Si.

Bone, c´est déja passé. Je suis désolé si c´est sérieux pour toi.

Je te souhaite bonne journéééééééééé. Et puis bye. Zet.

Dobře. Za 5 minut to oslavím. Píďa se na moji zprávu zatvářil spokojeně, načež prohlásil ,, to je dost " a poté se zeptal

 ,,kdy"? a já se ptám, jak dlouho bude dospívat ?

Je to v Rusku ?

Asi někam šla. Víly pořád někam choděj.

Tempera na plátně.

Nejen za tvůj výraz v očích. Provedení atp.

Celá věc je ohromná legrace a tak mne těší i reakce ze tvé strany. Až se na věc podíváš zhora, pochopíš, že totem vážný není, publikování v něm již teprve ne, a přestože jsem ráda, že existuje a mohu v něm publikovat nebude mým záměrem zviditelnit to, co je pro mne vskutku hodnotným. Beru se asi tak vážně, jako člověk, co se sám fotí na záchodku s krásně pomalovanejma dveřmama a úchvatnejma nápisama a co ztrácí chvíli pro jednu protěž, aby snad ututlal české naturální edukační a bezreflexní tendence ,,buď "  ,,nebo". Však i Tobě to s radostí budu tlumočit. Jen se raduj .

Protěž, potěš.

Jak se jmenuje rasa ? Griffon - porcelaine ?? Možná, že tady se to řekne jinak. Chci jen říct, že vypadá, jako můj Píďa a takových se tu moc nevidí. Proto je těžké sehnat mu čubičku.

Fotka je příjemná.

Je to Praha po italsku.

Tak se začni fotit. Nejdřív to bude tvoje tvář v různých emocionálních rozpoloženích, pak třeba odrazy a poté přijdeš zase na něco jiného, jako jsou stíny. Ty jsou moje nejoblíbnější, protože nikdy nepoužívám samospoušť a tak jsou to ty nejtěžší. A co se týče srdíčka, to nebyl úmysl. Věřím v lásku a tak se občas stane, že se na některých mých fotkách objevují srdíčka.