ptám se tě:

kudy se vracíš?

když z obzorů nosíš mi

vzdálenosti

na dosah ruky

a našich těl?

 

 

   stěhujeme se

   suzanne

 

   zeď pod starým obrazem

   bez dechu čeká na prozření

   je sama sobě spadlým hledím

   a slepou skvrnou je zdem všem

 

   zda prázdné háčky bez návnad

   chtějí malířům zdržet pád

   nevím, snad raději nevěřit

   v zázraky

   když křtíš každý byt

   tím napořád

   a já zas v novém večeřím

 

   možná křivdím ti; křivdou promyšlenou

   krucifix na třísky místo džbánu

   rozbíjím s tebou

   a z deště nám připíjím na příští

   pochybnosti a nedůvěry

   ač mé rty tvými opíjeny

   vše ještě neumí

   odříct ti

 

   a stále nemám víc

   než slova - jako skrýše přání

   a smělé plány

   v krabici stavebnic

Bilá hora

honza_bordovicky

 

Po železných schodech

dolů

sám.

Při každém kroku dunění

věže a v duši prázdno

a chlad.

Tam dole jsem přišel o všechno

černá s šedou a déšť. Zima.

Černý havran na holém pahýlu.

Fráze:

Noc bez konce

bloudění bez cíle.

Po železných schodech

dolů

sám.

 

 

 

 

   

   poslední volání za anarchii

   paranoid_android

  

   Noční město je tichý řezník -- 

   v dlaních oken se mu třpytí

   kudly

   a  jeho oči – šedí vlci

   bdí

   na stopkách továrních komínů,

 

   aby se jim

   každý „strůjce vlastního osudu“

   zasnil v zubech 

   a v tlamě utonul.

 

   V noci je město vůdcem smečky

   a jeho vytí svádí

   všechny odkopané hvězdy

   na stezku smrti,

 

   kde se i nejjasnější tepny

   odkrví v oprátky,

   v beztíži se točící

   na řetízkovém Měsíci --

   kolotoči posmrtné nevolnosti.

 

 

 

   tahle je zbytečná

   Mardou

 

  ON

 

  probudí se v poledne
  a vzpomene si na všechny sny
  přesně popořadě
  je to znamení toho
  že nežije
  je to znamení

 

  a má se skvěle
  cestuje skrz pohlednice
  na prádelní šňůře


  naposled večer nasedá
  do tramvaje
  e s t r e l a 28
  černobílé ulice
  chodníky lesknoucí se po dešti

 

  v kavárnách lidé upíjejí
  nápoje neodhadnutelných barev


  a mezi nimi někde ONA
  má sklopené oči
  vyrábí z novin
  vlaštovku

 

 

  ví že tahle je ze všech nejlepší
  a proto si ji nechává
  až na konec

 

Věčný návrat

Citizen

 

undefined

 



Marto, dnes večer zdála ses mi,

a ve snu jsi byla nahá

jako kniha.

Bral jsem tě do rukou a obracel mezi prsty.

Byli jsme spolu v pokoji a byla tam zima,

a tvá nahá záda zářila jako prázdná stránka

s překrásnou rýhou uprostřed.

Pak jsi se změnila v papírový kornout

a já přiložil jsem tě k oku

a hleděl skrz tebe na noční město za okny.

Viděl jsem skelné pouliční lampy

a vířící sníh dopadající na zmrzlé tabule

výkladních skříní.

A u jedné z nich uviděl jsem nás dva.

Pili jsme zmrzlé víno v ulicích nočního města.

Pak jsem tě hledal na všech prázdných zastávkách.

Ale ty byla jsi přitom s jiným mužem.

Ten muž chystal se otevřít tvou kůži

Viděl jsem tvůj pohled.

Byl jako kdybys lámala růži

a jako by tvá ústa a jazyk chtěly

vysát tu růži až do dna.

Svlékání to je hořká motlitba.

Je to krásné a zároveň na všem ulpívá stud.

Když vniká se do druhého těla,

zdrženlivost musí stranou.

Ale já chci být zdrženlivý.

Tvé jméno je jako hořká mandle

Tvé jméno je hořká slast.

Tvé tělo vždycky mizí.

Jakoby průsvitné.

Jsi  pára kolem postele.

Už pouze minulé okamžiky máme pod sebou

a nikoliv tebe.

Když už mám právo vyslovit tvé jméno,

nechť je mi modlitebnou každé místo,

třeba i autobus.

Budu křičet tvé jméno,

lhostejno kde a před kým.

Jedině se jménem do těla vstupuje duch

Co pak, až se potkáme?

Obživne tvé jméno?

Marto, dnes večer zdála ses mi.

V tom snu zkoušel jsem zachytit hlasy mrtvých.

Stačilo v opuštěné místnosti položit na stůl magnetofon

a zapnout nahrávání.

Z pokoje kde jsme žili se ale ozývalo jen vrzavé šumění

prázdného pásku.

Věřím, že nejsi mrtvá, možná ale žiješ už

jenom jako stín promítnutý na sítnici.

Stín přece patří do života.

Není nakonec skutečný právě jenom stín ?

Na jaké věci lze v tomto životě hledět zpříma?

Marto ale dnes večer zdála ses mi

v tom snu jsem viděl film,

ve kterém jsi byla.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Na plátně byla herečka, cizí žena,

ale přesto byla jsi to ty.

Snad převtělená jsi stála znovu přede mnou.

Marto, pohlť mě tedy, zahub, tak jako každou noc,

když přichází spánek, hubíš nás všechny,  

které jsi zanechala životu

a které během snění přece jen stále ještě miluješ

a pozvedáš k noci, kde je všechno nezřetelné

a nádherné.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter