Martina Švandu trochu znám.  Dokonce z dob, kdy se se mnou o poezii ještě bavíval a chtěl rozhovory k mým textům. Byla to fajn setkání.

Martin podle mě napsal některý krásný věci, a mám z toho fakt radost. Škoda , že už se tolik nevídáme.

Mlži díky, ale mě je to jedno co komu chutná, fakt. Mě stačí říct k básni a ne se opakovat jako politik.

Když někdo píše opravdu s oslovením, je si snad vědom, že otevírá komunikaci...

ČLA - Chi, ale tohle je amatérská sféra, kde se publikujou básně, ne?

Chceš tu dělat průzkum psychoanalýzy, kdo má ego? :-) Nebo psát k textům?

/Prvého se želbohu nezúčastním, ale sdělit mohu - ego mám, fatální!/.

Ale to se stačilo jednou jedinkrát kdysi zeptat. Kvůli tomu tu na tvé "názory" netřeba reagovat - v rámci každého mého textu. :-) Psal jsem to už dřív, jsi neadresná k básním, ale adresná k autorovi, a když se ti to řekne, tak hluchá. Nelíbí-li se ti autor, který je dle tebe škůdcem poezie (proč ne, v pohodě!), žel nelze moc změnit.

Nelíbí-li se ti ta která báseň, či jakákoliv, napiš v čem a dá se hovořit.

S umanutostí tobě vlastní a komnetáři typu "toto není báseň, ubohé", "to škodí poezii" nelze hovořit.

Už nevím, jak bych ti to řekl, ač ti věnuji pozornost a komunikuji.

O tom, proč máš psychologicky tyhle komentáře zapotřebí nemluvím.

Zde: Ukázka tvýho naivního chápání výskytu jména "Básníka" v textu, a ne toho, kam se jím obracím.

Ale jo, neberu ti to, beru, že takhle ti to vyznělo.

/ač právě u tebe některý postupy myšlenkový nyní nechápu/.

Pokud je někdo tak naivní, že:

ad1) z textu nechápe "jméno má souvislost k poukazovanému textu" a je jen vyjádření úcty "k vyjádřenému", a poukaz k textu, tak hmmm.....

ad2) ještě je na úrovni, že si myslí, že autor je machr, který si hraje na Rilkeho, hmmm, základní škola?

Tady je někde hluboká sebe-propast, ne?

Co ti na to říct? Kdyby tu byl milý Rilke, líbal bych mu nohy, neb je to básnický génius. Takových už asi nebude.

Já že píšu jen s vlastní nemotorností..., ale jeho jsem čet a po svém ho chápu, tak se vztahuji. Nikomu nevnucuju, k užití jména básníka jsem měl prostě důvod. Tečka. Ale ty - a to už se zas opakuji - jsi šťoura, co hledá kalné úmysly. Tak si lov dál, Hortenzie Hustolesová.

Ono je to pohodlný držet se ve stínu a řešit si takhle své mindráky. Za nic nenést odpovědnost a jen sem chodit prskat svá "zjištění a objevy".  

Je to paradox, psát dobrou profesionální poezii, a chodit sem na server pro amatérskou tvorbu vynášet své soudy (jako anonym).

No, vona básnířka Viktorka Rybáková, alias agent, se prostě musí zviditelnit tady, kde jinde, no. Vona tu konfrontaci tak ráda!

Hlavněže ona VÍ, co je poezie a kdo proč píše. Chi...to jsou mi náboráři.

Hmmm, tvé pojednání je hodně široké a větvené na to, aby se dalo rozebírat vše.

Hlavně je tu pro mě odlišnost našich slovníků. To co tobě vychází ze tvého pojímání je logické, vev své stuktuře asi i obhajitelné.

Ale my se snažili dotknout slovy toho, co se "děje" při tvoření básně (z různých úhlů pohledu). Je třeba bavit se konkrétněji, na příkladech textu, jinak zůstaneme jen vězni označení "škatulkou".

