Zemřel strom smuteční
a ustlal si na svých plodech.
Však všichni jsou tak neteční
a šetří na svých.. slovech.

Neteční ke stromu,
co vzduch jim do rtů vložil
a teď v podzimním tónu
je jedno, že už.. dožil.

Strom býval plný elánu
a nahoty a síly
Teď míří smrti do chřtánu
..čas nečeká ani.. chvíli.

Nahota pryč také je,
to jeho plody spadly,
čímž skončily jim Galeje
..to krásné listy.. zvadly.

On býval stromem nadějí
a dával lidem sílu,
však oni nyní raději
mluví o sobě a.. míru.

Listy mají vepsáno
mezi řádky přírody,
že nebylo jim dopřáno
ani trochu.. svobody.

Teď se dole krčí
a snášejí lidské rány.
Dál vítr kolem fičí
a kříží jim tak.. plány.

Pak letí s ním
jak deště smutků
nad světem tímhletím,
kde není dobrých.. skutků.

... a děti si z listů staví.. lidské postavičky...

Všecko je moře - kaulik

Moře je oceán,
i jedna vlna.
Kdo by byl povolán,
vyčlenit boha?

Moře je pára,
beránci na obloze.
Třpytivá rosa z rána,
i špinavá kaluž na podlaze.

Každá tvá slza,
má vědomí moře.
I ve studni voda,
… a je to dobře.

Hořely větve stromů - Zlumbula

Hořely větve stromů
Hořely jako láska hoří

Ty s ohněm v zádech ke mně jsi běžela
Já v tobě ztracený bez duše bez těla

Jak slza utopená v moři

Hořely větve stromů
Podzimním listím hořely
Západem slunce hořely
Hořely jako láska hoří

Letní spánek - Marek Prokop

Vlhké a studené kapky deště
skrápějí slzami trsy jeřabin.
Kukuřičné pole ševelí,
blíží se čas sklizně.
Cesta vinoucí se
mezi poli je udusaná
a prašná. Vzduch je těžký
a já malátný klopýtám podél zídky,
kde cítím jemnou vůni
spáleného vosku.
U hřbitovní zdi se pnou
dva šípkové keře. Žhavé paprsky
letního slunce zbarvily plody
šípku do matné hnědočervené barvy.
Sedím na louce poseté lipovými lístky,
které sem zavál hřbitovní vánek podvečera.
Co když jsou to duše zemřelých.
Položil jsem hlavu do klína
a začal plakat.
Ukolébán pravidelnými vzlyky jsem usnul.
Zdál se mi sen, o útrpné cestě,
na které jsem blažený odpočíval
na nejkrásnějších místech.

Planá růže - Madmam

V krajině zalité večerním sluncem
tam mezi bodláky
Vyrostla planá růže
dřív než se slunce schovalo za mraky

Oděná do zbroje svých trnů
skrytá v růžovém závoji
Jen  ztěží odvážím se hádat
zda na svatbu či k souboji

Snad zítra ráno s první raní rosou
Snad zítra ráno nepřijdou páni s kosou
Snad zítra ráno v krásné dívčí tváři
nad tou růží probudí se úsměv a bude zářit

List - Zoly

List padá k zemi.
Jako jediný mezi všemi.
Je šťastný.
Nastává jen jeho osud vlastní.
Na tuto chvíli čekal celý život.
Na svůj daleký skok.
Na první zároveň poslední let.
Na let svého života.

Možná,že zafouká vítr...
...a on bude nesen dál a dál...
(...jak velký bude jeho žal...)
...vždycky si představoval jaké to asi je...
...letět tak daleko a tak dlouho jako pták...
...on měl i strach,však...
...v jeho fantazii se rozprostírali neznámé kraje...
(...nechci spadnout...)
...snil o tom ,že bude moci letět věčně
a nikdy se nezastaví...
...bude to nádherný let snový...
(...nechci spadnout...)
...bude svobodný-věčný...
(...ještě chvíli...)
...bude Jediný...jediný ze všech...
...jediný z listů na stromech...
(...prosím...)

