Zdena Koláček: Odvážná Cesta Domů

V pátek ve dvě hodiny jako vždycky zamkl šuplíky a skříň a vypadl z kanceláře. Ale jinak už nebylo nic jako vždycky. Tašku se všema věcma nechal zamčenou ve skříni, vzal si z ní jenom prachy. Místo domů zamířil na nádraží a koupil si lístek do Humpolce. V Hranicích přesedl do brněnského rychlíku číslo 736, našel si volné místo u okna, sedl si a přivřel oči, aby se nemusel dívat na ostatní lidi v kupé. V Brně na nádraží posvačil tři tvarohové šátečky a zapil je neperlivou minerálkou. Potom nasedl do pražského rychlíku číslo 678, našel si volné místo u okna, sedl si a přivřel oči, aby se nemusel dívat na ostatní lidi v kupé. Naposledy přestoupil v Brodě a pak už oči nepřivíral: pozorně sledoval večerní krajinu za oknem motoráku, která se postupně měnila z neznámé ve známou. Když na nádraží v Humpolci vystupoval, už se stmívalo.

     Prošel městem a zamířil na severovýchod po modré značce. Asi za hodinu dorazil k Orlíku. Cestou si narval smrkové větve, které teď rozložil v jedné z mála zachovalých zastřešených částí hradu. Lehl si na větve, přikryl se bundou a za pár minut usnul.

     Ráno, hned po probuzení, vylezl na pobořenou věž hradu, sedl si tam a čekal. Byl krásný letní den a masňáci na sebe nenechali dlouho čekat. První rodinka vešla zbytkem hradní brány o půl desáté. Když došli k věži, skočil dolů tak, aby dopadl pár metrů od nich, protože nechtěl nikoho jiného zranit. Následky byly horší než čekal. Asi proto, že už nebyl žádný mladík. Poslední, co slyšel, byl hysterický ženský jekot.

     V nemocnici mu dali do sádry skoro celé tělo a přesunuli ho na pokoj. Pokoušeli se zjistit, jak se jmenuje, kde bydlí a jakou má zdravotní pojišťovnu. Na jejich otázky neodpovídal.

     Za dva týdny se na pokoji objevila manželka. Jak se dozvěděla, kde je, ho nezajímalo, ani se jí na to neptal. Vypadala nervózně a zahrnula ho otázkama. Na žádnou z nich neodpověděl.

     Kritická chvíle nastala další týden: přijela za ním žena i s dcerou. Trochu pomohlo, že se na něho od začátku dívaly jak na blázna. Nechal je přitom a na jejich otázky neodpovídal. V noci toho ale moc nenaspal a k ránu si musel obrátit polštář, protože byl skoro celý mokrý. 

     Doktoři na něho zkoušeli všechno možný: přístroje, testy, domluvy. Nereagoval na nic z toho, zbytečností už v životě absolvoval hodně a mlčet mu nedělalo žádné problémy. Kladli mu pořád dokola ty samý zasraný otázky a on si poprvý v životě mohl dopřát ten luxus neodpovídat na ně. Nakonec to vzdali a dali mu pokoj.

     Zlomeniny a otřesy se mu mezitím zahojily, takže fyzicky byl už v pořádku, ale nechápal, proč by kvůli tomu měl začít mluvit. A proto dál mlčel.

     Nakonec už nevědli, co s ním, tak ho poslali do blázince na pozorování. Vůbec mu to nevadilo. Kolem budovy byl velký krásný park s mohutnými starými stromy a dřevěnýma lavičkama, kolem parku masivní dvoumetrová zeď zakončená ostrými železnými bodci. Konečně byl zase v bezpečí.