Osobní pohled na  AKTY  Marie Šťastné

Za většinou z básní Marie Šťastné vidím fotografický obraz.

Ale kdepak, ani trochu statiky.

Ten obraz se okamžitě stává trojrozměrným a někdo na něj nalije kýbl barev, které se vzápětí rozmístí na místech patřičných i nepatřičných, a všechno se to dá do pohybu a já jsem uvnitř a dohlédnu až za obzor a když vystoupím, zůstane ve mně kupodivu pocit klidu, jen s nepatrnou ozvěnou vědomí, že jsem právě prošla mlýnkem na maso a zůstala jsem celá.

Jako by texty té křehké dívky (alespoň tak na mě autorka působí) byly zvláštní lupou i kaleidoskopem, který nám dovolí podívat se na věci kolem nás tak, jak jsme je dosud neviděli.

Nemám ráda dělení poezie na mužskou a ženskou, ale ve spojení s Akty Marie Šťastné se výrazu ženská poezie nemůžu vyhnout.

Není to jen jejími dívkami, tou převlékající se uprostřed ulice do krepdešínových šatů, ani tou s červenými vlasy, která se směje a pod prsy je čarodějka a na břiše krasojezdkyně, ani ženami, které nasliněnými prsty hledají v herbářích laskavec, aby jim bylo dobře, a od hlavy až k patě obrůstají mateřídouškou, tím bolehlavem pro plné náruče, či ženami, chtějícími zarazit ruce hluboko dovnitř, roztrhnout si břicho bez krve, ve stisku i laskání zarazit se do sebe samy, vyronit se z ran a neubýt.

Je to i jejím vnímavým pohledem do světa mužů, kdy z neslyšeného zvuku třískání domovních dveří, odepínání koženého pásku s kovovým koncem, lehkého ťukání o knoflík, ví, i otočená zády, k čemu se oslovený chystá, i to jak dokáže popsat s úspěchem lovený levou rukou za zády mezi prsty zachycený utajený hvizd.

Je to především jejím velmi osobním způsobem zprostředkování pocitů. Za mnohé si dovolím citovat alespoň dvě básně:

* * *
Spíš bych jedla
než vymýšlela tresty
pro uprchlé milence
úhybné manévry se rozplývají
v chutích
a v dotecích
plynulost celku se přelila
do mých rukou a nohou
a stala jsem se neschopnou
pokračovat ve hře