Naděje pomalu umírali jako umírá život
v horkém žáru Slunce.
(...)

Vítr nezafoukal.
A k jiným hnal se dál.
List se za několik sekund snesl
k zemi mezi ostatní "spadlé".
Přesto v něm přetrvával pocit krátkého souznění...
...věčnosti...
...alespoň do té doby než ho někdo spálil
spolu s ostatními.
S kamarády žil,s kamarády zemře.
A zem už nebude zářit barvami podzimními.

...Nikdo nemá rád listí na Své zahradě...
(...snad kromě mě.)

Světluška - Zlumbula

Ležela v trávě
Svítila na stonky květů
Našel jsem ji protože jsem něco najít chtěl

Ležela v trávě
Střepinka bájných světů
Píseň nedotčená zvukem děl

Vzal jsem ji do rukou protože jsem něco držet chtěl
Světluška svítila mi v dlani
Potkav to štěstí tiše jsem se smál
Kráčel jsem cestou nechal se odvést někam dál

Najednou vidím že jsem zase sám
Světluška umřela mi v dlani
Tak jsem ji oplakal protože jsem plakat chtěl
Stál jsem pozorujíc spící zem

A uslyšel jsem kterak v zemi mlčí hněv

I lekl jsem se toho ticha které se mi ukázalo
Síly která v nitru země dřímá
Toho co se právě stalo
Věcí jež se staly před tisíci let
Co když ty hříchy země vnímá
Bojím se všech zrádných činů lživých vět

Co když je ta světluška další hřích
Další krok do hlubin pekelných
Další temná víra
Další země která hladem zmírá
Další zbytečně podťatý strom
Další blesk a další hrom
V bouři jež se na naše hlavy jednou snese

Slyším někdy písek jemný,
na bezejmenné pláži,
říká mi, ať nejsem věrný...
souš už jiný stráží!
Občas hladí vítr z vody
na ztracené pláži,
praví mi, jdi do svobody...
málokdo se odváží!
Tu slyším i dunět příboj,
kus od prázdné pláže.
Vlna o skálu ztrácí boj,
snad se jen dalších táže...


Fouuufouuu?
Sauuusauuu!
Fouuufouuu?
Sauuusauuu...


Zpívá často plachta bílá
z rozhoupané malé lodě,
tančící jak vodní víla,
slova moře o svobodě.


Já
sním...
o krajině temných moří.
Já
vím...
že hranici mou to zboří.
Já
bdím...
srdce dál však pro ni hoří.
Já
sním...
o krajině temných - krajině moří.


Fouuufouuu, sauuusauuu...
Fouuufouuu, sauuusauuu...


Projít ta nejtajnější místa, ztracená v hlubinách,
Ukrytá před dotekem ruky v zelených peřinách
rozrostlých řas a korálů...
Zažít ty fantastické chvilky, co jiným nestačí,
by v porostu odhalili nádheru bodláčí.


Já
sním...
o krajině temných moří.
Já
vím...
že hranici mou to zboří.
Já
bdím ...
srdce dál však pro ni hoří.
Já
sním...
o krajině temných - krajině moří.


Někdy slyším písek jemný,
na prázdně tiché pláži,
říká mi, ať nejsem věrný...
Říká mi, ať nejsem věrný...

Kontinenty - Cobain

Evropa – stará jak Země sama, urozená stará dáma,
moudrostí svou oplývá...břehy její omývá hned několik moří,
však srdce její ještě hoří a jen tak asi nezhasne.
Stvoření je to překrásné, své ladné křivky na obdiv nám dává,
když lodím ze svých břehů mává, tak je veselá a šťastná.

Asie – je jako žena exotická, tak svůdná,
svým způsobem erotická, v tom nejlepším-středním věku,
ze sněhu ušitou má deku a zakrývá své ladné tvary...
uvnitř skrývá vzácné dary, však prošla již nebývalou krutostí,
hlavy bez těla, těla bez kostí – věčný souboj národů,
stamiliony porodů a početí, pevně tě drží v obětí a miluje.

