Čína, jak ji letáky nelíčí

          Reportáž z Číny, to věru není jednoduchá věc. Který ze silných dojmů, v drtivé většině záporných, vylíčit dříve? Jak přiblížit zemi, v níž panují podmínky nepředstavitelné pro Evropana nikdy nedorazivšího do Asie? Předstírat, že jsem objektivním, či alespoň bezbřeze chápavým cestujícím - nebo upřímně přiznat své skutečné pocity a vystavit se podezření z xenofobie, možná odůvodněnému? Nikdy jsem přetvářku příliš dobře neovládal. Po každém návratu se hrot otupí, zážitky vyblednou, zdají se daleko. Stačí však další pobyt, a stará nechuť je zpět. V mezních situacích jsem vzal za svůj dlouhodobý úkol poukazovat na skutečný obraz země, o níž v poslední době koluje tolik senzačních zpráv.

          Máte dojem, že Čína je země plná starobylých památek, bambusových hájů a potemnělých čajoven, kde se lidé zabývají poezií a kaligrafií poté, co si ráno zacvičili bojové umění? Anebo že čerstvě blahobytná společnost žije ve skleněných mrakodrapech, kultivovaně jezdí do práce maglevem a vyváží elektroniku? V tom případě odvedla čínská propaganda nebo kinematografie dobrou práci. A v tom jsou Číňané vskutku dobří. Ne že by se nic z toho nedalo v Číně spatřit, ale každodenní většinová skutečnost je diametrálně odlišná. Zkusím tedy vykreslit několik dojmů ze své poslední (občas si říkám, že bohužel pravděpodobně ne úplně poslední) cesty.

         Hlavním dopravním prostředkem na delší cesty je vlak. Je také prostředkem nejbezpečnějším. Trávíte v něm dny a noci, kratší cesty trvají pět až deset hodin, ty delší i přes třicet. Poskytují zpravidla nezapomenutelné zážitky jak uvnitř, tak výhledem z okna.Už sám nástup do vlaku bývá dobrodružný. Záleží na tom, zda dostanete lístek na sezení - to pak máte místo zajištěné. Nezřídka jsou ovšem vyprodány, což znamená boj o sedačku. Neznalý cestovatel, pro kterého je pod vlivem domácího prostředí strkanice o místo pod úroveň, zpravidla zaváhá. Ti zkušenější přistoupí na čínskou hru; během, lokty, rychlými přískoky a lstivostí se snaží urvat kus sedadla pro sebe. To však může začít až poté, co drážní zřízenec otevře turniket ve velké přelidněné hale a začne u východu k nástupištím cvakat lístky. Efekt trychtýře jistě znáte, byť v menším měřítku. Ve vlaku se pak lidi poskládají na sedadla, do uliček, k umyvadlům u záchodů, pokud je pasažérů vskutku hodně, vejdou se někteří i pod sedadla. Ještě jsem nikoho neviděl ležet na policích nad hlavou, ale výstražné nápisy dávají tušit, že i to se stává. V každém vagónu je přístroj na horkou vodu, ke kterému se neustále prodírají cestující, aby si zalili čaj nebo instantní nudle chemických chutí. Celým vlakem pravidelně projíždí vozíky s jídlem a pitím, jimž, zdá se, nával v uličce vůbec nevadí. Každou chvíli se tudy ubírá také zřízenec s koštětem, tlačící před sebou haldu odpadků - v Číně se totiž všechno hází buď na zem nebo z okna; pokud nejsou slupky od poživatin a plastové láhve na stole, je uklizeno. Ke koloritu patří kouření, ač je zakázáno, a plivání na podlahu, které zakázáno ve vlacích nebývá, avšak výzvy k jeho zanechání se dost neúspěšně zhusta objevují na různých veřejných místech. Slušností je plivanec rozetřít botou, aby nehyzdil prostředí. Někdy se stane, že si protější cestující sundá boty a položí si nohy do vašeho klína a ani přes opakované sklepávání ve svém úsilí nepolevuje, ba i verbální nápověda zůstává bez účinku. V levnějších vlacích toto millieu spoluvytváří mrazivý vítr, deroucí se dovnitř mezerami kolem oken.

