Emigrace je nepochybně stinnou stránkou civilizačního procesu. Stinnou pro jeho  hlavní aktéry, kteří jsou takto připraveni o vlastní půdu pod nohama, ne tak už pro umění (v našem případě pro literaturu), které je pout zbaveno. Tato ambivalence, vytvářející napětí mezi tvůrcem a jeho dílem, dává možnost vzniknout fenoménu emigrantské literatury. V kontextu literatury ruské je jedním z těch “šťastnějších“ aktérů básník a esejista Igor Pomerancev. Šťastnější proto, že mu nebylo dáno v emigraci zemřít, narozdíl od generace jeho předchůdců. Z těch, kteří samotným faktem emigrace trpěli nejvíce, jmenujme držitele Nobelovy ceny za literaturu Ivana Bunina či básníka, nihilistu z nejpovolanějších, Georgie Ivanova. Pomerancev patří do tzv. Třetí vlny emigrace, jež probíhala postupně během Studené války a byla ze všech tří nejvíce liberální. V emigraci se pohyboval (a dodnes se pohybuje) všude možně, od Německa, přes Švýcarsko, Londýn, až po Prahu. Jeho Pražské pobyty se k naší škodě do jeho básnické tvorby výrazněji nepromítly, narozdíl třeba od Mariny Cvetajevové. Výraznější období se nese ve znamení jeho spolupráce se zpravodajskou stanicí BBC a “Radio Svoboda“, které je variantou radia Svobodná Evropa pro země bývalého SNS. Prahu a Londýn Pomerancev považuje za dva své nynější domovy.

     Pokud bychom použili ono značně zjednodušující rozdělení umělců na intuitivní a intelektuální, bude Igor Pomerancev spíše případem prvního typu. Jeho lyrika stojí ve většině případů na pomezí reflexivní a intimní. Uvedené překlady mohou být chápány jako velmi stručný průřez jeho tvorbou. 

    Zvláštní pozornost bychom chtěli věnovat básni Touha po vertikále a horizontále, která je, podle našeho soudu, v jeho tvorbě zásadní. Je však zásadní také právě v kontextu emigrace, zejména z hlediska výše uvedeného aspektu protipólů mezi tvůrcem a dílem, který bývá v souvislosti s daným tématem často opomíjen. Nechceme se zde pokoušet o literární analýzu těchto veršů, myslíme si, že právě tato báseň si zaslouží značnou interpretační volnost. Povšimněme si především motivu protikladu, který je zde motivem ústředním a pro pochopení emigračního kontextu základním. Protiklady místní (Krym x Tichino), časové (předtím x teď), ale především protiklad vůle (to co chci x to co je) jsou odděleny jasnou hranicí formální (členení na dvě části), příčinnou (válka) ale i sémantickou (slovo “hranice“). Všechno je zde postaveno do protikladů (zhýralost a asketizmus; ten, co strašně rád prolamuje hranice, si bere dceru celníka, přechod hranice, čili odjezd x návrat, ano i ten tisíce let stále stejný motiv života x smrti… atd.), do antonymie mezi svobodou slova a nesvobodou srdce.

Právě toto emigrační umění o emigraci, jakožto umění protikladu, vydává svědectví doby s ponaučením. Jakým? Proč? A. C. Putna nám ve svém cyklu Rusko mimo Rusko nabízí odpověď: Aby si člověk-Adam nemyslel, že může něco jednou provždy a nezměnitelně mít.

Touha po vertikále a horizontále

1.

Vše asi závisí

na těch střemhlav padajících jménech:

Herr Messerschmitt, Herr Junkers.

Ale právě o takové dívce jsem vždycky v dětství snil.

Povolání: Dcera strážce majáku

Trvalé bydliště: Krym

Rasa: Opálená blondýnka

Čekala na mě bezpřestání celý život,

Dokud jí slunce lízalo ramena delfíním jazykem.

Ale já čekal na válku,

až mě přistávající letadlo vyplivne mezi lopatkami vrtule.

Zůstala kapka krve na bronzové klíční kosti.

Její otec, na slovo šetrný stařec,

mi pomáhá přenést dceru do komůrky přímo pod reflektor.

Snažíme se ji trochu vykurýrovat, občas neochotně prohodíme:

líh-gáza-atropin

Je to směs zhýralosti a zatvrzelého asketizmu

nebo jen divný pocit, že bez asketizmu

by zhýralost neměla tu správnou jiskru.

2.

Vyhasly plátěné paty

bronzového věku mého života

a já se octl v Tichině, italském kantonu Švýcarska.

Nastěhoval jsem se přímo k italsko-švýcarské závoře,

abych mohl překročit hranici třikrát nebo čtyřikrát denně.

Dělám to strašně rád, tak strašně, že se až chvěji.

Kdybych byl Indiánem, říkali by mi

Ten co prolamuje hranice.

Ve směnárně příhraniční banky

jsem se seznámil s pokladní, dcerou celníka. Oženil se.

Mé děti teď šmejdí po hranici sem a tam, sem a tam.

Kde je tvůj Messerschmitt, kde je tvůj Junkers.

Polibek v Lucernu

Igor Jakovlevič Pomerancev - básník, esejista, Laureát ceny Vjazemského. Narodil se v roce 1948 v Saratově, žil v Zabajkalské oblasti a na Ukrajině. Vystudoval fakultu Románské a germánské filologie. V roce 1978 emigroval, práce pro BBC a “Radio svoboda“ (radiové cykly Slyšíte mně?, Láska na krátkých vlnách…). Střídavě žije v Praze a Londýně. Básnická sbírka: “Počemu strekozy?“ (Proč vážky?), próza “Krasnoe, suchoe“ (Červené, suché)…

ilustrace:

al-ash                                                                                         Alex Elgart