Nejmarnější ze všech - Hackman

Miluji tě, protože tě miluji. Tady začíná láska. A děkuji ti, že tě miluji. A ne, že ty miluješ mě.
A budu tě milovat, i když máš tmavé vlasy a oči, které se ti smějí a budu tě milovat i kdyby jsi byla zlá. A ne, že jsi tmavovláska a že jsi hodná.
Budu tě hledat ve hvězdách a ve svém srdci, protože láska stvořila básníky. Ne básníci lásku. A já se stal znovu básníkem neznaje slov věrný a nevěrný. Umím milovat, protože jsem se už naučil plakat, pískat, položit ti svět k tvým kotníkům a hrdě před tebou klečet. Nechci po tobě účty z polibků, které jsi dala jiným a od jiných přijala. Nechci znát přítomnost ani minulost. Jen budoucnost. A trpím. Rád trpím, když miluji. To je také život, mající smysl. V té chvíli ani jiný neznám. A i kdybych byl pyšný a měl srdce opevněné a uvězněné v moří písku, pak tvoje láska svou pokorou mě dobyde a rozleje ve mně jezero, na němž budu plout ve větru slepý poslušností a oddaností. Neboť všechno, co není poslušné a oddané, není láska.
Kdybych uměl hrát na citeru, pak odvedl bych tě na bílé vrcholky, zaplavené měsíčním svitem, na ty vrcholy, kde ještě nedoletěla pýcha a strach, jak špatný milenec a šeptal bych všechno bláznivé, co by mi tvoje dlaň a noc napověděla. Až pohnuly by se tvoje řasy a sklopily se k souhlasu pod polibky plující po tvém čele.
A pak už se nebudeme ptát, ale budeme naslouchat svým hlasům tam hluboko uvnitř. Všechna utrpení jsou marná. Polibky, slzy, láska jsou marnosti, které nás zasahují. Nevíme nikdy, zda to, co děláme, je dobré nebo špatné. Snad jen cítíme, že mezi všemi marnostmi světa, jsme zvolili jednu jedinou, která nás okouzlila a zasáhla, protože je nejmarnější ze všech.

Bílá obálka - Milena

……ležel začátek tohoto příběhu 16.9.2000 v bílé obálce v našem kaslíku ???

Nebyl to žádný výjimečný den. Jako obvykle jsem se vracela kolem 15.00 hod domů ze školy. Množství domácích úkolů po zdánlivě nekonečném dnu povážlivě stouplo a v nepřímé úměře zároveň s tím klesala má naděje na příjemně strávené odpoledne.

Ale co,alespoň budu zase o něco chytřejší než včera.

Bez jakéhokoli nadšení jsem otevřela prosklené dveře do našeho „luxusního“ paneláku a vstoupila jsem. Nic mě nepřekvapilo, nic se nezměnilo. Špinavé okopané zdi byly stále tak špinavé, jako vždy chyběla klika u vstupních dveří a na nástěnce, která by měla sloužit k informacím pro nájemníky, je napsáno rukou neumělou, že pan S k r u ž n ý (to je dobrá duše, která se stará o to, aby nám nespadl panelák na hlavu) se vůbec nezměnil a pořád je m á l o p r u ž n ý . No zkrátka nuda, nuda, šeď, šeď.

Vyvezla jsem se naším výtahem, který je pouze pro otrlé nátury, do třetího patra, kde se nachází můj sladký domov. Odemkla jsem a vkročila do bytu, kde jsem ucítila již tak známou a blízkou vůni a teplo. Rituálně jsem si odložila, umyla ruce a naobědvala. Vnitřní nutkání, abych se zavřela do svého pokoje a strávila tam půl dne přípravou domácích úkolů, prohrálo na celé čáře.

“Budu se vzdělávat, ale jinak!“utěšovala jsem svoje svědomí,, když jsem otevírala rozečtenou knížku, mnohem zajímavější než chemické a matematické definice.

Po půlhodině strávené proháněním se po anglických statcích s Jamesem Herriotem, mě od závažného veterinárního případu vyrušil hlučící živel, můj bratr.