          Chce-li člověk jen rychle nahlédnout, jak vypadá Čína mimo velkoměsto, v jakých podmínkách žije 99% obyvatelstva, není nic lepšího, než projet se pár set kilometrů vlakem. Chce-li pochopit více, v jedné z mnoha stanic, v kterých vlak staví, vysedne a pobyde. My jsme měli namířeno do západní části provincie Chu-nan, kde se v horách podle průvodce měly skrývat historické městyse. Vyráželi jsme od úpatí Žlutých hor, jednoho z mála opravdu krásných míst v ČLR. Nebudu je líčit právě z toho důvodu, že taková místa jsou osamocená a nereprezentativní, vyfocená a popsaná v každé druhé knize. Bylo zapotřebí překonat území tří provincií, se dvěma přestupy. První úsek do Nan-čchangu jsme projeli v noci, takže nemůžu vylíčit všechny krásy provincie An-chuej. V zmíněném městě, hlavním městě provincie Ťiang-si, jsme měli celé dopoledne čas. Musím čtenáře upozornit, že ačkoliv taková města čítají i několik miliónů obyvatel, vybaveností připomínají spíše naše města okresní. Jsou to rozlehlé zalidněné plochy, v centru mrakodrapy, mimo ně rozpadlá sídliště či řady přízemních domků, kde jediné, co se dá dělat, je jít na karaoke nebo do McDonalda. Čínská mládež řeší tuto nicotu jednoduchým způsobem: Od rána do večera zaplňuje desítky místních internetových "kaváren", kde holduje střílečkám. Vejdete-li do takového podniku, kde je třeba sto počítačů, nenajdete monitor, na němž by nedocházelo k masakru nějakých oblud. Prohlídka Nan-čchangu spočívala v hledání něčeho k snědku, neboť byl teprve třetí den po Novém roce, a to jsou jediné dny, kdy Číňani nepracují a baví se zapalováním petard, jejichž pozůstatky tvoří na ulicích malé haldy. Čína po stáhnutí více než desetiletého zákazu pyrotechniky na Nový rok bez nadsázky připomíná válečnou frontu. Nejpamětihodnějším místem tohoto města byly záchodky poblíž nádraží - byly jedny z nejdrastičtějších, co jsem kdy v Číně viděl, a že jsem jich neviděl málo. Následoval odpolední přesun do Čchang-ša, hlavního města Chu-nanu. Během těch několika set kilometrů jsem snad neviděl jediný metr čtvereční, na kterém by nebyl odpadek či přímo skládka. V běžných čínských městech a jejich okolí ve dne vypadá slunce jako měsíc, přes hustý závoj smogu a vlhkosti není vidět daleko, obrysy zchátralých budov se strašidelně vynořují z věčného přítmí. Taková města jsme míjeli neustále. Komíny továren, výpustě chemikálií do řek pokrytých odpadky, blátivé ulice zasypané plasty a organickými zbytky. Paneláky pokryté koupelnovými dlaždičkami (říkám jim kachlhauzy, jsou všudypřitomné a kromobyčejně nevzhledné), po nichž stéká špína, protože se nikdo o nic nestará, leda o své peníze. Bizarně vyznívají výchovné nápisy na zdech, transparentech, kdekoliv, hlásající Vybudujme čisté a civilizované město!, Vstříc zelenému Pching-siangu, vstříc OH v Pekingu! nebo Prosíme neodhazujte odpadky a neplivejte kolem sebe!. Člověka to ochromuje - uměl si představit, že existují znečištěná místa, a pár jich možná v ČR viděl. Ale neuměl si představit, že by to mohl být standardní vzhled krajiny, stovky a stovky kilometrů, smetiště, na němž žije a zároveň ho vytváří miliarda lidí. Téměř nikdo z nich se nerozpakuje odhodit cokoli kamkoli. Čím více nápisů vybízí k nápravě, tím míň si jich někdo všímá. Ve škole se učí děti naprostému opaku toho, co vidí kolem sebe v rodině, a to se pak těžko dodržuje čistota. Kdybychom chtěli vyrábět bez ohledů na zatížení životního prostředí jako Číňani (o pracovních podmínkách zaměstnanců radši pomlčím), jistě by naše výrobky byly stejně levné jako jejich, konečně bychom byli konkurenceschopní!

