ano je to plytké, ten pes by měl mít v hubě nejméně nějakou encyklopedii, aby si v tom znalci něco našli. nějaký to světlo a středovou kompozici nehodnotím, bo tomu prd rozumím. líbí se mi to, připomíná mi to něčím Dostálovy fotografie, ale čím... to netuším.

přijde mi to jako dobrá práce, naprosto precizní. nic nepřebývá, nic nechybí. čistý řez.

tak to má být. nestává se často, že mě tu něco zaujme

jo a jestli budou kecat něco jakože to je moc obyčejný, tak si zapal a řekni si, že ať si trhnou, že má blondýna pravdu:-)

ty poznámky jsem prolítla, nyní k věci. co mi na tom vadí, je snaha.

představuju si to asi takhle, dva šli, byla zima, něco řešili, pak se popusinkovali a šlo se dom. autor se rozhodl, že z toho doma uplete báseň. nic proti.

klubíčko zimy, kat. atd. tyhle rekvizity mi nevadí. jenom ta klubíčka mají barvy jako čermou, bílou a šedou. melír. a promyšleně se tam zakutálela skořicová, ale ta to alespoň oživuje a navíc evokuje teplo. ale co kdyby ti psi nebyli bývali tak tvrdí šedí a fádní? co kdyby se byli třeba rozvili? bez ypsilonu. změnilo by se něco? možná ano, ale třeba by to už pak byl jiný příběh:-)

přemýšlím, co tomu chybí.

dar vypravěče.

mmch... nedávno jsem jela na kole a zvedl se vítr, takový ten velký, teplý letní vítr před bouřkou a vysoká tráva u silnice najednou byla jako baletka. nakláněla se zprava doleva, zepředu dozadu, opisovala kruhy, polehávala, aby zase hned vstala, natahovala ruce a topoly se po ní opičily. také se se všelijak umně nakrucovaly v bocích jako indická tanečnice a díky tomu větru ukázovaly svoje listy zespodu, listy, které jsou shora temně zelené, byly dole bělavé a stříbřitě se leskly jako vlasy babiček a dědečků. a já přišla na to, že to všechno kolem na mě vlastně mluví svojí řečí. abych se jako podívala a viděla a vnímala to, že když topol ukáže a tráva dá najevo, že bych zkrátka měla vědět něco o pomíjivosti a znovuzrození. i bez řečí.

Na Písmáku měl kdosi kdysi básničku s názvem: U všech pedelí...