Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

13. číslo časopisu...červen 2006

1.Titulní strana - toto číslo je optimalizováno pro rozlišení 1024x768
2.Na vlnách OSSH - slovo úvodem
3.Achillovy múzy - Swedish_nigg
4.Výběr foto
5.Za obzor vertikály - ruský básník Igor Pomerancev
6.Výběr z výtvarných děl
7.Tož ten... Brdéčka - povídka Dědci od Anah
8.Incendiary crime - pokec s Maxem Bubakoffem
9.Trable v Joeyho preclíkárně - kapitola z Quewoodu Maxe Bubakoffa a Pierra Bosqueta
10.Posun od kresby. Kam? - al-ash, profil autora
11.A,B,C,D…F…M,N…Q… nevím. - Truman Capote
12.Výběr z grafiky
13.Rozhovor - Česká centra
14.Tento způsob poezie... 2 - tentokrát pohled kladný
15.Čtyřma očima - dvojrecenze knihy Okolnosti smrti S.H.
16.Čtyřikrát do černého - čtyři krátké recenze na aktuální tituly
17.Posviťme si na ně - tematická stránka
18.Cesta (k) jednoduchosti - foto
19.A já rázem padám do snu - aneb Dmýchejte divadlo na Totemu
20.Totem živě - tentokrát v Jindřišské věži
21.Čínská tečka
22.Tři barvy - uživatelská stránka
23.Mé nejlepší dílo - výsledky soutěže
24.Autoři - ti, kteří porušili třinácté přikázání
12.číslo   
 13. 
   14.číslo

               

  
  
 
 

Stránku připravil: Václav Mráz

 

 

 

 

INCENDIARY CRIME

 

 

Ze setkání s Maxem jsem měl tak trochu strach, ostatně nebyl jsem na Totemu jediný, kdo po jeho zlých a jedovatých poznámkách v noci plakával do polštáře. Jenže co bych pro rozhovor neudělal. (Zvlášť když Loretě přišla na účet slušná sumička jako záloha za propagaci jeho knihy). Byl jsem připraven na všechno, ale přiznám se vám otevřeně, když jsem před Kavárnou Leontýnka uviděl přešlapovat rozpačitého pána středního věku, v pomačkaném pršiplášti a s  kytičkou pomněnek v ruce – zaskočilo mne to. Ano, Max Bubakoff je jedním z lidí, kteří na internetu požáry zakládají a v reálném životě je naopak hasí. Což se paradoxně ukázalo jako největším problémem v realizaci plánovaného interview. Nejprve si poklidně povídáme u horké čokolády a oříškových rohlíčků a náhle jediné postesknutí obtloustlé cukrářky na bolest křečových žil způsobí, že za ni ten dobromyslný lidumil vezme zbytek šichty a dalších šest hodin na mne omluvně pomrkává zpoza stroje na čepovanou zmrzlinu. Naplánovali jsme proto náhradní termín rozhovoru o týden později, v prostorách zámku Ctěnice, jenže co čert nechtěl, při procházce tamějším parkem objevil Max ptáče vypadnuvši z hnízda a znovu se nedokázal soustředit na prvotní důvod našeho setkání. Nelze se proto divit, že mi při třetím pokusu povolily nervy a sotva jsem uviděl starou babičku zápasící s těžkým nákupem, navrhl jsem Maxovi udělat rozhovor raději po Internetu a spěšně se s ním rozloučil. A právě díky Internetu můžete tento rozhovor nakonec číst. Díky Internetu, prostoru, který zbavuje člověka touhy být diplomatem či samaritánem a dělá z něj bytost upřímnou a náchylnou ke zpovědi. A tak to má být. Nebo ne?

 

 

    

na fotografii autor knihy Okolnosti smrti S.H. a jeho sobol jemnější než čínské hedvábí (foto: DiKey)

 

 

 

 

 

Jak se na úvod rozhovoru sluší, vraťme se k počátkům tvé tvorby. Jsou nějak spojeny s Internetem, nebo jsi začal psát ještě mnohem dříve?

