(VI)

SVĚT je veden duchem, a ne rozumem

(Zápisníky)

TVŮRČÍ JE DUCH

Takže Klausi, nech už si těch pouček (koho vlastně ještě zajímají??). Abychom se uchránili falešného bezobsažného výkladu, bude dobře, než přistoupíme k Citadele, k textu zpracovávanému dlouhá léta, zamyslet se nad některými rysy pro autora příznačnými. Je třeba si uvědomit rozdíl, který vidí mezi duchem a rozumem. Saint-Exupéry samozřejmě ví, že bez rozumu není ducha. Ale záleží mu na tom dobře rozlišit mezi jedním a druhým, mezi přednostmi ducha a neplodností rozumu.

Nedůvěřuje mozkům, které jsou živeny rozumem a logikou, neboť, jak říká, „logika zabíjí život“. Obává se abstraktního a falešně oslnivého rozumu, jímž dosahují vážnosti někteří – a že jich není zrovna málo – lidé, lidé, kteří vinou povahové nevyhraněnosti pouze diskutují. Proto je také třeba dávat přednost výchově před vzděláním. „Důležitý není souhrn vědomostí, ale nástroj k uchopení.“ (Z téhož důvodu varuje před současnými snahami o snadnou a odbytou výuku.)

Rozum ani soudnost nejsou tvůrčí. Aby o tom své přátele lépe přesvědčil, vymýšlel si různé žertovné důkazy: „Být Angličané rozumní,“ říkal, „bývali by byli ztraceni.“ A od jednoho sylogismu ke druhému dokazoval, že v roce 1940 neměli jedinou šanci uniknout katastrofě a že bitva o Anglii s českou významnou pomocí byla vyhrána proti vší logice. Všimněte si – že logika je vší – vši jsou na obtíž… hlavám. Jiným z příkladů, jichž s oblibou užíval, aby zavrhl deduktivní uvažování a kauzální determinismus, byl obraz zoufalce, jehož kroky vedou k řece, ale o pohnutce sebevraždy se z nich nic vypátrat nedá. (Viz Zápisníky.)

Zachovával si přesvědčení, že odpovědnost za náš úpadek nenese ani tak Descartes jako hlavně způsob, jímž byl vykládán a jehož trestí je pejorativní označení kartezianismus. „Před Descartesem mohli lidé věřit v přirozené kontradikce, v přirozenou konfúzi,“ píše v Zápisnících. Důkaz hodnoty určitého pojmu vidí v jeho působivosti a plán je v živé tvorbě teprve jejím následkem, ne příčinou. „Z řádu život nevyrůstá,“ poznamenává, čímž zároveň odhaluje pragmatický ráz svého myšlení.

Jeho nedůvěra vůči systémům byla jistě ovlivněna i tím, jak se přesvědčoval o neustálém vývoji vědeckých teorií a jejich efemérní hodnotě; věřit v jejich trvalost je známkou myšlenkové naivity. Dalo by se říci, že měří hranice logiky postupem logika a že by mu vyhovovala jakási logika vyššího řádu se spravedlivým principem, která by dokázala ovládnout i nejistotu a iracionálno.

Jak věřit v přirozený řád? Život, říká, je to, co směřuje k těm nejnepravděpodobnějším stavům. Určitý řád vnášejí do světa konvence. Věří v nějakou absolutní a trvalou pravdu? Ne. „Pravda,“ říká, „je to, co zjednodušuje, a ne to, co vytváří chaos.“ Pravda je to, co uvolňuje cestu obecně platnému. Přinést novou řeč znamená vykonat tvůrčí dílo; znamená to uvolnit cestu určité duchovní skutečnosti; znamená to nabídnout duchu nové hledisko, a to dostatečně široké, aby se ostatní myšlenky mohly uspořádat ve vztahu k němu. „Chtěl bych, aby lidé pochopili, jak by bylo pro ně pohodlné, kdyby měli nějakou řeč.“ Saint-Ex se křenil, že když se něco šťastně formuluje, lidé se toho vždycky chopí. „Smysl pro koherenci je v člověku tak silný, že když mu ji nějaká řeč nabízí, dříve nebo později tu řeč přijme.“

