Prořezávám větvičky uschlé léty
a piliny z pilky padají mi do vlasů,
létají mi do šatů jak poslední květy,
co zapomněly na včely, co zapomněly na krásu.

Větévka od mechu s vráskami těla
upadla k zemi v pokoře usmíření,
krásu svých šatů cestou odložila,
nahá bez svršků, do trávy lůni.

Bílý lišejník přisátý k své dívce
zřítil se s ní … kapitán na lodi zůstává,
láska je úděl, který nebere konce,
miluješ a vše s ní přetrváš.

Až mu horký plamen sežehne tvář
na větévce suché …. ohřejem si ruce
nad teplem lásky, propuklé v žár,
kdo miluje vykvétá,
kdo miluje, je ztracen …