Potíž není v tom, že si něco vysvětlíš po svém. Problém nastává v očekávání čtenářů. Těm, které nějaké kategorie nezajímají, to bude jedno, pro jejich vnímání to není nehraje roli a pominou tedy i to, co píšeš, že jsi tím sám chtěl zdůraznit. Ti, kteří zařazení přikládají nějaký význam pro uchopení textu, budou zmateni. Netvrdím, že by zde měly být poze klasické útvary jako třeba sonet, villonská balada, apod, nicméně člověk by očekával alespoň rytmus, rýmy a tak.

Jistá míra volnosti také nemusí vadit, otázkou je, co se pod tím eufemismem ve skutečnosti skrývá.

Proto si nejprve dovolím malý rytmický rozbor:

není to les, s bídou parčík 

Xx x X Xx Xx = původním záměrem byl zřejmě čtyřstopý ženský trochej, nicméně daktylský začátek ukazuje k jambu - na který tam zase jedna nepřízvučná slabika schází

Hovoříš-li směrem ke mně, bylo by užitečné dát mi o tom vědět. Pokud jen tak mimovolně ševelíš, tak je to v pořádku.

V případě, že si jako autor nejsi jist, rubrika Poezie postačí. Ovšem myslel jsem, že ono zařazení má nějaký důvod, který mi vysvětlíš.

Kdo chce, ho tam slyší. Hmmm. Vidíš, a to by mi na mysl nepřišlo, že v rytmus se dá prostě jen věřit. Jsem ohromen

Každopádně netuším, o jaké délce a jakých intervalech mezi slovy hovoříš. Novočeský verš je založen (Dobrovský, 1795, Böhmische Prosodie) na sylabotónické rytmizaci. To znamená, že záleží na počtu slabik a na počtu přízvuků (to je onen tón). Tím ovšem není řečeno, že by počty přízvučných a nepřízvučných slabik musely být ve veršových dvojicích nutně stejné a naopak, že by taková prostá shoda něco zaručovala. Záleží totiž mnohem hlouběji na vnitřní organizaci verše, který v tomto smyslu dělíme do menších rytmických celků, tzv. stop.

Klasická latina jich znala mnoho, v češtině mají smysl tři:

trochej - přízvučná, nepřízvučná

jamb - nepřízvučná, přízvučná

daktyl - přízvučná, nepřízvučná, nepřízvučná

Verš pak tvoří rytmickou řadu složenou z těchto jednotek. Schéma dané nějakým veršem, pak ve čtenáři vzbuzuje očekávání, že se bude v dalším průběhu určitým způsobem opakovat. Obyčejně k sobě přináleží verše svázané rýmem.

Tímto jsme si v kostce shrnuli učivo 5. třídy ZŠ a abych nebyl zlý, přes omezený prostor pokračujme dále.

Konkrétní, praktická realizace stop není striktní, často místo pravidla vystačíme s pouhou preferencí, tj. významným výskytem přízvučné nebo nepřízvučné slabiky na dané pozici. Určité konfigurace však možné nejsou. Na tomto místě s teorií raději skončíme, neboť dobrého pomálu a nechci psát dalších 30 stran.

Jen ještě ve zkratce připomenu, že čeština je jazyk s pevným přízvukem na začátku slova. Z toho jsou dvě výjimky:

1) přízvuk přechází na předložku

2) jednoslabičná slova, přízvuk mají ta, která nesou vlastní význam (zvratné zájmeno "se" je nepřízvučné, "smrt" je přízvučné)

Věnujme se nyní textu. Označíme si X - přízvučnou slabiku, x - nepřízvučnou.

Nejlépe identifikovatelná strofa je asi tahle

Pozvedám své krvavé oči
Xxx x Xxx Xx = daktylotrochej, kdy trochejskou řadu narušuje trojslabičný přízvukový celek "krvavé"
V hodinách chvíle snad neskončí
Xxx Xx x Xxx = jasný daktyl

Nemůžu spát i když nemám sil

Xxx X x x Xx X = budiž daktyl

Teď přeju si aby čas se vrátil

x Xx x Xx X x Xx = nebýt onoho předřazeného "Teď", jednalo by se o čistý jamb, takto nám v dvoudobé řadě překáží daktylské "přeju si", více daktylu tam však není

Vidíme, že příslušné verše si rytmicky vůbec neodpovídají, ani v tendenci...

Mohl bych rozebrat i strofy další, kde je situace mnohem více neujasněná a zmatečná.

VELMI MNOHÝM ČESKÝM BÁSNÍKŮM
Věčná vaše píseň: "Jaká slast
milovati českou vlast!" -
Má-li však mít z vaší lásky zisku,
nedávejte písně své do tisku.

(K. H. Borovský)

No, to nevím, pokud je "Jaou často přání." v pořádku, tak vidíš dobře. Ale já tomu pak nerozumím.

Kdybys podšuplík neřešil, neřešil bych jej ani já. Klasický verš - kdybych to neměl zužovat na nějaký skutečně klasický útvar, jako je třeba sonet nebo villonská balada, očekával bych alespoň něco jako rytmus, rýmy a tak.

zato mne to příliš nepotěšilo, co už nadělám

whispermoonlite: Zdá se mi zcela zřejmé, že prýští zvuk, a že nit je zcela jistě podmět, ovšem v předcházející větě souvětí.

Nebudu ti kazit a rozmlouvat čtení básně, které je tvé a v tom pro mne zajímavé, zdá se mi však, že se tak výrazně liší od čtení mého, autorského, že ony otázky nemohu zodpovědět ani kdybych chtěl... a já navíc nikdy nechci, to bych ty verše nemusel psát.

egile, egile a ty mi budeš tvrdit, že je to průsračné