Řeč ducha je podle něj poslušna zákonů, které jsou totožné s pravidly stylu. Na poli sociologie je však sofisma tvrdit, že budoucí vývoj společné společnosti lze předvídat. Jakákoli pravda v oblasti politiky může platit pouze pro přítomnou a současnou dobu a pro tu chvíli. V jedné dlouhé úvaze vysvětluje Saint-Exupéry myšlenku, na které velice lpí: „Mohu se snažit pouze o jedno, totiž promýšlet svět, tak jak je dnes, čili vytvářet takovou řeč, aby se nejasné a kontradikční děje ve světle nových pojmů vyjasnily a navzájem logicky spojily. Promýšlet svět zítřejší je nemožné, neboť to znamená vymýšlet struktury, jež budou mít přímo v povaze, že se nikdy neuskuteční. Opak každého kroku se ukáže, teprve až ten každý krok bude vykonán. Jednu jedinou pravdu má pouze logika, a logika není tvůrčí.“ A uzavírá: „Tvorba začíná tam, kde logika selhává.“ Vždy se dovolává srdce, ducha, intuice, nikdy rozumu. Prostě jako v hokejovém zápase, s Jardou Jágrem nebo Martinem Strakou a dalšími význačnými velikány. Vzpomeneme při tom na Péguyho větu: „Co jiného je doktrína než rozum činu?“

Tvůrčí akt spočívá ve spojení dvou nesourodých dějů. Básnický obraz se podle jedné Saint-Exupéryho poznámky většinou skládá ze dvou navzájem nepodobných prvků spojených článkem logického řádu. Newton objeví gravitační zákon tím, že srovná pád jablka s oběhem měsíce.

Analogie s pascalovským postupem tu bije do očí. Pojem se duchu sám vnutí. Teprve potom člověk dokazuje, co už odhalila intuice. „Zákony člověk cítí, poučky vyvozuje,“ píše Pascal. A Saint-Exupéry: „Jedině duch je schopný nastolit onen pojmový skok, který znamená znamenitou tvorbu: onen skok jakoby přes propast, ono poznání vnuknutím, které nemůže usnadnit žádný logický postup.“ Jednoho dne někdo tyto dvě myšlenky navzájem srovná. V jedné i druhé se zračí podobná inspirace: snaha spojit protiklady, smysl pro konkrétno a zkušenostní poznání, až po onu nedůvěru k řeči.

Ti, kdo nacházejí u Saint-Exupéryho pouze kult činu, mají sklony stavět do kontradikce k němu určité Pascalovy výroky o neštěstí lidí, „že nedokážou zůstat v klidu“. Pilot Saint-Exupéry však opakuje, že království člověka je vnitřního rázu, a klade si otázku, jakou máme cenu, jakmile ustaneme v pohybu. „Proto jsem vždycky za to nejcennější pro člověka považoval ony dva příliš zapomenuté bohy, ticho a pomalý rytmus.“ (Citadela.)

Ale ať už je tomu s onou myšlenkovou příbuzností jakkoli, fakt je, že Saint-Exupéry vášnivě zavrhuje analytický rozum inženýrů a inženýrských dcer, „který rozkládá na kousky a klade je jeden vedle druhého, pokud se nebaví tím, že je falešně uspořádá, aby dosáhl malebnosti.“ (Z dopisu, 1940.) Duchu přisuzuje tvůrčí sílu, ale zisk v oblasti pojmů má pro něj hodnotu pouze provizorní, hodnotu hypotézy, jež umožní vývoji, konkrétně dobrému rozumu a logice, aby se dál ujaly svých úloh. Potom se ta pravda opotřebuje jako otřepaná fráze, stane se složitější, vstoupí do kontradikce sama se sebou a vyvstane nutnost vybudovat novou řeč.

Při té příležitosti poznamenával, jak nesmírně by bylo zajímavé napsat dějiny společenských, mravních a vědeckých pojmů.