- Neřekl jsem, že "symbolické obrazy" mají příčinu v metafyzické sféře, to by bylo asi dost zvláštní tvrzení.

- dále: nevidím důvod, proč by měl být "potenciál obraznosti" chápán jako "vyčerpatelný" a uzavíratelný... čím, kým? Nemáme jediný důvod zacházet s kreativitou vědomí "ohraničujícím způsobem", zvlášť když víme, že vědomí není celek, ale že je zde celá sféra nezvědomněného, která ale může (jako př. vezmu snový proces) vyplavit obrazy a významy dosud ležící mimo naši kombinatoriku.

- v mé hře jsou otevřené dveře hlavně před "pojmenováním", tedy před záznamem a uzavřením do formy textu. Abychom se dorozuměli v "psychologií procesu tvoření", musel bych provést velmi náročnou sebeanalýzu po časových úsecích impuls - obrazy - děje - zformování - atd., ale to je skoro nemožné, protože zaychtit kdy který prvek co "zpustil" mechanicky podle mě nelze. Dá se to udělat pokusně buď na úrovni např. hlubinné psychologie (třeba ve stylu Jungových analýz mandal) - nebo na úrovni jazykové a estetické analýzy díla, jeho kompozice.

- nenakládáme s uzvařenou množinou entit (takhle třeba já za sebe téměř nikdy netvořím) - tím chci říct, že se pokouším nechat impuls (jikru) zažehnout tolik obrazů a dějů "samopohybem", abych do tohoto pohybu vědomí co nejméně vstupoval "vybíráním si". Trošku naivně by se dalo říct "on si to spuštěný proces po impulsu stvoří ve vědomí sám", dokonce v lepších případech vtiskne inurčitý rytmus. To nevylučuje možný pozdější zásah a korekci s tím, že uvidím šumy v jazykové rovině textu atd.  

- z mého pojetí hry podle mne žádná uzavřenost - "vytvořený-hotový potenciál vztahů a možností" nevyplývá - vědomí sice umí ohraničovat kde co, zjednodušovat, ale jinak je samo neohraničeným kreativním polem. To, že se omezuje na používání množin a také o symbolech a vztazích uvažuje s ohraničením, je zase a opět jen o tom "jak věci zjednodušeně k něčemu používá". Obrazy ve vědomí se nejen střídají a řetězí, ale také bleskurychle proměňují a navíc nejsou nikde nadefinovány ani co vyčerpatetelné entity.

- souhlasím s tím, že kreativní (u čtenáře) je vnímatelský akt - pokud ale (což se dá občas předpokládat) sám nespustí vlastní hru s tím, co v podobě textu-imulsu ve čtenáři zažehlo zájem. Rozdíl je v přesunu k tvoření dalšího textu, že tedy nebývá pravidlem, že by čtenář po takovém impulsu sám stvořil autorský text.     

- to, že autorský hlas nechává (své vědomí) řetězit obrazy a následně kreativně "básnické obrazy" hovoří spíš ve prospěch naprosté otevřenosti, nikoli uzavřenosti. To, že je vědomí spojilo do podoby básnického tvaru je jistá jedinečnost (ne nutně originalita). Čtenář přistupuje z druhé strany a může si zvolit, zda text jako takový odmítne, nebo se zkusí na něj naladit, nebo dokonce zkusí se zaobírat tím, jaké zdroje obraznosti či záměru zde dříve byly. Autorův text je zvoleným "korytem" pro řeku "obrazů", kterou takto usměrňuje, omezí. Je otázka, zda autora více zajímá samotný proces a v něm se vyskytující děje a obrazy a jejich důvod, nebo to kam v podobě textu dospěl. U čtenáře je to jednoznačnější, ten se nejdřív setká s "omezeným" tvarem v podobě textu, a dál už je na něm, jaký postoj zaujme.

Hmmm... k dalšímu třeba později, teď nemám tolik času na rozvažování.

To je moc zajímavý, kam ty otázky vedou, fakt už jsem dlouho nešel tak pod povrch v debatě s někým, koho tyhle věci asi dost zajímají...