 

Já bych teda radši začal od konce, sezení na pláži, pravidelná docházka pro literární ceny, nobelovka…

Okej, okej… Budu hodnej. Mno, představ si to, že jsem nikdy neměl k psaní žádnej vřelej vztah, ve škole jsem slohy třeba přímo bytostně nenáviděl. Nedošlo ani na niternou gymnaziální poezii, šuplíček zel prázdnotou… Prostě nic, nothing, ničevo. Jediný moje opravdu toporný literární pokusy byly texty pro skupinu, ve který jsem chlasta… zpíval.

 

 

 

Vida, měl jsi tedy poměrně normální, památníčkovými veršíky nezkažené mládí, to blahopřeji. A kdy nastala ta změna, že jsi začal psát?

 

Zlomilo se to tak nějak před třema lety. Zažil jsem jeden dost traumatizující zážitek, kterej sem nakonec použil i ve svý knize. Řeknu ti , šplouchal ve mně nitrák, muselo to ven. Ano, je to ta „slavná“ scéna z dopravního inspektorátu (smích). Měla trošku fádnější a nudnější pointu než v knize, ale jinak by se dalo říct, že to tam probíhalo podobně. Popsal jsem to na několika stránkách a poslal jedný svý výborný kamarádce. Ta mi odepsala, proč nepíšu víc, že se smála od začátku do konce. Tak sem si řek, no co, jsem pro každou srandu, tak to zkusím. Poslal jsem to na první literární server a odezva byla naprosta úžasná, skoro samá chvála…

 

 

 

Tím jsi mi skoro vzal další otázku – na Totem jsi z Písmáku přešel už jako zavedený autor s věrným čtenářským publikem. Tvůj první příspěvek zde byl právě Komisní vidlák, první kapitola tvé knihy - onen zážitek z inspektorátu. Takže nic se nezměnilo a chvála tě provází už od počátků tvorby? Nebyly žádné „lety mimo“ – autorské omyly, úkroky do šedého průměru a těžké drápání se zpátky?

 

Kdepak věrný čtenářstvo. Na Písmáku jsem stačil odpublikovat sotva dvě kapitoly a mazal sem pryč. Na téčko sem přišel jako naprostý noname. Podpořil mě jen velký fanda Standa Vašina (stanislav), kterýmu bych chtěl tímto poděkovat… Ale jinak jsem opravdu začínal na zelený louce, dokonce se do mě (teda do Komisního vidláka) pustil i můj nynější věrný parťák Pierre Bosquet, který v té době redaktoroval. O nějaký protekci se nedá mluvit. Proto mě taky těšilo, že si OSSH rychle našlo svůj kroužek fans i zde. Já totiž pořád nejsem spokojenej, nejsem si jistej, jestli je to dobrý a naštěstí jsem tady našel pár lidí , od kterých jsem skutečně jejich názor bral. Byl to benzín, kterej krmil to turbo ve mně. Znáš to dobře sám, našlo se tady  samo i dost hrdinných anonymů, který asi nevydejchali ty déčka a pěkně mně podebrali játra. Ale s tím musí člověk počítat, když jde s kůží na trh. Úkroky stranou a omyly? Ne ne, já k tomu od začátku přistupoval hodně zodpovědně. Texty mi kontrolovala korektorka, sám jsem to několikrát pročesával. Nejsem z těch, který vo půl jedný sepíšou nějakej kousek a v jednu to tady visí. Hodně sem si tim i tříbil myšlenky, vymejšlel příběh, ten totiž vznikal vyloženě za pochodu. Chodili ke mně lidi na seriál, bavili se a já jim nechtěl, aspoň po technický stránce házet nedodělky. Samo, že bych dneska spoustu věcí napsal jinak.

 

 

 

Nakolik se ta internetová verze liší od pozdější knižní podoby? Z toho co si pamatuji mám pocit (ale mohu se mýlit), že se nakonec mnoho nezměnilo. I pořadí kapitol (alespoň zpočátku) zůstalo víceméně zachováno…

 

Změny byly naprosto minimální, spíš jen kosmetický úpravy. Sám jsem se divil, že nakladatel souhlasil se vším. Cukala se prej jen krapet redaktorka v nakladatelství, asi to na ní bylo silný kafe, finální verze se ale prakticky nelišila od té, co byla tady. Jen kapitoly Hovory H a Perfect Day jsem na netu vůbec nepublikoval. Vlastně… bych zapomněl, musel jsem dopsat jedno intermezzo, ale vzhledem k tomu, že to je krátký souvětí, to nijak drastickej zásah do textu není.