„Dějiny objevů existují (je to aspoň pravděpodobné), ale ty se mi tak důležité nezdají, neboť skutečným pokrokem je vždy pokrok v pojmech. Kdykoli člověk začlenil do svého jazyka nějaké nové slovo, které vyznačilo, co předtím vyznačeno nebylo, nebo definovalo nějaký celek tam, kde se předtím onen celek jako bytí ještě nenarodil, udělal krok vzhůru k tomu být král, krok většinou už nezvratný. „Objev“, to jest objev určité přesné pravdy, může upadnout v zapomnění, ne však nový pojem, neboť ten je nesmazatelně uchováván řečí. Tvoří součást konečného dědictví (konečně přínos). (Přínos vládne celku lidí, kdežto poznatek promění jen některé z nich.)“ (Nevydaná poznámka.)

Sjednotit znamená lépe svázat

jednotlivé rozličnosti, a ne je zrušit

kvůli jalovému pořádku.

(CITADELA)

Dospíváme zde k dalšímu významnému bodu v Saint-Exupéryho myšlení, k bodu, který zná dobře Jirka, k bodu, z něhož se jako ze společné základny rozvíjejí různé odnože. Kontradikce považuje za plodné v oblasti poznání, neboť spějí k syntéze, která je do sebe pojme. Jsou také bezpodmínečně nutné ve struktuře společenské jakožto známka a podmínka svobody: „Vyrůstá-li myšlenka jako tráva, které není protiváhou žádný nepřítel, stává se lží a pohltí svět.“ Prosívás, nekuřte tolik trávu vůči nepříteli…

Je proto lépe ponechat protichůdným členům jejich vlastní povahu než „chtít sladit ledové a horké drinky ve vlažnou břečku“.

O tom, že každá rovnováha spočívá na kontradikcích, jež jsou kontradikční, jen pokud se jeví jako nehybné, je Saint-Exupéry hluboce přesvědčen. Jakmile se jich zmocní dynamika činu, kontradikce mizí, vytrácí se až je fuč. „Život je takové předivo vztahů, že škrtneš-li v sobě jeden ze dvou opačných pólů, zemřeš brachu.“ Když Saint-Exupéry prohlašuje, že jeho nepřítel je pro něj nezbytný, aby mohl existovat, je to stále táž myšlenka, myšlenka v důsledku vyúsťující v přesvědčení o ozvuku jedné věci v druhé: „Nezdá se mi vůbec absurdní hledat svobodu v útlaku, jemuž jsem vystaven.“ (Citadela.)

Většina kontradikcí je složitá, většina lidí taktéž: většina kontradikcí, které se vyskytují v Citadele, jsou pouze pohledy zaměřené na jednu a tutéž věc ze dvou opačných úhlů. Tak jako je koule z jednoho hlediska dutá a z druhého sexy vypouklá, nemělo by smysl vytýkat Saint-Exupérymu, že hlásá stálost a pevné kořeny a zároveň odsuzuje tučné zahálky a degenerující usedlost líné kůže. Závažnější mohou být antinomie ležící v jiné rovině. Například když Pierre Henri Simon upozorňuje v autorově myšlení na rozpor mezi jeho chválou životní vervy: „Pravda je pro člověka to, co z něho dělá člověka,“ a učením Otce stvořitele, který chce vládnout podle určitých zásad a zákonů.

Jedinec, poslušen vnitřního požadavku, touží stát se člověkem. Stává se jím tak, že se včlení do pevně ustanovené říše, která ho dokáže absorbovat, podněcovat a zároveň omezovat, a tím ho dovést k uskutečnění. A tak se jedinec ve svém transcendentálním vzestupu setkává s prouděním, jež sestupuje od Boha k lidem, trochu nedůvěřivým a rozpačitým jen ve své malosti…

Usmíření mezi životní vervou a povinnostmi ke společenství jako u indiánů bylo možno vyčíst už z Nočního letu. Ani jednoho příslušníka Rivièrova zaníceného útvaru nenapadlo dezertovat kvůli vlastnímu, osobnímu osudu. Každý byl naopak cele oddán společnému dílu, jež ho podněcovalo, aby existoval.