„Máml hlad! A pochop, když si to připravím sám, nebude mi to chutnat a když mi to nebude chutnat, nenajím se, pokud se nenajím, budu nepříjemnej a to bys přeci nechtěla!“ Jeho výřečnost mě donutila něčím ho umlčet - jak jinak než jídlem. Spokojeně položil příbor na talíř a bez slůvka vděčnosti odešel spinkat. Připadala jsem si jako služka, jako otrok! U dřezu s nádobím jsem bláhově snila o velké vile daleko za městem, kde bych za jediný den nepotkala živou duši,, tím spíš svého bratra. Nemusela bych poslouchat jeho lamentování, uklízet po něm pohozené oblečení, mýt nádobí. Ach,jaký by to byl sladký život!

Probudila jsem se z idylky a shlédla ke dřezu, který se nebezpečně začal plnit vodou. Můj pohár trpělivosti přetekl a zapřísáhla jsem se, že nedopustím, abych skončila tímto způsobem.

“Budu soběstačná žena, která nikdy nebude mužům máchat ponožky, vařit jídlo a podávat pivo, to radši umřu!“pronesla jsem slavnostním hlasem a donesla jsem nedopitou skleničku od oběda bráchovi.

Znovu jsem se vrátila k poutavému příběhu.“Teď už mě nikdo otravovat nebude! “Nepřečetla jsem snad ani dva řádky,v tom vrazil do dveří pokoje táta,s vytřeštěným výrazem v obličeji. Chvíli stál na prahu obývací místnosti, pak pomalu přešel ke křeslu a posadil se. Několik minut seděl bez hnutí a nevydal ze sebe jedno jediné slovo. Se zatajeným dechem jsem ho pozorovala. Zvědavost mi nedala a zeptala jsem se, co se stalo. S nepřítomným pohledem se na mě podíval a podal mi bílou obálku. S obavami jsem ji přijala a vytáhla z ní bílý potištěný list. Rychle jsem četla.. Najednou mi začala písmenka kmitat před očima, pohybovala se, ne a ne se zastavit. Po chvíli si dala říct a vytvořila opět souvislý text.

“Vážený pane, s radostí Vám oznamujeme, že ve středu 8.9.2000 ve 20.00hod, při losování sportky na programu ČT1, jste vyhrál zvláštní prémii a to ve výši 5 000 000 ,-- korun. Gratulujeme!“

Už ani nevím, kolikrát jsem musela oznámení přečíst, abych pochopila, že nul je skutečně šest. Pod radostnou zprávou byly udány další informace a pokyny .

Ten večer jsem se už k domácím úkolům nedostala .Celá rodina se vydala oslavit tu nečekanou novinu, která skutečně změnila náš život. Utráceli jsme naše dosavadní úspory za delikátní minutky, francouzská vína, šampaňské. Číšníci ve fracích se měli co otáčet, aby nás stihli jenom obsloužit. Rodiče plánovali budoucnost, já studium v zahraničí, brácha vybíral auto svých snů……

Ale co to?

Najednou jsem zaslechla rachocení klíče v zámku a tátův hlas: „ C o b u d e k j í d l u ?“

Odstranila jsem knížku z obličeje a zvedla se z kanape.


Ještě večer, když jsem šla vynést odpadkový koš, jsem si všimla, že v našem kaslíku leží bílá obálka…

Jen mi tak připadá... - Jana N.

Odpolední slunce se ještě odráží od skel a sem tam popíchne pohled. Medová barva vlasového přelivu paní stojící u dveří naštěstí zmírňuje dojem helmovitosti jejího účesu, o jehož pracnosti však není pochyby. Ze sedaček v autobuse vyčuhují zbytečné deštníky. Lidé si je vzali naočkováni včerejší usměvavou rosničkou.

Koncentrace vran v ovzduší je dnes obzvláště velká. Je na ně však ještě příliš brzy, a jejich vrzavé krákání tak působí spíše směšně než žalostně.