 

 

 

A kdy jsi vlastně začal uvažovat o knižní publikaci? Bylo to náhlé rozhodnutí a pak už šlo všechno ráz naráz, a nebo se tato možnost rýsovala polehoučku a cesta k vydání byla ještě dlouhá?

 

Tak tahle část se podobala pohádce. K myšlence vydat to knižně mě přivedla poznámka g morra
 pod jednou kapitolou – Svázat a seřezat. Tak jsem nelenil a optal se ho, jako člověka, kterej má přehled, kde bych tak moh mít šanci. Dal mi tip na dvě nakladatelství. Zkusil jsem hned to první – Netopejra. Poslal jsem mu mail s povídkou Lucky Boy. Nechtěl jsem posílat hned OSSH aby si neřek – no jo, zase jen nějakej prvoplánovitej blábol, kde je narváno co nejvíc vulgarismů. Lucky Boy byl ideální, krátkej, dle MĚ vtipnej, svižnej s dobrou pointou. Mail jsem doplnil informací, že ve stejným duchu mám příběh, kterej by dal na útlou knížečku. A přichystal jsem se na několikaměsíční čekání. Jenže už druhej den ráno mi v mailu blikala odpověď, že se mu to moc líbí, ať pošlu zbytek. Tak sem to udělal a podruhý si sbalil vak na čekání. Odepsal mi ještě ten večer, přečet to za několik hodin. Prej mu mám zavolat, že se mu to moc líbí a chce do toho jít. A bylo to.

 

 

 

A nezdá se ti, že jsi na Internet a publikaci v tomto prostoru díky tomu tak trochu zanevřel? Je celkem logické, že OSSH z Totemu zmizelo – těžko něco prodávat a na druhou stranu to na netu „nabízet“ zadarmo, ale tys smazal v podstatě všechno, i toho Lucky Boye a ostatní příspěvky. Co tě k tomu vedlo?
Nemohu teď citovat jednoho bloggera, protože jeho stránky už nejsou v provozu, nicméně když na ně vkládal anotaci na tvou knihu, posteskl si něco ve stylu, že je škoda, že nezůstala viditelná aspoň jedna kapitola, aby mohl případné zájemce na něco odkázat.

 

To víš, to je něco za něco. Nakladatel mi nabídl, že mi víceméně vydá všechno co napíšu. Vypsal mi bianco šek. S jednou podmínkou, že nebude nikde nic volně k mání. Maximálně před vydáním nějaká promo akce. Já to chápu, vydává to na svoje náklady. Já jsem rád, že se nemusím nikde prosit, nic si sám financovat. Lucky Boy zmizel z jednoho prostýho důvodu, na motivy týhle povídky děláme s Renee R. Wilfling komiks. Takže bych případným fans nerad prozrazoval pointu. Pětistránková povídka se přetavila na odhadem 150-ti stránkovej komiks s několika dějovejma rovinama (ukázka pracovní verze ZDE)To je teda ten důvod. Já nepopírám, že mně net pomohl, o tom žádná. Ale důvody, proč to nejde jsem popsal výše. Není v tom žádné povýšenectví – já vydávám papírově a vy ne. To vůbec ne.

(Pozn.VM.: nakonec i na ukázku došlo - Big Deal).

 

 

 

Když jsi zmínil komiks, nemůžu se nezeptat – co se stalo s QueWooDem? Původně na Totemu častokrát avizovaný a ambiciózně se tvářící projekt. Nakonec zůstalo u pár obrázků a ticho po pěšině. Tahle aktivita utichla úplně?