Nejvíc zůstane Saint-Exupéry nepochopen v oblasti politické, neboť tam lidé nehledají ani tak pravdu jako spíš potravu nenasytné dobroty pro své vášně. Při své nezávislosti, svém odmítavém postoji vůči přechodným a rozptylujícím vášním stál mimo všechny stranické spory. Přesto si ho některé skupiny bez jeho souhlasu přivlastňovaly nebo ho obviňovaly, že patří do nepřátelského tábora… = kreténi.

Z těchto předpojatých názorů se zrodily některé stejně nesmyslné jako protichůdné komentáře k dílu stejně významnému názvem, jako je postavit ve skutečnosti Citadelu. Jeden americký kritik dospěl dokonce k závěru, že kniha svým kultem vládce dokazuje Saint-Exupéryho příslušnost k „fašistické klice generála de Gaulla“! Nemá však valnou hodnotu babrat se s bludy a zabývat se nějak názorovými rozdíly, které budou vždycky dělit stavitele, jimž leží na srdci zdárný výsledek činu, od teoretiků, kteří se nikdy nestřetli s realitou.

Míru lidské odpovědnosti si lze někdy ověřit na historických událostech.

Sláva a pád společnosti Aeropostale, katastrofa z let 1939 až 1940 se staly pro pilota, hluboce v nich angažovaného, určujícími tématy jeho meditací.

*

U Saint-Exupéryho jsou navzájem hluboce propojené koncepce filozofické s vědeckými. Obrazy, jichž užívá, jsou průkazně platné v oblasti fyziky. „Pouze nehybný kámen vyvíjí tlak… Pro list letící větrem jako by vítr neexistoval, pro utržený kámen jako by neexistovala tíha.“

V jiných pasážích Citadely se zračí propojení úvahy metafyzické s mravní.

Způsobem dobře známým kritizuje Saint-Exupéry analýzu, protože rozkládá, co je jednotné: „Když postupuji zpět do minulosti, rozebírám chrám na kameny. Postup je prostý a dá se předvídat. Stejně jako když rozložím zničené tělo na kosti a vnitřnosti, nebo chrám na pouhé kamení, nebo panství na kozy, ovce, příbytky a hory… s účetní dokonalostí ad absurdum“ (Citadela.)

Potom nacházíme úvahu o mutacích: „Ale když postupuji směrem do budoucna, musím vždy počítat se zrodem nových bytí, která příbudou k základní látce a nedají se nijak předvídat, neboť s ní nejsou téže podstaty.“

Se zrodem nových bytí souvisí i jeho představa o „vynořování“, o níž v posledních letech házel talk se svými přáteli. Abychom jeho myšlenku nezkreslili, nebylo by dobře přisuzovat onomu termínu větší váhu, než jakou mu přisuzoval on sám, ale z téhož důvodu ho ani nemůžeme pominout mlčením. Fakt je, že pokud přijmeme definici vynořování, jak ji čteme u Lloyda Morgana, zjistíme, že tu možná existuje jakási příbuzenská vazba s mnohými Saint-Exupéryho poznámkami týkajícími se genetiky a mutací. (Podle Lloyda Morgana [Time, Space and Deity] kdykoli se na určitém stupni života vynoří nějaká nová kvalita, znamená to, že se bytí na onom stupni ocitlo v určité konstelaci nebo pohybové fázi, jež onomu stupni odpovídá a obsahuje určitou sobě vlastní kvalitu: je to kvalita charakteristická pro komplex vyššího řádu. Ona konstelace i kvalita k ní příslušející jsou cosi nového a zároveň plně vyjádřitelného v mezích postupů vlastních onomu stupni, na němž k vynoření došlo.)

Saint-Exupéry zastával názor, že čím vyššího stupně v duchovní hierarchii dosáhne určité bytí, tím je diferencovanější. Přirovnával je ke stromu, jehož větve se rozrůstají, aniž ztrácí cokoli ze své jednoty.