Seděli u okna. Kluk asi dvacetiletý s vlasy na nejmenšího ježka, jaký může být. Ona s trochu povadlými rysy ve tváři, nicméně veselá povaha zakryla všechny ty dokonalostní odchylky, o kterých lidé tvrdí, že jsou na škodu. Hnědé vlasy jí splývaly podél obličeje v jemných vlnách, a dodávaly jí tak mírný nádech lesní víly. Když se usmála, celá se rozsvítila jako sluníčko. Měla zvonivý smích šťastné milenky. Sem tam pohladila téměř holou klukovskou hlavu, tak jako matka, když myje hlavičku svého ďeťátka. Stejně mateřsky políbila jeho bělostné čelo. A on vlastně byl takovým malým dítětem. Modré oči, vděčné oči romantického blázínka se s láskou dívaly na svou milou. Choulili se k sobě jako malá zvířátka v lese. Na levém rukávu klukovské bundy téměř mírumilovně v tom odpoledním slunci pomrkávala zlatě vyšitá svastika. Potom vystoupili.

Projíždíme místem, kde sanitka nedávno srazila příliš pomalou stařenku. Včera to hlásili v regionálních zprávách.
Jak se první pomoc může stát tou poslední...

Věčná KSČM se směje na svých třešničkových billboardech, neboť ví, že spoustě lidem jeví se dnes jako nejrozumnější strana u nás. Přesně tatáž spousta lidí kdysi dávno chrastila klíči.

Snad je to tím všudypřítomným zlatem, ale zdá se mi, jakoby až příliš mnoho věcí v tomto odpoledním slunci ztrácelo pozvolna svůj původní smysl..

Večer - Václav Podracký

Den se chýlí ke konci. Nad městem zakrouží poslední ptáci, než se uloží ke spánku. První lampa trochu zabliká, za ní druhá, třetí a začnou obalovat tmu nažloutlým světlem výbojek. Mezi písmeny neonů se protáhne mourovaná kočka a opatrně ťapká po rozpálené plechové střeše. Ustal ruch, zmizeli lidé.
Oranžově blikající semafory rozpačitě stojí nad vyprázdněnou křižovatkou, kterou pomalu projíždí policejní vůz, a někde za oknem se ozývá smích. Z vinárny v podloubí se line tichá melodie a cinkání příborů. Mozart a telecí medailonky. Utahaný číšník si rozvážně hladí zarostlou tvář a znalecky hodnotí zadnici své kolegyně. Po tváři se mu rozlije úsměv.
Pod mostem šplouchne voda a zabzučí naviják. Na konci stříbrné nitě se zamrská ryba a zase zmizí pod hladinou. Zvláštní, pomyslí si mladík v pruhovaném tričku. Vždycky jsem si myslel, že tu žádný nejsou, řekne a rybu pustí.
Přes most profrčí spěchající taxikář a zamíří si to někam na předměstí. V otlučeném činžáku na rohu tam bydlí krásná cikánka s uhrančivýma očima. Sedí u okna a tiše zpívá do horké noci.
V továrně přes ulici zacvakaj píchačky a rozjede se noční šichta. Nad prosklenými vikýři továrních hal proletí píseň o loukách, horách a řekách, číšník neodolá a plácne si, ryba odpluje do hlubších vod, poručík šlápne na plyn a nad městem zašumí noc. Jen dva milenci na lavičce před nádražím chvílemi cosi zašeptaj a pak zase zmlknou. Číča přeskočí za střechy na střechu, chvíli zamlkle hledí do reklamy na stolní olej a pak se pomalinku protáhne.
Jen chvílemi jako by město dostalo záchvat touhy žít. Prázdnými bulváry se za šíleného řevu prořítí několik vozů, a odkudsi se se zpěvem vypotácí několik postav. Písně se ztratí někde za rohem.
Klap, ozve se. Klap, klap, klap. Znavená prostitutka usedne na zábradlí a vytáhne cigaretu. Trochu posmutněle pohlédne na milence a pak si připálí.
Za vysokým podpatkem vykoukne šedivý myší čumáček a natáhne vzduch. Je čistý, teplý a beze stop po kočkách. Vychovatelka na internátu pomalu prochází pokoje a přemýšlí, co by dělala, kdyby potkala myš. Ta se zatím stočila do klubíčka v lodičce dívky z III. B a usnula.
Chlápek v elektrárně obejde pár ciferníků, naškrábe na papír nějaký čísla a zase se vrátí k rozečtené knize. Má hodně ohmatanou vazbu a pojednává o městě. O městě, ve kterém žijí lidé, kočky, myši i ptáci. O městě, nad kterým se pomalu snáší vlahá noc a dýchá na všechno kolem.
Z jasmínu na nádvoří se uloupne bílý lístek a pomalu se snáší k zemi. Molekuly kyslíku se páří s aromatickými uhlovodíky a na chvíli se stávají jasmínem i dnešní nocí. Chlápek najde v knížce kapitolu o spící elektrárně a usměje se. Skoro jako u nás, napadne ho a otočí stránku.
Otevřeným oknem odněkud doléhá tichá melodie tesknící cikánky. Princezna z III. B se protáhne a otočí na druhý bok. Za dvě hodiny svítá.