 

Ty mi uplně nahráváš na smeč. To pak vypadá, jakože jsme domluvený dopředu. (smích). Quewood – tak, hotových máme asi čtyřista stránek, právě před čtrnácti dny jsem se domlouval s nakladatelem, jestli to půjde vydat jako dvoudílná sága. Něma prej problema. On to původně měl být komiks. Jenže, než se objevila Renee, tak jsme napsali asi třista stránek jako prózu. A je nám to fakt líto vyhodit. Renee je stejnýho mínění. Přečetla si to a důrazně nám podobný myšlenky zakázala. Takže to budeme dál zpracovávat jako prózu a Renee nám Quewood bude ilustrovat, protože Renee ta je prostě úžasná a něco na ní je. Je pravda, že momentálně nepíšeme tak intenzivně, čekají mě za měsíc a půl státnice, takže jsem myšlenkama trochu někde jinde. Nicméně Quewood se nám s Pierrem zažral už pěkně pod kůži. Tahle práce neusne, neutichne. Osobně bych rád nabídl jednu kapitolu pro tohle číslo, ale nevím jestli by to mělo cenu. Kapitoly jsou sice víceméně uzavřené příběhy, jako v OSSH, ale celkově by lidem unikla spousta propojení a gagů. A taky by bylo přemaxováno. Mám strach abych lidi neotrávil už tímhle povídáním.

 

 

 

No, myslím, že kdyby hrozilo přemaxování, tak prostě přidáme titulní stranu s tvou fotkou a budeme to prezentovat jako zcela vyprofilované tematické číslo (smích). Jinak tohle je samozřejmě otázkou domluvy (a případní čtenáři tohoto rozhovoru už budou mít jasno o tom, jak dopadla). Ale vrátil bych se k OSSH, čekal jsi po vydání nějaké odezvy třeba i na poli literární kritiky nebo z běžných médií?

 

Abych řekl pravdu, iluze jsem si nedělal – a dobře jsem udělal. Kniha neměla praktické žádné promo, jsem novej autor, týdně prej vychází 150 titulů. Víš, tady se střetávaj dvě roviny. Rovina finanční – v tý jsem v pohodě, na honoráři mi nezáleží, protože na něm nejsem nikterak závislej, živí mě něco docela jiného. Píšu vlastně jen pro vlastní zábavu a především pro zábavu jinejch. O tom už jsem mluvil... O tom benzínu. Ale musím přiznat, že mi při psaní Quewoodu trošku ta zpětná vazba chybí, protože když odhlídnu od těch dloubanců anonymů, bylo to strašně příjemný vidět, že se lidi baví. Tak, abych se dostal k té druhé rovině. Samo, že bych chtěl, aby se kniha dostala mezi co nejvíc lidí. Možná to bude znít namyšleně a namistrovaně, ale já si myslím, že je dobrá… Originální. Rozhodně jsem nic podobnýho v českých luzích a hájích nečetl. Tak mě trochu mrzí, že se jí nedostane takové publicity jako jiný, třeba slabší. Reakce z literárních a jiných uměleckých kruhů? Líbila se jednomu spisovateli, nelíbila jednomu režisérovi a producentovi, proběhla docela pozitivní reportáž na Rádiu 1… Mám ale především pár desítek nadšenejch ohlasů od čtenářů, což je pro mě asi nejdůležitější. Dokonce nechtěli věřit, že jsem z Čech, taková literatura se prej tady v hájemství laskavého humoru nepíše. Čekal sem, že se čtenáři rozdělí na dva tábory. Na ty, kteří to zhltnou jedním dechem a na ty, kteří to odloží po pár stránkách. Naštěstí je těch prvních drtivá většina. Nebo o těch druhých nevím, nenapíšou mi to (smích).

 

 

 

No upřímně, taky jsem si říkal, že dostat to pořádné promo, tak už se dnes OSSH skloňuje docela jinak, výrazný titul to určitě je. Dost mne překvapilo, že jsem si knihu musel nechat do Ostravy objednat a že to byl údajně vůbec první výtisk, který tam takto putoval. Ale přece jen – nějaké promo bylo. Když už nic, tak anotace na třech literárních webech, kde navíc velká část lidí věděla, o co jde, a měla v plánu knížku koupit. Ale když si představím někoho literárním serverem nedotčeného, říkám si, že se vlastně dost těžko mohl dozvědět vůbec o existenci takového titulu. Navíc (nevím jestli se v tomto shodneme), ta knížka na první pohled působí, jako by mířila především k teenagerům, pod lavice učňáků a středních škol. Na Internetu varování nakladatele nad nevhodným obsahem (byť nic takového zákon neukládá), comicsová obálka přelepená velkou nálepkou 18+ a vzadu lákání na množství sprostých slov. Jde o to, že takhle OSSH snadno může vyvolat falešný dojem literárního braku a hodně lidí ji ani po pár stránkách neodloží, protože ji prostě do ruky vůbec nevezmou. Připadá mi to jako docela nešťastný marketingový tah…