- Jo, psaní básně "imaginativním", z prázdna tvary vyvolávajícím nadechnutím je podle mě (mimo jiné) fakt svého druhu čarovaní. Nejdřív se "zdánlivě" v "prostoru vědomí" nic neděje, a najednou je tu impuls, jiskra, zážeh (někdy ne zcela jasného půvvodu) a spustí sled akcí (obrazy, spojené na sebe nějakou tajuplnou logikou, kódování do řeči a hlasu do textu, které si ještě navíc hraje se symbolizací a náznaky (například), nebo slučuje v textu obrazy zdanlivě neslučitelné).

A toto všechno se pak rozehrává jako možné jeviště se spoluúčastí čtenáře, který v lepším případě zkouší naladit se na "autora", stupnout si za sebe tam, kde asi stál autor, když psal - a vidět podobný (zevně či vnitřně) podobný horizont. Setkat se skrze text a obraznost.

- Ano, jsem pro tu podivnou první variantu - autor nemusí být vždy zcela vědomým znalcem "kódu", je spíš něco jako "zapisovatel stavu, procesu" a tím, kdo "pojmenovává".

To co se děje "při procesu tvorby básně" je návštěva v určitém "sdíleném světě" (v jednom z milionu možných světů), z něhož vznikne zápis, ale který přísně vzato neleží nutně jen "uvnitř autora", který by na základě logiky (bez přesahu) něco zkonstruoval. Potenciál "takových impulsů ke zrození básně" je nevyčerpatelný, stejně jako bezbřehý způsob, kterým se mohou na sebe navěsit myšlenky, obrazy atd.

Řekl bych, že autor je jednak rezonanční plochou odrazu vnitřního a vnější světa, ale to, co se může udát nespadá tak zcela pod jeho kontrolu. Bytí je zázrak - věci se mohou dít (a dějí) na tisíc a milion variant, my si vybíráme, jak je chceme v sobě žít.   

Spoustu věcí děláme a nereflektujeme je v dané chvíli ve vědomí. My ani neumíme zdůvodnit tak obyčejné věci jako původ a zánik myšlenky, nebo celých celých trsů představ, které se objeví na základě téměř neviditelného impulsu. Ani to, co je ta "mezera", kdy žádnou myšlenku nemáme. To ani nemluvím o úrovních snového procesu.

Průvodcem autorského hlasu by pak mohl být: "absolutní otevřený potenciál obraznosti, ze kterého autorovo vědomí vybere "obrazy" a "dá jim svoji řeč" - uvede je do podoby veršů, básně.

Původ tvorby (myslím, že třeba někteří řečtí filosofové se na to tak i dívali) je opravdu "přesahující" za pouhou individualitu - jde o sdílený prostor s neuvěřitelným počtem vzájemných reakcí.

ten přesah je např. patrný ve chvíli, kdy se proces tvoření napojí na studnu archetypů, kterí jak se říká "někde spaly a byly probuzeny do vědomí".

Pravda, nebývá to často, ale děje se to. Hrajeme si v temnotách "neuvědomování si" a šera, se sirkami, a občas se divíme, že to nejsou jen naše sirky, které rozsvítí v "našem" nedozírném prostoru.  

Jinak to tvé "jiné řešení" snad chápu, jeví se jako zjednodušení tam, kde by jinak "metafyzický" pohled všechno nesnesitelně stěžovat. V podstatě je to pragmatický pohled.

Ohledně těch neměnných idejí si asi ne úplně rozumíme, já sice zastávám do jisté míry pohled na to, že "krása výtvoru" je pouze odleskem "mnohem větší (vnitřní) krásy na úrovni ideje, která k výtvoru dala předpoklad v našem vědomí" - (možná to platí taky o ošklivivosti, znechucení atd?), ale nedívám se na to jako neproměnlivé a někdy strnule se nacházející struktury či symboly. Symboly jsou kreativním potenciálem, dosti pohyblivým na vícero úrovních. 