Chudokrevnosti - sadaf

Procházející. Ulicemi ( i životem? ). Večerní přítmí se žlutým nádechem. Její pohled, zorničky rozšířené. Tehdy byly taky takové, tmavé a hluboké. Tehdy jeho ruce vedly rytmus jejích boků, když se v ní rozpínal. V jejím měkkém pevně objímajícím teple. Otřásla se chladem, urcitě je větší zima, než byla ráno. Lidi jsou schoulení a neteční, na silnici škraloupy ledu. Chybí sníh, co by zimě dodal tvář. Byla vlhká. Nemohla nebýt. Tělo jí vždycky reagovalo na myšlenky. Jeho pohled a jeho žádost. Jeho pohyby a jeho výraz, když přicházel.Chuť semene rozlitého v ústech, jazykem slíbané do poslední kapky. Neslaně hořké, teplé, mužské. Smích v její blízkosti, několik holek a jejich puberta. Vaše problémy mít. Tu noc s ním byla naposledy. Věděla to. Nořil se do ní a ona se s ním loučila. Tělo na tělo, nahá kůže, horkost, naléhavost. Chladná a tupá prázdnota. Slzy rozkoše a bezmoci. Nemilovaná.

Láska s velkým L - Black

Přišla na louku. Bylo tam nádherně. Sluníčko svítilo, slyšela ptačí smích, louka byla posetá barevnými hvězdami. Byla tam ale tak vysoká tráva, že se jí šlo těžce. Lehla si a na chvíli zavřela oči. Podívala se vzhůru. Pár mraků se líně válelo po obloze. Nechala pracovat svou fantazii a představovala si, co asi mraky ztotožňují. Je to drak nebo kytka?
Uslyšela kroky. Blížily se k ní. Nehybně ležela. Kroky jí minuly a ona vykoukla z “úkrytu“. Užasla nad její krásou. Vypadala jako víla. Měla dlouhé plavé vlasy, dlouhé poloprůhledné bílé šaty. Ty jsou snad utkané z rosy, pomyslela si. Víla neustále šla dál a dál. Pak se náhle zastavila a otočila se. Uviděla ji. Usmála se a šla za ní.
„Myslela jsem, že tu nikdo není.“
„Ležela jsem v trávě a asi jsi mě přehlédla.“
„Proč si mě tak prohlížíš, jako bych byla strašidlo?“
„Jsi…nádherná.“
„Ale jdi ty. Na co by mi to bylo být krásná? Co to vlastně je…?“
„Ne, ty jsi ztělesněním všeho krásného. Třeba tvoje šaty. Tvoje vlasy. Tvoje oči jsou modré jako…jako nebe nad námi. Tvoje ústa jsou jako čerstvé maliny…“
„Jen mě tolik nechval. Nic o mě nevíš. Krása není vše.“
„Jistě že ne. Ale ty působíš jako, no jako víla. Myslím, že ani neumíš ublížit.“
„Ale ano, umím. Ani nevíš, kolika lidem jsem ublížila. A co tu vlastně děláš ty?“
„Já? Celkem nic. Je to fajn jen tak si lehnout a nepřemýšlet. Nemyslet na nic.“
„Vidíš támhleten kopec?“ a ukázala na kopec kdesi v dáli. Všimla si, že na vrcholku jsou dokonce zbytky sněhu.
„Hmm a co?“
„Za tím kopcem je hezčí louka. Je tam jiný svět, ale o něm nikdo, teda téměř nikdo, neví.“
„Jak to? Vždyť tam žije spousta lidí a včera se tam odstěhoval kamarád.“
„Jistě, ale oni žijí na povrchu světa. Neumí se ponořit do krásy, nenajdou to, co tam je už po staletí.“