 

Jistě máš v mnoha bodech pravdu. Začnu postupně. Problémy s distribucí. Původně totiž největší distributor knihu odmítl. Po měsíci si to rozmyslel, jenže to už je po sezóně, už to není novinka. Reklama proběhla v několika časopisech – recenze v Tvaru, reklamy v Katce a Joy – to si hospodyňky daly, jestli koupily (smích). V jednání byla reportáž v Superpomeranči – která nakonec padla, kvůli nechuti režiséra, producent vše schválil. Máš asi pravdu, že obálka v kombinaci s upozorněním mohla působit kontraproduktivně. Mně osobně se ale líbila a i ten nápis mi přišel v poho. Spousta lidí to vezme jako dobrej fórek. Další pakl lidí  to zasejc bere jako prvoplánovitej útok. To si nevybereš, nezavděčíš se všem. Jinak si vážim toho, že OSSH považuješ za dobrej titul. I přes to, jak tady občas kontroverzně působíš, tak si tvýho názoru vážím. Nejsi z těch co rozdávají srdíčka a kytičky na potkání a toho by si spousta lidí tady měla vážit. Zpátky ke knize a marketingu. Třeba to v příštích kusech vylepším. A třeba taky ne.

 

 

 

Asi docela logické je to, že pokud chce autor nějak věrohodně napsat příběh, musí koukat kolem sebe. Sám jsi v úvodu zmínil, že první kapitola byla inspirována skutečným zážitkem. Jenže ono se pak dost často děje, že čím kniha působí reálněji, tím více v textu začne čtenář autora podvědomě hledat, má pocit, že to nemůže být „jenom fabulace“. A obzvlášť u debutu a obzvlášť, pokud autora zná osobně. Jaké byly reakce tvého najbližšího okolí na OSSH? Nebyla případná manželka trochu nervózní z postavy Renka, případný bratr nasraný kvůli Marcelovi a tak podobně? Samozřejmě nadsazuji…

 

Reálný je skutečně jen to vedro a smrad ve frontě na inspektorátu. Další osoby a děj je čistě výplodem autorovy fantazie. Okolí bylo spíš hodně překvapený, kde se to ve mně vzalo…to literární střevo. Manželka četla a náramně se bavila. Bratra naštěstí nemám. (Smích). Jak jsem už říkal, příběh jsem tvořil na koleně za pochodu, vždycky jsem jen věděl jak začne a skončí jednotlivá kapitola. Když jsem jí dopsal, rozvinul jsem v duchu děj další. Pravda, zhruba v polovině jsem už věděl jak to skončí. Což je docela úspěch, takovej Raymond Chandler to prej nevěděl ještě pár stránek před koncem. Bože, tím se s ním nechci srovnávat.

 

 

 

Dobře, se srovnáváním začnu já. V souvislosti s tebou (potažmo s OSSH) bylo často zmiňováno něco ve stylu: „Český Tarantino; super mix Welshe a Ritchieho; konečně moderní a sebevědomá knížka někoho z ČR…“ – volně parafrázuji. Co si o tom myslíš ty? Dá se to vnímat pouze jako lichotka? Přece jen jsi říkal, že svou knihu považuješ za originální, a když skoro každý čtenář při jejím popisu vychrlí hned několik cizích jmen, tak to spíš ukazuje… na epigonství, nebo lépe řečeno: na dost výraznou inspiraci.