A konečně hovoří o směřování bytí k transcendentnu, k syntéze, která na vyšším stupni pohltí kontradikce: „O těchto bytích říkám, že jsou jedna a prostá, neboť umírají a mizí, jsou-li rozdělena. Ticho je cosi, co je přidáno kamenům a co umírá, jsou-li kameny rozházeny od sebe. Tvář je cosi, co je přidáno mramoru či jednotlivým prvkům tváře a co umírá, když se mramor rozletěl, nalomil nebo když se prvky rozložily. Panství je cosi, co je přidáno ovcím a kozám, příbytkům a horám…“

Jakkoli zůstává věrný zásadě citované na začátku této knihy, že totiž „nic nemá smysl, jestliže jsem do toho nezapojil své srdce i ducha“, rozlišuje někdy mezi duchem a vitalitou, dvěma silami, které se staví na odpor přirozeným vývojovým cyklům. „Život se vzrůstu entropie brání,“ říká. „Vědomí je schopné její směr zvrátit.“ Podobné poznámky odhalují, jaký myšlenkový základ se skrývá pod patriarchální moudrostí slov:

„Nejprve jsme se obohatili, přijdou však roky, kdy čas tuto práci rozloží a zplení, vydrancuje, prales se opět ujme svých práv.“ Je to jedno z témat, jimiž se nikdy nepřestane zabývat. Zapřísahá nás, abychom onomu zaplavujícímu růstu bránili, vyzývá nás, abychom do boje proti té spontánní degradaci zapojili své vědomí.

Způsob Saint-Exupéryho myšlení lze i přes obtížnou až místy neschůdnou srozumitelnost vysledovat z následujících, poprvé zde zveřejněných úvah, tak jak je autor (vedle záznamů v Zápisnících) letmo zachycoval na jednotlivé volné lístky.

Písmo svědčí o tom, že jde o poznámky psané ve spěchu. O poznámky odpovídající rytmu jeho meditací nad otázkami tvorby.

TVORBA PŘESAHUJE STVOŘENÝ PŘEDMĚT

Vědomí pozorovatele se do stroje ani případně do živé molekuly neotiskuje.

Tvorba je volba.

Démon Maxwellův – bude-li volit – může stvořit energii.

Peruánka stvořila sebevraždu.

Volba rovněž stvořila geometrické poučky.

Volba vytváří Bytí.

Ale stavební hmota Bytí?

Vím, co hledal, když později čtu.

Statistika je bezmocná. V případě života je negativní.

Jdu zpátky do minulosti. Běží-li o minulost Carnotů, jdu zpět k řádu. Běží-li o minulost příběhu či poznání, jdu zpět k neuspořádanosti.

Stačí jediné sémě.

Je možné, aby život zachránil celé slunce?

Jeho řád se (v určitém daném stavu) rozplývá v radiace.

Ty však nemohou znovustvořit život.

V kterém okamžiku je směr entropie zvrácen?

Entropie definuje určitý stav neuspořádanosti. Jako když se řeka vlévá do moře. Jakmile si však zvolím určité proudy a rozproudím turbíny, jdu proti entropii.

V širší rovině nahrazuji démona Maxwellova.

Více či méně jemná analýza.

V dolech, v naftovém vrtu, v padiracké propasti je zachráněno slunce.

Podstata napsané knihy není už hmotná. Ale kniha má smysl, jen když je čtena. Přesto vede ke stavbě katedrály nebo přehrady.

Nechám ležet na stole knihu. Přijdou lidé a přečtou si v ní jako zde na fejsu kapitolu o přehradách.

A zachrání pro mě trochu sluníčka.

Jako rostlina.

„Umím“ zachránit slunce.

Mohu také zcela prostě zasít semena. Slunce je živí dvěma cestami, paprsky a kadidlem deště.

Řekněme, že by slunce pohaslo. Pak je na životě, aby slunce stvořil.

Něco jako destilátor světla. Ale destilátor světla světlo opustí. (Budu totiž muset například jíst.)

Co mohu nazvat mrtvá hmota? Totiž hmota vystydlá.