Kdysi v dávných dobách lidé uznávali, že jejich lidský náhled např. na krásu je mnohem níže, než náhled bohů. Bohy jsme rozmetali, takže co nám zbývá, než tvrdit, že naše lidské vědomí je tím nejvyšším naleznutelným zdrojem krásy, ošklivosti, všeho. Panujeme (byť jsme občas dost nejistými vládci ve svém vlastním domě).     

Text, než je sepsán v jazyce, existuje virtuálně navěšováním "na předměty obraznosti", a všechno, včetně jeho "hlasu", vnitřní intonace k obrazům atd. je něco jako proces bdělého snění autora.

Pokud ovšem text nevznikl chudším způsobem - např. hry se slovy upřednostněním půvabu rýmů na úkor volnějšího proudění obraznosti. Opak je, že text je obrazy nesen směrem k jazyku-náznakům- symbolizaci. To první je pro mne vždy nižší "logizující" způsob tvroby, oproti "imaginativnímu" (pracovní názvy). Výsledkem přesné práce např. s vázaným veršem může být skvělá báseň, bezesporu, ale většinou se (až na naprosté mistry) podřizuje obraz "hře a hrátkám jazyka s významy".

- Odkud přicházejí slova je hezká otázka... odkud přicházejí hlásky a barvy, obrazy ještě hezčí...

Co se děje při čtení básně za "rezonance" - a na jakých plochách či strukturováních? Vědomě a podvědomě...

Kromě toho, co píšeš o působení "textu-verše" přeci působí i "něco" jako kouzlo textu, něco nedefinovatelného, čemu říkáme zjednodušeně např. "atmosféra".    

- významový potenciál textu je samozřejmě vždycky širší, než vědomě ví sám autor ve chvíli tvoření, dokonce i později, když se k textu vrací a nachází v něm další rozměry, nápovědi...

- jo, souhlasím, možná by bylo lepší to vnímat tak, že čtenář sám "přidává" svůj vlastní hlas textu, který uchopuje - má své vlastní zrcadlení autorova textu.

Je ale velká otázka, zda může a kdy "rozpoznat", jestli se autor vyhnul svému vlastnímu kódu - autorskému vnitřnímu hlasu.

- impresionismus chápu jako hru s optikou obrazů, ne logickým, ale imaginativním způsobem. Prvenství mají barvy a jejich pohyb "do tvarů" či "za tvary".

Ok, tvůj pohled respektuju. Ohledně "chirurgického operování v textu" - jak kdy... Může se stát, že tenhle "řezání" textu vůbec neprospěje.

"Vlastní hlas básně" je zvláštní označení, no proč ne, ale ty asi myslíš spíš "ozvěnu" toho hlasu, jak ji slyší a vnímá čtenář, ne? 

Nejbližší, a myslím, že i nejlépe rozpoznatelný by měl být hlas básně tomu, kdo jej text propůjčil. 

Jinak proti optice nic, mám rád i nevyostřené "impresionisty". A ještě (jak jsem psal jinde), tvého pohledu si velmi vážím, je věcný a jde k textu, ne jak místní "agentka-taky-básnířka".

Whispere, ty jsi ale dobytek! Mě fascinuje, jak to rozepisuješ. Tak sakra! buď tě prošlehl proud, anebo ne, ne? Jestli tě šlehl celek jo?, tak jo, jo? Ty furt ještě smejšlíš vo tom, že autor básně vo něčem konstruovaně smejšlel? Tak to ne!  Mně je fakt kulový po tom, co tě získává nebo prudí, nebo dle tebe berle. Já na styl a la Egil a la High poetry (HOST) school zcela seru.  

 Tak jo, nebo ne, nebo k ďasu...

Kriticky: mi tady stačí údiv, jak nejmenovaná česká básnířka, kterou sem měl docela rád, chodí prudit na totem jako anonym agent, aby udělala zle? druhejm, co je cíti nějak osobnějc (proč?) z dřívejška, tfuj.

Víš, že tě mám rád, tak ber jak umíš.