Afrika – Nádherně stvořená černá kráska, vášnivá, divoká
je její láska, plná nebezpečí, jezdci na koních s ostrými meči,
šavlemi a noži, je jako neprodejné zboží,
svým způsobem ještě nezkušená, mladá, do písků jejích
příjemně se padá k odpočinku...svůj úděl nese jako činku,
závaží. Lidi své jinam vyváží a prodává,
nikdo jí nadejí moc nedává, však ona stále věří,
že vkročí do těch správných dveří a zvítězí.

Amerika – je jako úspěšná mladá žena, užívá obrovského věna,
bohatství. Však dětství její lehké nebylo,
během těch let mnohé se změnilo, řekl bych k lepšímu.
Skrývá snad všechny možné krásy, nečeká na armádu spásy,
nečeká ani na zázraky, vlastně je produkuje taky...
podívala se do vesmíru, snaží se zkoumat černou díru,
je vzdělaná, emancipovaná, mezi nejlepšími vybraná a moderní.

Austrálie – je jako Ameriky mladší sestra, tak hrozně rozmanitá,
jemná, pestrá, však v minulosti byla krutá k bílým lidem,
jedla je s chladnokrevným klidem, trochu morbidní,
potrvá dlouho než se přelidní a vyčerpá.
Na břehu moře křídla labutí, vyvolá krásný dojem, pohnutí
a náladu...ukrývá v sobě mnoho pokladů a taky nebezpečí,
tisíce ostrovů u nohou jí klečí a slouží.

Antarktida – v bílém závoji, zdolána po boji,
však zůstává i nadále chladná, tak krásně tvarovaná, vnadná
...nikdo jí ještě příliš nezná. Tak tajemná zůstává i nadále,
je jako žena s maskou na bále, neproniknutelná, uzavřená,
bílá náruč její stále připravená tě obejmout a pochovat.

Cesta na kompost - Marťas

V tátových botách do dílny
Stoupám schůdkami zahrady
a mokrá tráva chladí do kotníků

Kapky hladí
barevné lísky jabloní
tichounce se vkrádají
do vůně posledních růží
a dychtivá zem
je hltá bez rozmyšlení

Nahoře musím zastavit
nadechnout se toho vzdušného bohatství
a poděkovat obloze

Mraky nemají řád
ani disciplínu
a v tom to je

Pokaždé je toužím vyfotit
natočit nebo namalovat
a nikdy se mi to nepovedlo

Špičky smrků na obzoru
se do nich zapichují
jako hřebíky fakýrů

Slunce jen tak ledabyle
pokládá své prsty paprsky
do korun stromů
zahrady
a do vlasů

Jak daleko je to k němu
jak daleko do vesmíru
a přeci to má cenu

A tak jsem vysypala slupky z ovoce
na hromadu „biologického odpadu“
a jen málo kdo ví
jakou mají cenu
kolik energie a síly
co znamenají pro planetu
pro život

Podzim - Sionna_V

Pak když nastal podzim zas
ten podzim rozechvělý,
v ten podzim plný chladných krás
tu všichni ptáci odletěli.

Jak oheň zhaslý bez teplého dechu,
jak nevyřčené přání,
jak v němém utrpení beze vzdechu
zůstal park v tichém rozjímání.

Však stále v mechu zeleném
a v listí purpurovém
zůstal v tom místě raněném
duch co dřímá v květu novém.

Však stále v mechu zelenavém
a v listí uschlém barvy krve
dřímá duch ten, co v pažitu tmavém,
ten samý, co v rozkvetlém parku dřímal prve.

A když pak vůně kořeněná
nasytí zemi i vzduch
když vyřknou se i přání nevyřčená
pak z parku se pomalu ztrácí ten duch.

Pak když jak mlhavé jezero do záhrobí
se nad parkem zjeví tvář nebes jiná
tehdy když zemi již jinovatka zdobí
tehdy zmizí duch léta a přichází zima.