Interkomunikace v rovině buněk přenášejí buňce elementární atomické svobody. Planckova konstanta h je dána „k dispozici kypícímu životu“.

Když jsou prostřednictvím nervového ústrojí nastoleny buněčné interkomunikace, rovině Bytí je předána svoboda volby.

Když jsou prostřednictvím vědomí a jazyka nastoleny interkomunikace mezi Bytím a Bytím, je stvořeno bytí vyšší, lidstvo (nebo Bůh).

„Viditelné předivo“ v rovině vědomí neexistuje. (Ačkoli v konkrétní skutečnosti všechno tíhne k tomu, taková přediva nastolovat. Muzeum, rozhlas, filmy, řeč, letadla, lodě atd.)

Bytí se ustavovalo seskupováním. Zdá se, že tíhne k tomu ustavovat se, aniž se muselo seskupovat.

Nabízí se problém interkomunikací, které v buňce přesahují oblast atomických svobod. Zkušenost s lidmi mne učí, že viditelné předivo vůbec není nutné. Možná uniká úspěšně skalpelu. Například při pohledu ze Siria chování lidstva po kázání nějakého proroka. Pochybuji, že by se z něho dal vyčíst vztah mezi chvěním vzduchu a požárem města. (Příkladu Evangelia, které lidstvu stanoví nový způsob vidění, nový způsob jednání, užíval Saint-Exupéry každou chvíli. V Citadele se vyskytují proroci dobří a proroci šilhaví.)

Prostor a čas „se stávají“ v molekulární rovině.

Lze něco vyvozovat z faktu, že vědomí:

a)     po stránce duševní zakládá pojmy, tak jak vládnou vesmíru (Bytí);

b)     zakládá etická Bytí;

c)     skrze Bytí zachraňuje slunce (neboť slunce je zachraňováno i Bytím rostlinou). Dost dobrý důvod mít rád rostliny, jsou tu tak užitečné. Například Bytí, přehrada.

Znám struktury, které zachraňují slunce.

Ale znám také struktury, které ruší hmotu, aby uvolnily radiace. Prostřednictvím radiací mohu vyprodukovat buď hmotu, nebo záření. Teplo je pro hmotu závažné.

Zakládám pojmy vědecké.

Zakládám pojmy běžné, řádu „lampa“ (závažná struktura).

Zakládám pojmy mravní.

Zakládám estetická (duchovní) Bytí.

V čase je Bytím i liturgický rok.

Užívám energie, abych změnil hmotu v Bytí (molekula proteinu – parní stroj).

Báseň je Bytí v duchovní rovině. Závazné struktury s výbušnou silou (razance Beastie Boys, Run DMC a Ruthless Rap Assassins…) 

a)     molekula hydrokarbonátu, která zachraňuje slunce;

b)     semeno, které zachraňuje možnost zachránit slunce;

c)     báseň nebo vědecký pojem, který zachraňuje možnost zachránit semeno (faktor revoluce);

d)     struktura přeměny – parní motor – lampa.

[O týchž problémech pojednává jedna stránka Zápisníků: „Transcendentální zúrodnění. Je jasné, že mohu napsat logický, kauzálně přísně zřetězený příběh člověka, který vyjde z domu, jde k řece a utopí se, na základě pouhého studia jeho buněčných procesů. A obraz bude přetlumočen chemickou cestou. Pokud půjde o chemii, bude všechno logické a jasné. Transcendentální oplodnění však leží v jiné rovině a hlavně v jiné řeči: blondýnka žijicí v Peru. Ale v řádu jevů je to obraz. (A psychoanalýza se snaží dokázat, že tento obraz by měl vyvstat i v rovince chemie, neboť je symbolem komplexů, k jejichž plné realizaci ten člověk směřoval. Ale v téhle poznámce si protiřečím, neboť tím možná uznávám platnost determinismu. Tím pravým problémem je vědět.) Jakým způsobem se ten obraz vloudil. Kde je hiát, je-li tu jaký? Ve kterém okamžiku vyklouzl jedinec z kauzálního řetězce?“]