          V Čchang-ša jsme přespali v pokoji, kde - světe div se - běžela klimatizace zadarmo, takže nám v noci neumrzal nos. Území na jih od řeky Chuaj je totiž v Číně považováno za Jih a tam je přece teplo a je zbytečné tam topit. Proto ve větší části Číny nemají topení, ačkoliv tam teploty v zimě klesají někdy i k bodu mrazu. Když potřebují, přitopí si klimatizací, ta je ale energeticky velmi náročná, proto za její spuštění požadují ubytovny nemálo peněz. Navíc Číňani neznají dvojitá okna, a i ta jednoduchá nepřlihéhají k rámu dvakrát těsně, protože jsou vysouvací. Pokud tudíž nechcete platit luxusní hotel, skončíte v cimře se zamazanými stěnami, týdny neměněným povlečením, zaprášenou televizí (ta ovšem nikdy nesmí chybět), případně s velmi neútulnou koupelničkou se zajímavými trubkovými rozvody. K ránu jsem v pokoji zpravidla naměřil kolem 10 stupňů. Ještě že jsem si vzal čepici! Čchang-ša má coby hlavní město provincie několik miliónů obyvatel, ale platí na ně výše řečené. Největším lákadlem pro kultury chtivé cestovatele je místní muzeum, v němž je rozsáhlá expozice věnovaná jednomu z největších čínských archeologických nálezů, hrobce v místě zvaném Ma-wang-tuej z 2. stol. př. n. l. Tím se každé město pochlubit nemůže. Po menším bloudění stále ještě ztichlým městem, kde komplex provinční vlády zabírá značnou plochu v centru, jsme dorazili k velkolepé budově muzea, s níž se můžou srovnávat snad pouze čínská nádraží. Z neutěšeného současného města jsme vyšli do úhledného světa pečlivě zpracovaných vitrín, z jejichž obsahu bylo lze vytušit obrysy starověké Číny, Číny, kde ještě existovala divoká příroda, ba dokonce lesy, kde se dalo dýchat či plavat v řece (ačkoliv Číňané se vody vždy báli a ani dnes většina z nich neumí plavat). Dvě tři hodiny strávené v takovém prostředí člověku dají odpočinout a vlijí naději do žil, že přece jen jsou místa, kam stojí za to se podívat. O to bolestnější byl návrat do prašných ulic. Chtěl jsem se před odjezdem podívat ještě k velké řece Siang, která městem protéká. Bez bližšího zkoumání mapy jsme vyrazili na patřičnou světovou stranu. Cesta se tak protáhla zacházkami, zato jsme líp poznali, jak v Čchang-ša vypadají běžné obytné čtvrti. Pod nadúrovňovými kříženími silničních okruhů na periferii podél kolejí několika vleček žijí lidé v lepším případě v neudržovaných panelácích, v horších v chatrčích; v jejich okolí se mezi výhybkami pěstuje zelenina, kterou potom jíte v restauracích coby součást chutného pokrmu. Scény někdy připomínají žánrové obrazy z Divokého západu, jen s tím rozdílem, že vítr nežene kotouče stepní trávy, nýbrž igelitové tašky. Po hodinové cestě jednotvárnou, ale "působivou" scenérií najednou hop! a vyjdete na nově upravené říční nábřeží, osázené palmami a opatřené moderním osvětlením. Jaké kontrasty na několika málo metrech - a mezi zájmem vlády reprezentovat město a nezájmem řešit situaci jeho obyvatel.

