|
Stránku připravil: Václav Mráz
JSEM OBĚTÍ VIRTUÁLNÍHO PARADOXU
Back se narodil 26. 1. 1972 v Krnově, kde žije doposud. Má právnické vzdělání, pracuje jako komisař u kriminální policie a vyšetřování v Krnově, se zaměřením na násilnou trestnou činnost, tedy převážně ublížení na zdraví, náhlá úmrtí, vraždy, týrání osob, prostituci, drogy, obchodování s lidmi a jiné, stručně řečeno: hrabe se v lidské špíně. Jeho oblíbenými seriály jsou Colombo a Kojak, hrdinou z nejmilejších pak major Honza Zeman. Mám to k backovi do Krnova z Ostravy kousek, stačilo by sednout na autobus a za necelou hodinku už sedět, i s diktafonem, na zahrádce u piva. Rozhovor jsme vedli přes ICQ.
Před nedávnem jsi zneviditelnil většinu svých příspěvků na Totemu. Co tě k tomu vedlo?
Ano. Nejednalo se o nějaký truc či vzdor. Prostě jsem po dosti dlouhém čase našel vydavatele, který je ochoten vydat mé povídky. Několik povídek jsem ve zkrácené verzi publikoval na Totemu. Bylo to vlastně na žádost nakladatele.
Můžeš nějak přiblížit, o jakou knihu půjde? Dočkáme se provázání příběhů o Jerrym a Olinovi, se kterými jsme se setkávali již na Totemu, nebo půjde o něco zcela jiného?
Jde o retrospektivu mého dětství. Vše se točí kolem střech. Bylo to naše posvátné místo, kde jsme trávili většinu času, a zde jsem vlastně dospěl. Zahrada domu, kde jsem vyrůstal, byla obklopena budovami. Ty tvořily celý komplex střech. A tam začínaly naše příběhy. Co se týče knihy samotné, jde o povídky, které na sebe volně navazují. Z mého osobního pohledu jde o uzavřený kruh. V knize bude Hans, Olin a jiní, jako například Dragan, můj třídní na střední škole.
Ačkoli jsi na Totemu získal určitý kredit především psaním prózy, začínal jsi publikováním poezie. Máš s ní také nějaké plány? A kdybys ji mohl hodnotit, cenil by sis svých básní stejně jako svých povídek?
Svou poezii nepovažuji za dobrou. Teď s dovolením poněkud zavzpomínám. Mé první publikační pokusy se váží na rok 1987. Poslal jsem do časopisu Ty a Já, možná si na něj vzpomínáš, báseň s názvem Peklo. Paní redaktorka Šulistová, to jméno nikdy nezapomenu, mi báseň poslala zpět s konstatováním, že jde o pekelné klišé. To provází mou poezii dodnes. Vím to, a proto co se poezie týče, za vrchol považuji publikaci na Totemu. Psaní poezie je pro mne bezprostřední relax, zbavení se napětí. S prózou je to jiné. Uspokojuji svou potřebu sdílet s jinými lidmi myšlenky, příběhy.
Tím jsem nechtěl říct, že svou prózu považuji za dobrou. Dle mého názoru však stojí o stupínek výše a je to oblast, kterou bych rád rozvíjel.
Chápu. Každopádně vzhledem k tvému věku se bude pochopitelně kniha, která se točí kolem tvého dětství, odehrávat v předrevoluční době. To je prostředí poměrně čtenářsky atraktivní, nicméně jde o prostor, ze kterého už těžil kdekdo - Šabach, Koláček, Pelc a mnozí další. Třeba s Pelcem jsem já osobně u tebe našel několik podobných prvků - například povídka Plísňáky mi připomněla jeho Šmíráka, v povídce Stařec je zase postava bývalého letce velmi podobná té Pelcově z A bude hůř! Nemáš trochu obavy, že se tvá kniha stane díky svému zaměření jen kapkou v moři podobných titulů, v moři, které už je beztak příliš slané?
Povídka Stařec byla psána pro Totem a v knize se neobjeví. U ostatních povídek máš pravdu v tom, že toto téma je dnes poněkud všední. Já jsem prvoplánově nepsal s úmyslem popisovat dobu, jako například Šabach či Pelc. Šlo o mé dětství. Z tohoto pohledu budou určité situace vyznívat naivně, dokonce jsem slyšel názor, že předlistopadovou dobu zlehčuji a glorifikuji. V jednom snad budu originální. Stál jsem u začátku hnutí Depeche Mode v ČSR a tomuto se v několika povídkách obšírněji věnuji. To přinese i poněkud jiný pohled na absurditu doby. Ostatní nechám na případných čtenářích. Prostě bych to ukončil tak, že jsem popisoval své dětství a dospívání, které proběhlo z dnešního pohledu v profláknuté době (smích).
Když jsem zpovídal Petra Měrku, trochu očekával bouři, která by se mu po vydání jeho knihy mohla snést na hlavu - protože psal především o svých známých a o lidech ve svém okolí. Jsi na tom podobně? Už se ti stalo, že někdo z reálných předobrazů postav z tvé knihy nesouhlasil s tvým literárním zpracování událostí, jejichž byl aktérem, nebo zatím nikdo nic netuší a kniha bude minimálně takovou "lokální petardou"?