 

Odpovím otázkou, dá se dneska napsat něco, co by bylo naprosto, echt originální? Já si myslím, že ne. To že v souvislosti se mnou zmiňují dva režiséry a jen jednoho spisovatele beru jako lichotku. A myslím si, že s Welshem mě srovnávaj především kvůli nevybíravýmu slovníku. Jinak bych žádný jiný souvislosti a podobnosti s Welshem neviděl. Nejvíc se ztotožňuju s přirovnáním k Ritchiemu. Mluvím o jeho dobrejch počinech – Sbal prachy a vypadni a Pod(f)uck…to co stvořil se svojí ženuškou…Trosečníci, nebo jak se ta sračka menovala…brrr. U něj se mi líbí to propojování několika rovin. Kdy ti postupně do sebe zapadá celej příběh, líbí se mi, že točí o loserech, žádnejch superhrdinech ani superlupičích a superkriminálnících. Líbí se mi jeho humor, někdy až dětinskej, ale to naprosto nevadí. Mno, takže srovnání s Ritchiem mi spíš docela lichotí. Při psaní jsem tohle nějak moc neřešil, já se tim bavil. Je jasný, že když rozpitváš jakýkoli dílo najdeš co hledáš. Vždycky se to někomu nebo něčemu bude podobat. Za čím si stojím je to, že podobnou formu jsem prostě v Čechách…a dalo by se říct ani u zahraničních spisovatelů nečetl. Možná někde u Elmora Leonarda, ke kterýmu se hrdě hlásím. Ale samozřejmě nejsem tak sečtělej, abych to mohl skálopevně tvrdit. Pokud něco podobnýho najdeš, určitě mi dej echo, strašně rád si takovou knížku přečtu.

 

 

 

Já nejspíš začnu Elmorem Leonardem, jen doufám, že jeho knihy jsou lepší než ty filmové adaptace. Co se týče tvé podobnosti s Welshem, tam bych to především viděl v popisných postupech, on skoro nikdy nepíše jinak, než jak to udělal v Trainspottingu, tedy střídavě rozdělovaný prostor mezi vyprávění jednotlivých postav, tak je tomu i v OSSH – v podstatě výrazné „monology“ postav, které sebe i ostatní různě  charakterizují a právě odlišnosti mezi jednotlivými „výpověďmi“ pomáhají čtenáři k ucelenějšímu pohledu.

Ale nerozebíral bych inspirační zdroje – máš pravdu, něco se dá najít vždycky. Ačkoli Dinčův karetní sedánek už bije do očí (smích). Každopádně tvá knížka si na nic nehraje a případné podobnosti jsou logické, protože OSSH patří do stejného žánru. A to je věc, ke které směřuje má otázka. Když člověk píše o gangsterech, o různých malých zlodějíčcích a loserech, celkem mu to každý věří, pokud je ten příběh situovaný do nějaké jiné země. Nejlépe do USA. Myslím, že pokusit se takový příběh zasadit sem k nám bylo celkem odvážné žonglování s noži, protože je důležité, aby tomu čtenář uvěřil. Respektive - aby přijal případnou nadsázku, svět toho příběhu. Stejně jako když třeba v Pulp Fiction nechal Tarantino Marceluse přecházet chodník s nákupem z McDonalda. Bylo to celkem přitažené za vlasy, ale byla to prdel. Při čtení OSSH jsem měl dojem, že jsi dlouho jel na vlně takovéto tvrdé žánrové srandy, ale později jsi na humoru ubral, začal víc brnkat na temnou strunu a pak už ten fikční svět celé knížky fungoval méně. Jako by ses od „gangsterského příběhu“ začal odklánět až k nějaké kritice společnosti a zdejších porevolučních pořádků.

 

Knížky Elmora jsou rozhodně lepší než filmy… A hlavně, nevystupuje v nich Travolta (smích). K dalším otázkám. Já jsem rád, že si v tý knížce každej něco najde. Někdo otázky braní a dávání, otázky obětí a jejich „vrahů“, další tam zase vidí pekelně černej humor ad absurdum, jinej visionářský temný předpovědi,  ze kerejch leze člověku po hrbu husí kůže, támhleten zase jen nějakou komunální kritiku poměrů u nás. Je to skvělý, že si každej vybere to svý. Pak vím, že to není placatý… Ale že je to, a na tohle slovo už sem alergickej – „košatý“. Všechno to je asi následkem toho, že jsem to původně opravdu nechtěl vydávat jako celek, měla to bejt koláž povídek, který maj určitý společný hrany. Z reakcí vím, že to naštěstí funguje i jako celek. A to sem moc rád. Kritiku poměrů u nás, to mě asi trápí nejvíc, tam sem se bohužel dostal nejblíž na dostřel ke knedlíkovosti a uprděnosti většiny český tvorby. Ale nemoh jsem jinak. Ta kapitola tam musela bejt, protože ledacos vysvětlovala. Další věc, i ty sám jsi nevím jestli cíleně nebo upřímně, kopnul do kapitoly Grub Inc. z Quewoodu publikovaný ve Virválu. Tam právě jedeme po tý vlně zběsilý žánrový srandy, která ti asi v OSSH víc seděla. Tam píšeme o imaginárním městě. Tak jsem zvědavej, co na tuhle žánrovou srandu řekneš. Ale třeba jsem tě jen špatně pochopil a víc ti sedla ta temnější struna.