          S příchodem tmy jsme nasedli do vlaku jedoucího do Ťi-šou, okresního města na západě provincie (může mít půl milónu milión obyvatel, ale nenazval bych ho jinak než díra děr), v jehož okolí žijí v částečně zachovalých vesnicích většinou národnostní menšiny (Tchu-ťia, Tung). Tady měl začít průzkum odlehlých míst, nedotčených ani čínskými, natožpak západními turisty, kde lze spatřit tradiční dřevěné domy nad přívozem přes průzračnou řeku, v níž se zrcadlí rozeklané hory s vrcholky skrytými v oparu. Z mnoha míst, o kterých básnil průvodce, taková byla možná dvě. Jsem nakloněn tomu myslet si, že to stálo za to. Už sama cesta tam na korbě zelinářského vozu po kamenité horské cestě, víc než hodinu v mlze prudké stoupání, průsmyk, klesání, zatáčky, to bylo malé dobrodružství. Tichá  vesnice v dešti obklopená mandarinkovými háji a zeleninovými políčky, mezi nimiž jsou roztroušeny staré náhrobky (Číňané na vesnicích neznají hřbitovy a mrtvé pochovávají na geomanticky příhodných místech kdekoli v okolí), domy na kůlech s vyřezávanými okny (beze stop dlaždiček!), zarostlá hrobka místních králů, za vesnicí ve svahu jejich chrám předků, jehož některé části jsou původní z 12. století. To je dnes vzácnost, protože většina památek byla zrekonstruována tak, že se původní budova zbourala a od základů vystavěla nová, blyštivá stavba, která se staví na odiv turistům po zaplacení vstupného (přičemž ceny dávno přestaly být rozvojové). Ostatně, to je pouze jeden z mnoha projevů mizivé úcty Číňanů ke svému nemovitému kulturnímu dědictví. Ovšem ani vesnice, o které je řeč, není místem, kde by se čas zastavil ve středověku. Elektrifikace dospěla i sem, spojení s vnějším světem zajišťují pravidelně pendlující dodávky, před mnohými domy je v zemi zapíchnutá satelitní anténa (když už nic jiného, tak televize musí být v každé domácnosti, byť by byla sebechudší), závan turistického ruchu přiměl dvě domácnosti, aby se tvářily jako restaurace s možností přespání. Této služby jsme využili jenom proto, že nám bylo řečeno, že žádná auta ten den už do města nejedou. Nepochopitelně jsme i přes všechny zkušenosti uvěřili a nechali se napálit, ale nocleh v takovém místě se nakonec ukázal jako velmi příjemný a silný zážitek - slyšet v noci déšť bubnovat na střechu, cítit, jak vítr profukuje vyřezávanými okny beze skel a slyšet klapání dřívek zavěšených kdesi ve vesnici, to se v Číně příliš často zažít nedá. Pomyšlení, že kousek nad domem je hrobka králů s přelámanými kamennými stélami a sochami koňů, dodávalo noci trochu tajemnou atmosféru. Ranním odjezdem z této vesnice idyla ovšem skončila.

          Ale o tom, co se dalšího dá zažít v západním Chu-nanu, možná příště. Spíše než popis určitého úseky cesty představuje předchozí líčení mozaiku typických zážitků, které čekají každého, kdo se v Číně odváží opustit velkoměsto, jako je Peking, Šanghaj nebo třeba Kanton, a vydat se do chudších oblastí na západě, zaujímajících větší část území, a hlavně: do míst téměř nedotčených turistickým průmyslem (těžko říct na jak dlouho).