Klub drsňáků

literárně-hudební šou Monoskop, 19. 11. 2006

Jsou to už tři týdny, co jsem z podnětu Ztratily navštívil literárně-hudební šou „pro živé a mrtvé diváky“ v pražském klubu Akropolis. Tak trochu jsem doufal, že můj názor na tuto akci dostatečně vyzraje a že to podstatné, co bude třeba říct, zůstane v mé mysli. V předvečer druhého adventu si tím už nejsem tak jistý, ale pojďme do toho.

Téma jubilejního 10. Monoskopu představoval název O lásce a alkoholu. Pro ty, kdo ještě nevědí, o co jde, předesílám, že Monoskop není klasické čtení, neb obsahuje správně odměřené dávky dekadence a non-literatury, ale že to je stejně a stále čtení, protože texty se čtou; nejde o žádné scénické pásmo nebo něco podobného. Netradičnost a dynamičnost pořadu – alespoň ve srovnání s naší Řetězovkou – byla nováčkům v publiku osvětlena hned na začátku: „Zvracet se může,“ poznamenal jeden ze dvou organizátorů, fotograf a básník Igor Malijevský.

Čtení různých hostů bylo prokládáno vtipnými bonmoty a vsuvkami zmíněného Malijevského a Jaroslava Rudiše, druhého z organizátorů, který je Totemákům jistě znám coby autor všelijakých scénářů, naposledy k filmu Grandhotel; tito dva působí jako osvědčená moderátorská dvojice, která na sebe všelijak reaguje a skáče si do řeči, takže publiku není dovoleno usnout ani na chvíli. Nonkonformitu a druhý tematický okruh zdařile naplňoval Vráťa Kydlíček s hudebním „tělesem“ Barové mouchy, kteréžto uskupení vystupovalo na konci půlek pořadu: paradoxně na úplném konci se ocitlo spíše mezi půlkami, nedovedvši udržet ani základní dvouakordovou strukturu opileckých šansonů (C-dur - G-dur), zato se všelijak válelo, což na druhou stranu působilo velmi svěže.

Největší zklamání přinesl hned první host a nositel Státní ceny: Pavel Brycz. Ten přečetl části povídky L'amourir ze své nové knížky Malá domů, která nedávno vyšla v Hostu. Pomineme-li spěch a časté sledování hodinek, které připomínalo spíš závod než čtení, nelibě působila zejména zběsilá snaha o atraktivitu textu, doložitelná vymyšleně „bizarními“ příměry, postavami a průpovídkami, které byly prokládány větami co možná „nejoplzlejšími“. Jedním slovem: vyumělkované.  Výstup Tomáše Kůse byl ohlášen omluvou, že druhý host předchozí den přišel o hlas; Kůs pak přednesl šeptmo jedinou báseň ze své druhé sbírky Příbytky, po níž následovaly ještě dvě, čtené kolegy-organizátory. Vtipný moment šeptání byl ovšem draze zaplacen minimem textů, což je škoda. Jako by pro Kůsovu ztišenou bytovou poezii tak nějak nezbýval čas.

Po přestávce vystoupil původně neoznámený Marek Šindelka – a tu se celý pořad trochu prozradil ústy Igora Malijevského, který, byť s patřičnou dávkou sebeironie, pronesl tato slova: „Marek nebyl na plakátech, protože slavným se stal až tento týden...“ Tím se potvrdil dojem získaný na začátku, že jde zejména o setkávání úspěšných drsňáků a frajerů – a to jak na scéně, tak i v publiku, kterýžto nádech pak nedokázal přefouknout ani po zemi se válející trumpetista z Barových much. Ale nekřivděme Šindelkovi: působil a četl skromně a sympaticky („Tahle má báseň sice přímo nesouvisí s tématem pořadu, ale když jsem ji psal, byl jsem po uši zamilovaný a pil jak duha...“) a díky vhodnému uvedení, doprovázenému zkušeným plácáním po ramenou, sklidila každá jeho báseň aplaus. Bylo možné slyšet i kus připravované skladby, která se celkem podobá básním ze Strychninu, jenže je mnohem, mnohem delší.

Ke konci Monoskopu vystoupili oba jeho pořadatelé: Malijevský přednášel za hudebního doprovodu suverénně a půl spatra svou uvolněnou, postundergroundovou poezii, Rudiš se zase stal nejvtipnějším mužem večera díky svým deníkovým zápiskům ze Slovenska, pořízeným během zájezdu tamtéž s vlastní kapelou: humor byl sice dobře nastřihaný, ale občas se prostě realizoval jen tím, jak jsou Slováci blbí, na což bránice úspěšných diváků reagovaly jako na povel. Celý pořad – nepočítáme-li Kydlíčkovy závěrečné kreace – vyvrcholil skvělou Malijevského deklamací vybraných sentencí z Ladislava Klímy, který pro podroušený stav raději zůstal U vystřelenýho voka.

Mé vzpomínání končí u Rudišovy závěrečné poznámky, že Monoskop už v Akropoli z jistých důvodů nemůže pokračovat, a hledá tedy jiné prostory pro své konání. Zájemci nechť sledují stránky Monoskopu, aby se včas dozvěděli, kde začne pořad fungovat příště.

Pro koho znamená živost především zábavu, ten se jistě stane jeho vděčným divákem.

Pozn.: Vtipnou stránku o Pavlu Bryczovi, kterou zaručeně dělal někdo jiný, nejspíše některá z jeho studentek, najdete zde.

(Post scriptum: Podle LN z 19. ledna 2007 se Monoskop přejmenoval a odpříště, což jest 12. února, bude probíhat v divadle Archa pod názvem EKG. Podtitul "pro živé i mrtvé" stěhování přežil.)