„A co tam tedy je?“
„Co? Štěstí. Ukrývá se tam štěstí.“
„A ty tam jdeš?“
„Ne, já tam patřím. Říkají mi Láska. Nevím, co to slovo znamená a ani ve slovníku to není.“
„Takže si myslíš, že jenom láska dává lidem štěstí?“
„Nevím. Je tam ještě se mnou Bohatství, Zdraví, Osud,…Všichni dělají lidi šťastnými. I tebe určitě udělali několikrát šťastnou.“
„Párkrát jo, ale ne vždycky. A jak děláte lidi šťastnými?“
„To je jednoduché. Já třeba si najdu dva lidi, kteří si jsou hodně blízcí. Z jejich myšlenek vyčtu, že se mají rádi. Amorovy šípy je zasáhnou a já jenom počkám, až si dají první polibek. Tím moje práce končí.“
„Jasně, a to takhle lítáš po světě a kdo se náhodou má rád, tam pošleš Amora. To si vykládej malým dětem před spaním.“
„Nevěříš? Je pravda, že je to trochu složitější. To už opravdu nikdo nevěří, že by mohlo existovat něco víc než jen lidský a pozemský život?“
„Nikdo se tím nezabývá. Proč taky?“
„Ale věřit by mohl.“
„To mohl.“
„Kde potkáváš štěstí ty?“
„Já? Asi všude. Hodně lidí je šťastných a každý z něčeho jiného.“
„A tebe, potkalo tebe někdy opravdové štěstí?“
„Opravdové štěstí neexistuje. Není člověk šťastný a nešťastný. Každý má štěstí jinde. A třeba o něm ani neví.“
„A dala ti někdy štěstí láska? Tedy já?“
„Ty?“ sklopila oči. „Co je to láska? Když se mají dva rádi? Když si rozumí? Když jeden na druhého nedá dopustit? Když jeden respektuje druhého? Když jsou si ve všem rovni? Ty jsi láska, tak jaká vlastně jsi?“
„Pokaždé jiná. Jednou bolestná, jindy okouzlující, nádherná. Mnohokrát jsem ublížila. Jsem prostě pokaždé jiná. Pověz mi, jaká podle tebe jsem?“
„Myslím, že láska je zázrak. A ty jsi opravdová ztělesněná láska – čistá, andělská, prostě víla. Dovedeš být zlá, sobecká, dovedeš zranit, bodnout, zabít. Dovedeš člověku připravit jeho nejkrutější dny. Dovedeš ho však pohladit, vynést z bahna, ukázat mu lepší svět.“
„Říkalas zázrak? Takto mi ještě nikdo neřekl. Budu muset jít. Kdybys mě někdy potřebovala, zajdi za ten kopec a najdi sedmikrásku. Utrhni jí sedm okvětních lístků a zašeptej jí moje jméno.“ A zmizela. Rozplynula se jako mlha.
Jasně, zajdu za ní a ona mě učiní šťastnou. Nene, každý člověk si své štěstí musí najít sám. A musí za něj zaplatit.
Podívala se znovu na oblohu. Drak ani kytka tam už nebyly. Nebe bylo čisté jako ta láska, pomyslela si. Musela se usmát. Přece nemůže nějaká Láska spasit svět, nemůže tak jednoduše udělat lidi šťastné. Lidi to umí sami, občas. Ale nepotřebují k tomu nějakou Lásku, co bydlí támhle za kopcem.
Naposledy se podívala na kopec a na nebe. A pak odešla domů. A nikdy neutrhla sedmikrásku. Nikdy nikomu neřekla, aby ji trhal.