Kniha bude lokální petardou již vzhledem k mému zaměstnání. Co se týče skutečných postav, Hans Zatloukal je v Řecku, kde se dle mých informací kniha prodávat nebude (smích). Chlív Olin je alkoholik a dovedu si jej živě představit, jak bude předčítat štamgastům u Brežněva /krnovská špeluňka/ a inkasovat za tento počin panáky zelené. Na své chlívství je hrdý, tady problém nevznikne. Ostatní postavy knihy budou spíše překvapeny, pokud se poznají a možná se jim vybaví situace, na které dávno zapomněly.
Rozdíl mezi knihou Petra Měrky a knihou mou je v tom, že Měrkovy postavy mají reálný základ, on je však umně přetavuje ve svých psychedelických představách do vraždících, kleštících, brutálně souložících monster. Já popisuji skutečné příběhy, viděné očima Jaroslava Backy v pěti, šesti atd. letech.
Když už jsi nadhodil to povolání... Pro běžného člověka má nádech exotiky i jistého tajemna až nebezpečna - jak ze strany toho, s čím se v práci setkáváš, tak ze strany tvé (smích). Je práce také inspirací pro tvou tvorbu? Zatím mi nepřišlo, že bys své profesní zkušenosti a zážitky při psaní nějak vyloženě zužitkovával. I když ses pokoušel třeba o gangsterku, bylo to spíš v takové úrovni nadsázky, že by nepoučeného čtenáře ani nenapadlo, že to psal policejní komisař ...
Ano, Václave, velmi dobrá otázka (smích). Polda se hrabe v lidské špíně. Bude to znít jako fráze, ale skutečně, tam kde se jiní štítivě odvracejí, já začínám svou práci. Snažím se proto důsledně oddělovat soukromí od profese. Nemůžu žít čtyřiadvacet hodin s tím, že jsem se zúčastnil pitvy dítěte. Psaní je mé soukromí. Asi před třemi lety jsem začal psát román z kriminálního prostředí. Po třiceti stránkách jsem zjistil, že to vyznívá spíše jako učebnice kriminalistiky, s tím rozdílem, že komisař si občas i zasouložil, což v učebnicích nenajdeš. Velmi rychle jsem od toho utekl. Můj názor je, že k napsání takového románu či jen povídky potřebuji odstup. Snad až ukončím svou kariéru poldy. Ta gansterka měla s mou profesí pramálo společného a spíše se jednalo o pokus ryze bubákovský.
Vraťme se teď na chvíli k internetu. Co tě vlastně přivedlo k Totemu? Prý jsi začínal na serveru Liter ...
Na internet jako takový mne přivedla možnost publikace. Je to nejsnazší způsob zpětné vazby, po které touží každý autor. Co se týče Literu, nelze jej s Totemem srovnávat, ať již jde o koncepci či kvalitu publikovaných dílek. Liter se povedlo rozbít několika ženským. V době mých začátků to bylo pěkné, modré místo. Když jsem tam byl naposledy, byl jsem překvapen, jak šlo vše k čertu. Liter kdysi navštívil Max Bubák a jeho první slova po návratu byla: "MASAKR". Totem si udržuje svou kvalitu, komunita zde má zdravé jádro. I když občas cítím nezdravou ego extenzi.
Totem jsem poprvé zaregistroval v jakési internetové diskusi a pak už to bylo jednoduché.
Jak s onou zpětnou vazbou nakládáš? Upravuješ pak ještě zpětně své texty, nebo jsou ti spíše reakce čtenářů takovým varováním, na co si dát v budoucnu pozor a co pojmout jinak?
Své texty zpětně upravuji, neboť čtenáři většinou objeví chybu, která mi unikla. Mám sklon zabředávat do sentimentality. Když to přijde, s povděkem kvituji reakce redaktora Mráze, Bubáka, Bloncky, Miky a mnohých dalších, kteří mi to různou formou sdělí (smích). Ke kritikám jsem tedy velmi vnímavý, přemýšlím nad nimi a snažím se poučit.
Nicméně nyní jsi musel své texty skrýt, protože půjdou na papír. Znamená to, že jsi s publikováním na internetu nucen skončit a onu zpětnou vazbu podobně jako Max oželíš?
To v žádném případě. Vydáním té knihy si splním sen. Nemám smlouvu na další knihu, takže mým publikačním prostorem bude nadále Totem. V poslední době jsem na internetu nepublikoval, protože si paralelně plním i další ze svých snů, což je provozování restaurace a hospůdky. Otevírám je začátkem října, což přináší neočekávané starosti. Na Totem se budu vracet publikovat, podiskutovat, počíst. Jsem obětí virtuálního paradoxu. Ač jsem na vlastní oči nespatřil Jásona, Filipa Sklenáře, Borise Cveka a mnoho dalších, stali se součástí mého života (smích).
Myslím, že to byla ta pravá tečka za rozhovorem. Děkuji za tvůj čas.
Václav Mráz
|