 

 

 

Ano, ta žánrová sranda mi opravdu sedla víc, každopádně i proto mi v příběhu docela chyběla nějaká postava, s kterou bych se jako čtenář mohl ztotožnit… Jasně, všechny ty postavy jsou živé a není to plytký příběh, ale právě tohle si podle mne vyloženě říkalo o nějakého „klasického béčkového hrdinu“ – někoho jako měl právě Ritchie ve Sbal prachy a vypadni. Někoho, komu by čtenář mohl od začátku fandit a tak nějak vědět, že z příběhu  nakonec vyjde s víceméně čistým štítem, ačkoli mu asi všechno nevyjde tak jak chtěl. Taková postava k tomu žánru prostě patří, i ten očekávaný „popcornový konec“, kdežto u tebe se to nakonec všechno vyvinulo tak, jak by to asi dopadlo i ve skutečném životě. Nemyslíš, že absence tohoto prvku byla až přílišným vybočením z pravidel žánru? Že teď si sice v knize každý něco najde, ale je díky tomu tak trochu „neukotvená“?

 

Hezkej postřeh. Máš pravdu, asi tam chybí postava, ke který by člověk nějak přilnul, vyloženě by jí miloval nebo nenáviděl. Podívej, s tímhle máme třeba opravdový problém v Quewoodu. Tam je to samej hajzlík a jedinej kladnej nám vychází Mrtvola - mentálně retardovanej otrok dvou houmlesů, kterej miluje psy. Ale už vidím v barvách s dolby surroundem zvukem, jak bude spousta lidí krákorat něco o citovém vydírání. Prostě nám tam tak vychází. Ale jak říkam, je to setsakrametsky tenkej led, kterej budeme muset ještě zvážit. Co se týká OSSH, tak z reakcí vím, že i tam si lidi našli svý miláčky. Nejmilovanější postava je Dinčo. Další oblíbenci jsou kupodivu Renek a poručík Krahulík. Ohledně konce jsem se rozhodně chtěl důsledně vyvarovat a vyhnout jakýmukoliv happyendu. Což se mi podařilo. To si uznal. Ale říkám, můžeš mít pravdu a spoustě lidí může pak ta kniha přijít neukotvená.

 

 

 

Každopádně, co se ti nemůže upřít je, na knihu, velmi zajímavá „filmovost“ vyprávění – intermezza, práce s časem, střihový závěr a důraz na vizuální stránku vyprávění. Myslím, že v mnohém je ten příběh už napůl nakročený mezi knihou a filmem, což si už samo o sobě říká o zfilmování. Tys v tomto směru měl zájem zkusit toho nějak dosáhnout, na druhou stranu, zmińoval jsi režiséra a producenta, kterým se OSSH zrovna nelíbilo. Takže případné plány na filmovou verzi jsi vzdal, čekáš na „zásah shůry“, a nebo zkusíš ještě něco podniknout (pakliže to jde)?

 

Říká mi to každý, že vidí OSSH v barvách, na plátně. Režisér, co to odmít, nebyl filmovej, jen tý jedný reportáže do pořadu Superpomeranč. Pravda, ten producent to prej nerozdejchal. Víš dobře, že jsem i přes tebe sháněl kontakt na Karla Spěváčka – zlínskýho Tarantina. No sakra, kdyby to dali dohromady pražskej a zlínskej Tarantino, to by v tom byl čert, aby to nebyl pekelnej biják (smích). Teď vážně, tak nějak to nechávám plynout, budu mít těžkej měsíc příprav. Pak chci urychleně dodělat komiks, pak snad i Quewood. Ale to je fakt ještě běh na dlouhou trať.

 

 

 

Je jasné, že toho máš do budoucna v plánu docela dost. Když odmyslím státnice, tak s René komiks Lucky Boye a s Pierrem Quewood… Přesto, pracuješ na něčem, co by bylo čistě autorsky tvé, na nějaké další knize?

 

Chtěl bych zkusit filmovej scénář, mám v hlavě i nápad, ale neumím to. Asi si pár scénářů pujčím a nastuduju formu. Jinak nepíšu nic, ani do šuplíku, ani nikam jinam, třeba pod jinými nicky. Nejsem psavec a teď sem fakt permanentně vyčerpávanej zápletkama v Lucky Boyovi a Quewoodu.

 

 

 

Tak… Rozhovor se chýlí k závěru, čas vrátit se k sezení na pláži a konzumaci literárních cen (smích). Vypadá to, že ses nakonec, na člověka, který psal hlavně pro zábavu, docela slušně vypracoval a máš rozdělány zajímavé projekty. Na druhou stranu, pořád jsi, jako velká část českých autorů, člověk pracující, píšeš ve volném čase. Nemáš občas chuť se na chození do práce prostě vysrat a jít do toho risku - víc psát, víc na těch věcech pracovat a zkusit se tím uživit? A nebo jinak: Myslíš, že bude tato otázka někdy vůbec na pořadu dne? Třeba právě po případném vydání a úspěchu Quewoodu?

 

Upřímně? Asi ne, mám práci, která mě opravdu baví a naplňuje, fuj to je krák… (smích). Ne fakt, mně to takhle vyhovuje. Mám strach, že bych třeba pod tlakem toho, že musím, přestal psát úplně. Nedovedu si představit situaci, že mám na něco podepsanou smlouvu, dostal sem foršus a nemám ani řádku. Kdepak. Já jsem takhle spokojenej.

 

 

 

Děkuji za tvůj čas a taky za to, žes zodpověděl všechny mé otázky.

 

Já taky děkuju za příjemnej rozhovor a za tvý zajímavý postřehy. Nakonec bych si dovolil i já jednu otázečku. Vidím, že jsi pozorně četl knihu. Kterou kapitolu považuješ za nejlepší a kterou naopak za nejslabší?

 

Přiznám se, že na tuto otázku bohužel nedokážu odpovědět jednoznačně. Vnímám OSSH jako mozaiku, kde každá kapitola má svůj význam, některé uvozují do děje, další chystají půdu pro prolínání, některé uzavírají příběh, jiné doplňují. Nedokážu objektivně říct, která je lepší a která horší, mohu jen říct, která se mi líbila nejvíc, ale i to nebude moc přesné, protože jsem mezi nimi příliš nerozlišoval. Každopádně asi jediné, co mi výrazněji vadilo byl úplný závěr kapitoly Komisní vidlák, to už mi přišlo dost přestřelené. Byť jinak tu bitku mám rád a Vidlák spolu s kapitolou 22minut tvoří silnou dvojku. Navíc je mi sympatická postava SD (smích). Ale nejvíce se mi líbila úplně poslední kapitola – Perfect day. Ačkoli jsem již dříve říkal, že se k tomu žánru nehodí, ani k OSSH.  Zůstala mi  prostě v paměti asi nejvíc. A mám rád ten song…

Tak vida, tys dokázal hezky konkrétně odpovídat a já se zaseknu u jediné otázky (smích).

 

 

 

pozn. VM: Jste-li takovými ignoranty, že stále ještě nemáte doma v knihovně Maxovu knihu, můžete si ji objednat třeba zde: http://www.eruditus.cz/knihy/max-bubakoff/okolnosti-smrti-s-h                   

 

pozn. VM č.2: Jste-li takovými ignoranty, že stále ještě nemáte doma knihovnu, můžete si ji objednat třeba zde: http://www.sednisi.cz/odlozSi.php/knihovny 

 

 

                                                                                    

                                                                                                                      Václav Mráz               

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter