Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	<zpátky ... IV. Autor: Lamarski (Občasný) - publikováno 10.8.2005 (18:28:05) další>

4. GREGOR a SLAVKA

              Telefon se rozezvučel v plné síle a prořízl ticho prázdné haly. O poschodí výš zvonila ve stejných intervalech druhá telefonní přípojka. Ploché pruhy ranního světla pronikaly škvírami v žaluziích a dopadaly na čtyři šedobílé pohovky rozmístěné do podkovy. Zem byla posetá odpadky všeho druhu. Okolo nízkých skleněných stolků se povalovaly prázdné lahve a zbytky nedopalků, které už  vrchovaté popelníky nedokázaly pojmout. Tabákový dým se už dávno rozplynul, ale ve vzduchu ho bylo stále cítit. Všechno nasvědčovalo tomu, že zde celou noc zuřila pořádná party.

Vyzvánění telefonu bylo tvrdošíjně vytrvalé. Nikdo na něj však nereagoval. V přízemí ani v poschodí se nic nepohnulo.

Po několikátém zazvonění v telefonním přístroji cvaklo a záznamník poslušně přehrál vzkaz.

“Po zaznění zvukového znamení zanechejte, prosím, vzkaz,” oznámil automat neosobně.

Táhlý ostrý zvuk dozněl a záznamník sepnul nahrávání.

“To jsem já,” vyštěkl naléhavě ženský hlas.

Mužská postava, krytá masivní balustrádou dřevěného schodiště, pomalu scházela dolů. Měkký koberec tlumil její kroky.

“Gregore, prosím tě, zvedni to,” urgovala žena svou žádost důrazněji.

“Já vím, že jsi doma,” její tón vyzařoval vztek i prosbu zároveň.

Muž se zastavil nad záznamníkem. Rukou si zlehka přetřel znavenou tvář. Tiše poslouchal přerývavý dech zesílený reproduktorem přístroje.

“Musím ti něco říct. Stalo se něco strašného.”

Postava u telefonu se narovnala. Paprsky pronikající skrz žaluzie dokonale opsaly jeho siluetu. Prsty pravé ruky stále ještě svíral těžkou zbraň s tlumičem.

“Tak dobře. Náročná noc, co?” Povzdechla si.

Hlas na lince zaváhal a dopřál si malou pauzu.

“Zavolej mi hned, jak tohle uslyšíš. Teď jedu do Rossije, ale Dragan mě bude jako obvykle hlídat v hotelové hale. Zanech mu vzkaz. Číslo máš, ale pro jistotu,” odmlčela se na moment, “95, …emm…2-3-2-6-2-4-8. Zavolej, určitě!”

V přístroji cvaklo a záhy se aktivovala hbitě blikající červená dioda.

Seibiën zasunul zbraň do pouzdra pod bundou. Dobře věděl, že tenhle záznam si už Gregor nepřehraje. Ukazovákem v kožené rukavici silně přidržel tlačítko “CLEAR”.

“Zprávy byly vymazány,” oznámil elektronický hlas. Červené světélko zhaslo a na displeji se zobrazil ranní čas 9:15.

Předposlední objekt na seznamu, ze kterého v duchu odškrtával, ležel po bradu ponořený v obrovské vaně s lokty opřenými o její lakovaný bílý okraj. Konečky Gregorových prstů se smáčely ve vychladlé, rudě obarvené vodě. Kůže na polštářcích už byla výrazně zkrabatělá a bledé, posilovnou vypracované tělo teď hyzdily dvě kulaté rány v hrudi, ze kterých vytékaly křivolaké stužky krve.

Párty skončila.

 

          Slavka byla víc než jen rozrušená. Položila sluchátko a složila uslzenou tvář do rozklepaných daní. Nebyla na takovou zprávu připravená. Nikdy by si nepomyslela, jak moc ji to dostane. Přepadl ji náhlý záchvat strachu. Seděla schoulená na polštáři s překříženýma nohama.

“Kdo to mohl Mirovi udělal,” zašeptala plačtivě, jako by to nebylo možné říct nahlas, “Kdo?”

“Každý, komu dlužil prachy,” odvětil nezúčastněně Dragan a obrátil další stránku Novych gazet.

“Použili ostřelovací pušku. Se divím, že ho neodpráskli někde venku. V tom nebudou jen prachy,” pokračoval ve spekulaci.

Slavka ochromeně civěla na svého pasáka, jak si v klidu čte pokračování sloupku z titulní stránky.

Seděl naproti ní v křesle s nohou volně přehozenou přes opěradlo. Tělo i hlavu zakrývaly rozložené noviny. Černobílá neostrá fotka mrtvoly Vlodimira Miškina na přední straně ji znovu rozplakala.

“Už neřvi a padej se oblíkat! Čtvrt na deset pryč a ty jsi ještě skoro nahá,” houkl na Slavku nevrle, “ do deseti minut ať jsi hotová,” dodal a pomalu obrátil další list.

”Já nemůžu. Podívej se, jak vypadám,” zakvílela.

“Vypadáš dobře,” poznamenal, aniž by vzhlédl od sportovní přílohy.

Znovu se rozfňukala a vší silou mu práskla bosou nohou do Gazet.

“No, co děláš,” vyskočil překvapeně.

“Nelži, vypadám hrozně!”

“Ale ne,” chlácholil ji.

“Vždyť ses ani nepodíval,” zaječela hystericky.

“Teď se ale dívám,” zdůraznil.

“Vypadáš dobře, tak jdi a oblíkni se. Tenhle zákazník nebude čekat věčnost. Když nepřijdeme včas, odhlásí se z hotelu a máš po penízkách, holčičko.”

Zase se lítostivě rozkvílela. Dragan svěsil koutky úst, složil noviny a vyťal Slavce hřbetem ruky lehkou facku. Ukřivděně se chytla za tvář.

“Co to děláš,” zaječela, “budu tam mít modřinu.”

“Ale pomohlo to, ne?” Odvětil bez emocí její pasák. Usadil se zpět do křesla a znovu si rozložil rubriku sportu.

“To určitě, dík,” řekla ironicky.

“Tak na co čekáš? Hoď něco na sebe!”

 

             Fedor Kosonov se nechtěl dnešní ráno tak opozdit, ale už dvacet minut musel popojíždět v dlouhé koloně aut. Dva do sebe zaklíněné nákladní vozy vytvořily dopravní zácpu na čtyřproudé hlavní třídě. Jejich vysypané zboží se povalovalo téměř všude a tím zneprůjezdnilo polovinu Tverského prospektu. Všeobecný zmatek a chaos doprovázelo zuřivé troubení ječivých klaksonů.

Ještě pár bloků, říkal si v duchu a snažil se tím přesvědčit, že je vše v pořádku. Ale nebylo. Uvnitř něho samotného to vřelo. Nenáviděl dopravní kolaps. Nesnášel čekání a ze všeho nejvíc ho rozčilovala nedochvilnost. Zvlášť jeho vlastní. Navíc si nechal doma svou pistoli. Cítil se bez ní tak nějak neúplný. Brzdová světla auta před ním zhasla. Konečně se dlouhá řada vozů pohnula. Netrpělivě popouštěl plyn. Po pěti minutách střídavého zastavování a rozjíždění se dostal tam, kam chtěl. Hladce zajel do velké mezery mezi dvě zaparkovaná auta na vyhrazeném prostoru u chodníku. Než vypnul motor, krátce se podíval okénkem na místo schůzky.

              Tak to byla ona. Ljubljana. Stála před vchodem do buločnoje^* opřená o zábradlí. Mezi prsty držela cigaretu a odklepávala z ní popel. Zlaté lesklé náramky na kostnatém zápěstí se rozcinkaly. Její vychrtlá postava, postrádající ženské křivky, se hrbila v krátkém jelenicovém kabátku s šedivou kožešinou na límci. Přikrčila se a popotáhla si černou minisukni, která odhalovala příliš hubené nohy protkané nerovnoměrně rozloženou sítí červenofialových žilek. Malá kabelka jí sklouzla z ramene na paži. Chladné počasí nepřálo jejímu rozhodnutí obléknout se tak nalehko. Celá zkřehlá podupávala ve vysokých kozačkách na místě a třela si zmrzlé prsty v dlaních, aby v nich opět rozproudila krev. Blízko zimomřivé Ljubljany stála malá holčička v modré prošívané bundě s kapucí přetáhnutou přes hlavu. Hleděla na chodník a soustředěně okopávala špičkou boty vystouplou dlažební kostku. Kosonov rozvážně vystoupil z vozu, upravil si límec na dlouhém tmavém plášti a vydal se k nim. Neměl nejmenší chuť trávit tímhle úkolem víc času než bylo nezbytně nutné.

“Přestaň,” okřikla děvče. Pak upřela na blížícího se Fedora svůj pichlavý pohled. Neskrýval svou přezíravou lhostejnost, a to jí silně popudilo. Díval se jí zpříma do očí. Neuhnul pohledem, tak jako ona. Nevydržela to a podívala se na hodinky.

“Čtvrt na deset. Jdete pozdě,” procedila nevrle a odhodila zbytek cigarety na zem. Řádně ho přišlápla špičkou lakované boty. Rukou k sobě přitáhla Sošu, která se nijak nebránila, ale ani neprojevila náznak náklonnosti. Stále klopila oči k zemi a pozorovala lehce dýmající nedopalek.

“Hezká dcerka,” snažil se být vlídný.

“Máte zájem?”

Tahle otázka ho opět donutila pohlédnout té ženě do očí. Rychle zamrkala přehnaně nalíčenými řasami.

“Vypadám snad na to?”

Jeho nezájem ji viditelně zklamal. Zadívala se pátravě do jeho neprostupného lehce vrásčitého obličeje. Chtěla odhalit, co se mu asi právě honí hlavou. Typově ho odhadovala na dalšího Vadimova robota, který prostě jen dělá, co se mu řekne.

Otráveně obrátila oči v sloup.

Kosonov přemýšlel o tom, jak si Dimitrij Samidov mohl vzít tak lacinou holku, jakou Ljubljana bezpochyby byla.

“Tak kam nás Vadim přestěhuje,” přerušila Fedorovi tok myšlenek.

“Dovezu vás tam,” mávl rukou ke svému autu.

“Doufám, že se Vadim postará o stěhováky. Nesnáším balení,” pohodila hlavou a popostrčila Sošu před sebe, až malá klopýtla. Hubená ruka s chřestícími náramky ji popadla za šev bundy, dřív než mohla upadnout.

“Co furt děláš,” rozzlobila se opět na děvčátko a vrazila mu pohlavek, až jí kapuci srazila nazad. Soša vzhlédla. Pod těžkými víčky probleskla po dlouhé době první emoce.

Předtím než Kosonov odemkl auto, vytáhl z náprsní kapsy svůj zápisník v kožené vazbě. Nalistoval to, co potřeboval, a vyškubl z něj půlku stránky.

“Na tento účet vám bude každý měsíc přicházet 3000 rublů,” podával Ljublajaně mezi dvěma prsty utržený papírek s dlouhou řádkou číslic.

“Rublů?” zděsila se a nevěřícně převzala malý lístek.

“Z tohohle máme celý měsíc vyžít? To si snad děláte legraci!” Brala to jako další podpásovku.

“Asi jste si ještě neuvědomila, dámo, že dny, kdy jste mohla rozhazovat Dimitrijovy peníze, jsou ty tam. Vlastně můžete být ráda, že dostanete aspoň tohle. Bankovní karta vám přijde do týdne na novou adresu.”

Ljubljana vytáhla z kabelky pomuchlaný balíček cigaret. Vyklepla jednu cigaretu a začala hledat zapalovač.

“Být ráda? Za tu almužnu?” Konečně ho našla. Plamínek bujně vyšlehl. Připálila si. S jistou dávkou uspokojení se zhluboka nadechla a konec cigarety zazářil pod náporem kyslíku.

“Zdá se, že si budu muset s Vadimem vážně promluvit. Musí víc přitlačit,” znovu dlouze potáhla z cigarety.

“Jestli mám mít na krku toho krypla a jeho parchanta,” hodila hlavou směrem k Soše, “tak to nebude zadarmo. To mu klidně vyřiďte.”

“Ten krypl,” řekl Fedor zle, “vás až do teď živil.”

Rozčileně odhodila poloviční nedopalek na zem, který poposkočil a skutálel se z obrubníku přímo do mezery kanálového poklopu.

“Měl by si mě hýčkat, jestli nechce vidět, co dokážu. A to si pište, že dokážu být nebezpečná, když chci.”

“To věřím,” zůstal u svého zlého a štiplavého tónu.

“Nedávno jsem se seznámila s jedním velice zajímavým mužem. Nějaký Stojko. Neznáte ho?”

“Je to policajt,” dodala významně.

Fedor naklonil hlavu na stranu. Nebyl si zcela jistý, jestli správně pochopil drzost té ženské. Ona se vážně pokouší smlouvat!

“Asi by ho dost zajímalo, co ta malá viděla,” na podporu svých slov vzala Sošu za ruku a pevně si ji k sobě přitáhla.

Fedor se usmál.

Smlouvání? Ne. To už je vydírání.

“To aby se už začala učit znakovou řeč,” ušklíbl se pobaveně.

Ljubljana stáhla obličej do špičaté odmítavé grimasy.

“Když mi nezbude nic jiného, tak ji donutím. Tím si buďte jistý.”

Kosonov se vzdal dalšího dohadování. Odemkl auto a nastoupil. Ljubljana navedla Sofii tak, aby si vlezla na zadní sedadla. Sama se posadila vedle Fedora, ale ani jednou se na něj nepodívala.

 

           Slavka s Draganem vystoupili z taxíku před nehezkou modernistickou stavbou ze skla a oceli. Hotel Rossija se nad nimi tyčil jako obrovitý kolos. Patřil spíš mezi ty průměrnější v Moskvě. Neměl v zázemí dobře placenou ochranku a kamerový systém se soustředil pouze na vchod a výjezd z hotelového parkoviště. Nicméně poskytoval, především zahraničním turistům, slušný servis za přijatelnou cenu. Chlapec v barevné hotelové livreji je krátkým úklonem hlavy pozdravil. Dragan mu obratně podstrčil několik bankovek složených v dlani. Obvyklá odměna za dobré kšefty. Obchod se prostě musel hýbat všude. Společně vešli do zalidněné hotelové haly.

Ze zvyku Slavku lehce štípl do paže a oddělil se od ní. Propletl se mezi turisty ke kožené pohovce, na které se právě uvolnilo místo. Pohodlně se usadil a rozevřel si dnešní Vremja.

Slavka pokračovala okolo přeplněné recepce dál k dvojici výtahů. Jeden z nich jí uzavřel kovové dveře přímo před nosem. Zapitvořila se. Znuděně ťukla nehtem na ovládací panel. Povzdechla si. Nesnášela tohle čekání. Sledovala klesající ručičku nad rámem dveří. Kabina nebyla ani v polovině své cesty dolů.

Postupně ji obklopili tři lidé. Zaujal ji rozhovor dvou žen. Nešlo je neposlouchat. Zvlášť když jedna z nich rozhořčeně vykřikla, “… a byl ženatý!” Slavka poodstoupila, aby na ně lépe viděla. Musela se pousmát. Kolik ona sama už poznala ženáčů. A těch, co si snubní prsten raději schovali do kapsy saka, těch také bylo dost. Věděla to, protože vždy nenápadně prošacovala jejich oblečení. Když se sprchovali, když objednávali přes telefonní servis pití nebo prostě jen když nedávali pozor. Co kdyby někdo měl nějakou zbraň a chtěl jí později ublížit. Bála se o sebe, a to byl také důvod, proč měla vždy na blízku Dragana. Čtyřicet procent z jejího výdělku jí nepřipadalo zas tolik za ochranu. Zvlášť od toho ošklivého incidentu na jaře. Zaplašila děsivou vzpomínku na lesklou břitvu, která se pomalu zařezávala do kůže jejího prstu. Teď jí to přišlo tak dávno. Nevědomky začala otáčet stříbrným prstenem okolo palce. Malá růžová jizva byla stále dobře patrná.

Závan příjemné pánské kolínské vůně ji přinutil poodstoupit stranou. Muž v pokročilém věku s prošedivělým knírkem a skráněmi se postavil hned vedle ní. Na první pohled ji zaujal. Pěkný oblek s barevně sladěnou kravatou. Přesně podle jejího vkusu. Pocítila z něj sílu peněz a vlivu. Usmála se. Muž pochopil její snahy o sblížení a usmál se také. Shlédl ji od hlavy až dolů.

“Máte zde pronajaté apartmá,” zajímal se.

“Dá se to tak říct,” řekla provokativně a oblízla si spodní ret.

“Ach tak.” Z krátké odpovědi nebylo patrné, zda pochopil její plný význam.

Kabina dorazila do přízemí, lesklé kovové dveře se konečně rozevřely a obě štěbetající ženy se nahrnuly dovnitř. Za nimi vešla Slavka, kterou s galantním gestem pustil muž s knírkem před sebe. Po tváři se jí rozlil ten nejkouzelnější úsměv, který měla v zásobě.

“Tak do kterého?” zajímal se prošedivělý pán a zmáčkl tlačítko s číslem šest.

“Dvanáct,” odvětila s úsměvem a podívala se na dvojitou číselnou řadu, kde už kromě šestky svítila i devítka. Těsně před dovřením dveří doběhl společnost ještě další muž. Prsty přerušil paprsek fotobuňky. Dveře se poslušně rozevřely.

Stiskl jedenácté poschodí a opřel se bokem o stěnu.

Výtahové kupé se uzavřelo a dalo se pomalu do pohybu. Zelený displej vytrvale ukazoval, kterým patrem kabina právě projíždí.

Slavka si na rameni urovnala cípy saténové šálky s potiskem velkých barevných květů. Ženy nepřestávaly řešit svůj problém a starší muž se už nepokoušel navázat jakýkoli hovor.

Šestka na číselném panelu zhasla, dveře se otevřely.

“Na shledanou,” řekl Slavce se sebejistým výrazem pán v obleku a vystoupil.

Zklamal ji. Doufala, že by nemuselo zůstat jen u pár zdvořilostních vět.

 

            Fedor zastavil v klidné čtvrti plné zanedbané městské zeleně a vysokých devítiposchoďových činžovních domů s cihlový obkladem.

“Bože, to je ale zapadákov!” Zhodnotila Ljubljana svůj nový domov. Zaklonila hlavu, aby shlédla celý dům. Byla to slušná výška. Mnoho bytů a mnoho nájemníků.

“Jinde už levnější nájem nebyl, co?” Dodala jízlivě.

Fedor její poznámky přecházel bez odpovědí. Neměl náladu se s ní dohadovat. Vešel do vchodu, před kterým zaparkoval. Minul výtahovou klec a rovnou zamířil po točitém schodišti do předposledního patra. Soša ho bez rozmýšlení následovala.

Ljubljana zalomcovala železnou přepážkou výtahu.

“Nefunguje,” zavolal ze shora Kosonov.

“Už, nebo ještě?” Naštvaně bouchla pěstí do kulatého přivolávacího tlačítka. Chtěla ulevit své zlosti. Na okamžik se rozsvítilo světlo v kabině, ale hned se zase rozplynulo ve tmě.

Fedor vyšel schody svižně. Nechal Ljubljanu, až se za ním s nadávkami doplahočí. Ohlédl se. Soša s ním překvapivě udržela krok. Odemkl byt s číslem 27 nalepeným na zárubni dveří.

Vnitřek byl úplně prázdný. Z prochladlých zdí byl cítit zvlhlý štuk a malta. Parkety na podlaze už dlouho nikdo neudržoval. Soša přešla jednu z místností a zastavila se u okna. Přitiskla nos ke studené okenní tabuli a pozorovala jak vítr čechrá koruny stromů v parku. Teplo jejích výdechů sráželo na skle mapu neprůhledného povlaku páry.

Ljubljana dosupěla nahoru a zadýchaně se rozhlížela. Nespokojeně mlaskla.

“Jak zvenčí, tak i zevnitř,” podotkla znechuceně.

“Chce to jen vymalovat a zbrousit a nalakovat parkety,” snažil se ji povzbudil, ale jeho dobře míněná poznámka se setkala jen s pohrdáním. Opět ji přepadla chuť si zapálit. Nejen schody potřebovala rozdýchat. Automaticky sáhla k rameni.

“Sakra,” zaklela.

“Nechala jsem v  autě kabelku.”

Fedor se k ní obrátil čelem. Z jeho výrazu pochopila, že on jí poskoka rozhodně dělat nebude.

“Sošo!”

Sofie přestala kreslit prstem kříže do zamlženého skla.

“Dojdi mi pro tu zatracenou kabelku.”

Děvče se bez odmlouvání odlepilo od okenního parapetu a poslušně se vydalo ke dveřím.

“Počkej,” zarazila ji.

“Dejte jí klíčky,” houkla na Kosonova.

Fedor chvíli zaváhal, ale pak se obrátil. Došel k Soše. Sklonil se, vyndal z kapsy klíče a vložil je do nastavené dětské dlaně.

“Umíš to otevřít?”

Sofie mu neodpověděla, jen krátce kývla. Fedor se narovnal a zabouchl za Sošou dveře.

Ljubljana pokračovala v prohlídce nového bytu.

“A vyřiďte Vadimovi, že si tohle nenechám líbit!” Křikla na něj z pokoje s balkonem.

Kosonov si povzdechl. Její projevy nelibosti ho začínaly rozčilovat.

“Není to tu tak špatné,” snažil se o příměří. Pomalu došel za Ljubljanou na balkon.

“A výhled máte do parku,” poznamenal uznale.

“To je asi tak jediný pozitivum, ale už jste viděl kuchyň? Ten příšerný sporák!”

“Vy vaříte?” Podivil se Fedor a naklonil se z balkonu.

To ji rozlítilo.

“Už mám dost toho, jak se mnou jednáte. Vy a Vadim!” Dloubla do něj prstem.

Kosonov se ani neohlédl, stále zaujatě hleděl dolů na malý betonový dvorek.

“To je zajímavé,” poznamenal zamyšleně. Vůbec ji neposlouchal.

“Co?” Ljubljana nahlédla přes okraj.

Sofie se pomalu vracela s kabelkou. Držela ji oběma rukama v náručí jako panenku a krok za krokem zdolávala dlouhé točité schodiště. Prostorem se nesla ozvěna jejích cupitajících botek. Zastavila. Zdálo se jí, že blízko zazněl silný úder. Zaposlouchala se pozorněji, ale už nic dalšího nebylo slyšet. Jen ve vyšším patře klaply dveře. Vstříc jí šel dusot mohutných kroků. Také se rozešla. Setkali se ve třetím patře.

“Nechceš poznat tetu Angeliku?” Zeptal se Kosonov.

Malá pokrčila nerozhodně rameny a stále pevně držela kabelku v náručí.

Nastavil jí ruku. Hleděla na ni podezřívavě. Několikrát zamrkala. Pak uvolnila sevření a svou dětskou dlaň vložila do té jeho.

“Tohle už nebudeme potřebovat,” jemně Sofii kabelku odebral.


             Čas se vlekl. Výtahové kupé se čtyřmi cestujícími stoupalo pomalu a Slavka se nudila. Snažila se ukrátit si dlouhou chvíli poslechem rozhovoru obou žen, ale nijak ji to nezajímalo. Konečně deváté patro. Kupé ztichlo. Zůstala tam sama s posledním mužem. Nikdo nepřistoupil. Obrátila se tedy k precizně vyleštěnému zrcadlu. Využila toho a vyndala z malé, korálky pošité kabelky rtěnku. Začala si opravovat nevýraznou barvu na rtech. Dva tahy a pevně semknout rty. Skvělé, pomyslela si. Prudké trhnutí a vteřinové přerušení přívodu světla ji vylekalo. Rukou se podepřela o stěnu a pohlédla ke stropu na zářivky. Pak se jí něco rychle mihlo před obličejem. Mouchy? Tady? Odraz v zrcadle jí jasně ukázal, že se o žádnou létající havěť nejedná.

Stačilo jen málo. Seibën vytáhl ruce v rukavicích z kapes své bundy a lehce si omotal oba konce struny okolo prstů. Zmáčkl stopku mezi desátou a jedenáctou etáží. Stoupající výtahová kabina rázem znehybněla. Jeden dostatečně rychlý pohyb, překřížení struny a Slavka neměla jedinou šanci vyklouznout. Rtěnka jí vypadla z ruky, kabelka spadla z ramene na zem.

Vytřeštila oči a ze skroucených rtů se jí draly dušené skřeky. Nemohla ani zalapat po dechu. Snažila se dostat své nehty pod zarytou strunu na jejím krku. Tak zoufale se chtěla vymanit ze sevření. Nešlo to. Drápala si hrdlo jako zběsilá. Strhla si šálku z ramen. Chrčela a hýkala. Z očí jí tekly slzy a bulvy se draly z důlků. Rozmazaným a vyděšeným pohledem prosila v odrazu zrcadla Seibënův soustředěný výraz, aby ji ušetřil.

Podlomila se jí kolena a zaklonila se. Bezmocně párkrát zahrabala podpatkem. Už neměla žádnou sílu vzdorovat. Zdálo se mu, že to celé trvá nepřiměřeně dlouho, ale ve skutečnosti se jednalo jen o pár sekund.

Slavka se mu bezvládně svezla do náruče.

Zkontroloval tep. Bylo to definitivní, ale pro jistotu nechal drát utažený a omotaný kolem zarudlé šíje. Tělo bez života položil do rohu pohovky pod zrcadlem. Opřel ji o stěnu. Koutkem oka si všiml podupaného kusu květované látky na zemi. Hbitě jí ho obmotal okolo krku. Polodlouhé vlasy jí shrnul do obličeje, tak aby zakryl vypoulené skelné oči. Ruce jí složil do klína. Sebral rtěnku ze země a vložil ji do kabelky. Tu položil vedle ní na sedačku.

Z náprsní kapsy vyndal malou placatici s vodkou. Odšrouboval uzávěr a pocákal obsahem Slavčiny šaty. Aranžmá bylo dokonáno. Teď vypadala, jako kdyby hodně přebrala. Tlačítkem znovu zprovoznil výtahovou kabinu.

11. patro, dveře se rozevřely do prázdné chodby s červeným kobercem a umělými květinami ve velkých květináčích. Andrej vystoupil. Počkal, až se výtah rozjede do dalšího patra. Pak si přivolal druhý.

Chodbou dvanáctého poschodí se šířil dlouhý zpěvavý monolog.

“Říkala jsem ti, abys to nedělal,” nepřestávala popichovat žena s bílým kloboukem na hlavě. Výčitky patřily jejímu apatickému manželovi.

“Ale ty co? Ty mě neposloucháš, protože kdybys mě poslouchal, tak bys to nedělal.”

“Říkala jsem ti to nebo ne?”

Manžel otráveně přikývl, zmáčkl na přivolávacím panelu tlačítko s piktogramem šipek a zase se schoulil do svého obvyklého nahrbeného postoje. Vysoký pisklavý hlas mu nepříjemně narážel do přepážky ušního bubínku.

“A tak je to vždycky. Nikdy neposloucháš, nikdy neuděláš, co ti řeknu, a pak dojde na má slova. Takhle to nemuselo dopadnout!”

Muž opět odevzdaně přikývl. Ten naučený pohyb hlavou dělal téměř za každou její větou.

“Kdybys mě jen poslechl, tak se tohle nemuselo stát.”

Kovové dveře se konečně otevřely. Slavka stále seděla na sedačce v nezměněné poloze.

Žena jen zalapala po dechu. “No, to je úroveň,” vydechla konečně popuzeně a zadržela manžela hřbetem ruky.

“Ne,” řekla rezolutně, “my pojedeme druhou kabinou!”

Muž opět přitakal a nechal výtahové dveře, aby se automaticky zavřely.

 

              Fedor zatočil volantem doleva a vjel do Varvarské ulice, která vedla podél kamenného nábřeží řeky Moskvy. Když míjel parkoviště hotelu Rossija, podíval se zpětným zrcátkem na zadní sedadla. Soša měla opřenou tvář o sklo a do zamlžené plochy kreslila malé kříže. Už nelitoval, že si ráno nevzal svou zbraň s sebou.  Byl dokonce hrdý na to, že po tak dlouhé době zvládl komplikovanou situaci pohotově, bez křiku a zbytečné krve.  Ljubljanina vychrtlá šíje byla tak křehká. Nemusel vyvinout příliš velkou sílu. Jen ten zvuk lupnutí obratlů, než přehodil její tělo přes okraj balkonu, by si odpustil. Tomu nikdy nepřišel na chuť.

* obchod s pečivem

Poznámky k tomuto příspěvku

ztratila (Občasný) - 10.8.2005 > Přiznám se, že mě to ničím neoslovilo a nezaujalo, bohužel. <reagovat

Lamarski (Občasný) - 11.8.2005 > Ztratila> Tak třeba příště, u něčeho jiného ;) <reagovat

celej on (Občasný) - 10.8.2005 > Precizní práce. Čisté, přímo chirurgické. Nevím ale jsi čtivá. Navíc obidvuji jak máš nastudovanou ruskou kultůru např noviny Nové gazety:) Jen mi přišla jedna věc podivná...minule jsi popisovala jak má vrah všechno pečlivě naplánované...a tady se odevzdal náhodě? Ve výtahu mohl někdo přece zůstat až do dvanáctky...a on to stejně risknul? Stejně jsi mě potěšila, že se tam škrtilo...a ještě taky tím jak jsi vysvětlita tu odstřelovačku:) To bylo chytré:) Body: 5 Doporučil  <reagovat

Lamarski (Občasný) - 11.8.2005 > DondedoG> Děkuji, jsi vždy tak hodný:) Ty noviny, jsou výmysl, ovšem těší mě, že to vypadá realisticky. Jinak hotel je pravý;) S tím plánováním: on si naplánoval i tohle, budu to muset ještě nějak domyslet. Nechtělo se mi jen otrocky popisovat všechny eventuality, které si naplánoval. Mohl ji zabít, když by se vracela, nebo si na ní někde počkat. Vlastně těžko ti na tvou otázku mohu odpovědět:)) a při příštích korekturách se nad tím zamyslím. <reagovat

celej on (Občasný) - 11.8.2005 > Lamarski> K těm novinám...to si mě teda načapala:) Ale pokud si dobře pamatuji tak gazety tam mají...jen jsem nevěděl jestli zrovna "nový"... <reagovat

Lamarski (Občasný) - 11.8.2005 > DondedoG> Ty noviny jsem fakt nestudovala. Nějaké gazety tam určite jsou (už jen to slovo gazety =noviny). V době, kdy jsem tam bydlela, jsem se o noviny ale vůbec nezajímala:) <reagovat

celej on (Občasný) - 11.8.2005 > Lamarski> Jsi tam bydlela? Nebezpečná země...odvážná...tak proto ty znalosti hotelů, ulic atd. <reagovat

ireversible (Občasný) - 13.8.2005 > Tohle byl určitě jen klid před bouří:)Občas jsem měl problémy to dočíst dále, ale jinak struktura stylu psaní je velice podařená.Jde ti to:) <reagovat

Lamarski (Občasný) - 15.8.2005 > ireversible> Je to dlouhé, já vím, ale holt ber to jako celek. Kdybych to rozdělila, tak by mi přišo, že jsem celé to složení děje dělala nadarmo. Nejsem si přesně jistá, co tím klidem myslíš:)) <reagovat

ireversible (Občasný) - 15.8.2005 > Je to vynikající.Líbí se mi jak rozepisuješ postupně všechny postavy a děj.Nejde o to.Klid před akcí, takhle bych to laicky řekl:)Pokračuj takto dále.Máš čím oslovit:) <reagovat

Lamarski (Občasný) - 15.8.2005 > ireversible> Jo táááák! Tak dík <reagovat

Rony Rubinek (Občasný) - 16.8.2005 > Naprosto výborný, kdo četl i předchozí, bude rozumět líp. Mně dost hodně moc líbilo, popisy, znalosti, myšlenky...bezva. Jenom "neuroticky vychrtlá" jsem nerozuměla, ale to je taková prkotina, že se na to klidně vyprdni. Kdyby bylo víc D, tak je dam.  Body: 5 Doporučil  <reagovat

Lamarski (Občasný) - 16.8.2005 > Rony Rubinek> Děkuji, jsi kočenka  No, neuroticky vychrtlá... to je dobrá připomínka - dík. Tohle šílené slovní spojení vzniklo z představy ženy, která si zapalovala jednu cigaretu od druhé, maniakálně si hlídala linii a výsledkem byla nevzhledná kostnatá postava se zničenou páteří (jak nejedla) a chronickými záškuby svalstva v různých oblastech těla;). Jdu to nějak opravit. Jen tak dál a houšť s připomínkami mých nesmyslů:) <reagovat

Rony Rubinek (Občasný) - 16.8.2005 > Lamarski>  Tak kočenka? :-)) Ten popis je skvělej, no, to bych tam hned řízla. Tak pa <reagovat

Lamarski (Občasný) - 16.8.2005 > Rony Rubinek> Na mé zdrobnělinky si budeš muset zvyknout <reagovat

Lhostej (Stálý) - 26.10.2005 > navnadilo mě to na další část, tak si mákni (ále, jen tak peskuju :o) hezky to vypiplej, ať je pošušňání číst to!)!!!!!! těšim těšim, tak jo... kdyby mě něco napadlo eště, připíšu.... jinak - ještě 2 tvé prózy jsem nečetla, tak si počtu. pa!   korektury:   "Tak dobře. Náročná noc, co?" "....posilovnou vypracované tělo teď hyzdily dvě kulaté rány v hrudi...." (bez čárky před tělo) "Vypadáš dobře," poznamenal, aniž by vzhlédl od sportovní přílohy." "Když nepřijdeme včas, odhlásí se z toho a máš po penízkách, holčička." "Než vypnul motor, krátce se podíval okénkem..." "Kosonov přemýšlel...... tak lacinou holku, jakou Ljublana bezpochyby byla." "Před tím, než Kosonov odemkl auto..." "Teď jí to přišlo tak dávno."   Body: 5 Doporučil  <reagovat

Lamarski (Občasný) - 27.10.2005 > lhostej> Moc, moc děkuji, korektury opravím. Další díl už se smaží na pánvičce, lae jak správně podotýkáš, nic se nesmí uspěchat:) <reagovat

p74 (Občasný) - 12.1.2006 > Zdravím Vás slečno. Mám teď více času, tak se zjevuji častěji. Máte radost? No co k této kapitole říci, resp. Jak reagovat? Mám být učitel, mladík, stařík, bručoun, stoik, fanatik? No výsledek bude stejný, rozdíl bude jen v tom, jak bude podán. A zde je jádro pudla. Jak jste to podala. Jsem mladík (a vždy budu), tak si dovolím se tak alespoň chvíli chovat: Juchůůůůůůůůů paráda Madam, na tuhle chvíli jsem čekal a doufal v ní. Zatím nejpovedenější kapitola! Už mě pomalu začínalo trápit psaní čím dál nesouhlasnějších kritik a připomínek a oprav. No musím připustit, že mě překvapily i nějaké pravopisné chyby, ale to nechám hnidopichovi, který toho přece jen napíše dost, ale to by zase nebyl on. Já jsem spokojen. Slabé slovo. Nadšen. Kdyby takové byly všechny, zhltal bych to i přes drobounká zaskřípání.... ...čtenář No, milá slečno. Zajímavé, věru zajímavé. Krom toho, že občas zcela nelogicky zaskratujete, jsem rád, že jste se vrátila ke svému nenásilnému stylu popisování násilí. Vítaná změna. Těch milion chyb, které tam máte, Vám vypíši někdy jindy, neboť dnes nemám na litanie čas. Ale bude to brzy, protože čtenář je naštvaný, že nemůže do další kapitoly a nevím, jak dlouho jej udržím. Hnidopich PS: Hnidopicha si nevšímejte, je to vůl.....čtenář <reagovat

Lamarski (Občasný) - 12.1.2006 > p74> Kristepane! Já vám ještě nestihla odpovědět na poslední kritiku a to jsem se chystala tenhle díl předělat, protože jsem si uvědomila další "maličkosti", co jsou nelogické a které jistě neujdou Vašemu (ať je to hnidopich nebo čtenář) ostřížímu zraku, a vy už jste tu. Tak nic, no. Vrčí na mě šéf, tak mizím, ale jistě si vše pozorně přečtu (jako vždy) a odpovím. Zatím se mějte a užívejte volného času:) <reagovat

p74 (Občasný) - 12.1.2006 > Lamarski> Pár (desítek - hnidopich) jich neušlo, ale znáte to: kdo chce spisovatele bíti, slova si vždy najde. Tohle se mi prostě líbí a basta. Hnidopich zuří, protože chce trhat, ale nemá na to prostor, slíbil jsem mu, že text vytisknu a půjčím mu jeho oblíbené zvýrazňovače. Tak je od něj pokoj. S pozdravem čtenář:-)))) PS: jsem zvědav, ve které kapitole to schytá Váš vrčící šéf:-) <reagovat

Lamarski (Občasný) - 12.1.2006 > p74> Milý čtenáři, jsem ráda, že ti čas dovolil malou oddechovku. Klidně nech hnidopicha trhat, protože jeho vtipné komentáře si opravdu užívám. Takže vytaste zvýrazňovače a konejte dle své libosti;) Autorku nicméně velice potěšilo, že čtenář neproklínal minuty věnované textu a zajuchal. <reagovat

Emmet_RAY (Občasný) - 1.10.2005 > lepší než minulý díl - po dlouhé době na mne svítí žádost o hlubší kritiku, takže pár poznámek (byť je zde oproti tvým předchozím věcem chyb velmi málo) "Použil ostřelovací pušku. Jasná demonstrace síly" - tak to nechápu, použít zbraň, která mi dovolí, být od oběti co nejvíce daleko, není zrovna ukázka síly - spíš taktiky a opatrnosti "Opět jí přepadla chuť si zapálit" - tyhle chyby děláš často - najdi si někde deklinaci zájmen - v tomto případě má být "ji" "Snažila se zastrčit své nehty pod zarývající se strunu do kůže na jejím krku" - stylistika "Říkala jsem ti, aby jsi to nedělal" - abys Body: 5 <reagovat

Lamarski (Občasný) - 1.10.2005 > Václav Mráz> Děkuji moc za připomínky a že ses k těmhle starým věcem (všem) vracel. Vše napravím a snad se to už konečně naučím (ji/jí atd.). K těm hlubším kritikám-já jsem takový zmatkář, že někdy zapomenu zaškrtnou to malé titěrné okénko;) <reagovat

p74 (Občasný) - 12.1.2006 > Václav Mráz> Prostě mi to nedá. Musím s Vámi souhlasit, že použití pušky není demonstrací síly, ale stejně tak není ukázkou opatrnosti, byť se tak může jevit. Opatrná vražda je např. bomba či jiné nástražné, či dálkově spouštěné zařízení. Taktika - myslel jste tím inteligence. Pak ano, ale jinak je taktika zcela jiná kategorie a je u každé zbraně. U každé jiná. Odstřelovač: preciznost+nepolapitelnost+stálá hrozba+psychický útok. Opatrnost v žádném případě, protože odstřelování je hra (jak již bylo i v textu od lamarski) "na první dobrou" - v případě neúspěchu velmi razantně klesá cena střelcova života, resp. jeho šance na přežití... <reagovat

Emmet_RAY (Občasný) - 12.1.2006 > p74> to je docela pravda, já vycházel ze známé Bessonovy rovnice nicméně "odstřelování je hra (jak již bylo i v textu od lamarski) "na první dobrou" - v případě neúspěchu velmi razantně klesá cena střelcova života, resp. jeho šance na přežití..." - proč? podle mne je sniper po výstřelu ve stejném nebezpečí ať už zasáhnul nabo ne, ať už zabil nebo jen zranil - tak jako tak se musí dekovat <reagovat

p74 (Občasný) - 12.1.2006 > Václav Mráz> Proč? - zásadní rozdíl, ne vždy, ale v převážné většině případů... Odstřelovač: jednotka určená k napadání jedinců či zařízení na území nepřítřele. Další určení: jednotka určená ke krytí operací malých skupin a strategických bodů. opět jsem se začal rozepisovat - až nechutné.... každopádně zkráceně - zásah mu dává čas...není velitel není rozkaz... <reagovat

Emmet_RAY (Občasný) - 12.1.2006 > p74> ty se na to díváš z hlediska vojenského, jenže v civilním životě (a to se týká i povídky a v tomto rámci já proto přemýšlím) není oběť velitelem ani náhodou - předpokládejme, že "kolem sebe" má skupinu osobních strážců (a proto se obět najatý vrah rozhodl zabít na dálku) - tito lidé vědí, co mají v také situaci dělat, po výstřelu bych situaci rozdělil na dvě možnosti 1. - zásah, část skupiny se tedy proto musí postarat o zdraví hlídaného, dostat ho z dostřelu, poskytnout mu pomoc, druhá část se již dle zjištěného pravděpodobného místa výstřelu snaží zabránit ostřelovači v úniku 2. minul, padnul pouze výstřel - opět - část se musí snažit dostat nezraněnou oběť do bezpečí, část míří k místu výštřelu a snaží se zablokovat únikové cesty - situace je tedy totožná až na jednu věc - oběť žije, vrah nesplnil svůj úkol <reagovat

Emmet_RAY (Občasný) - 12.1.2006 > p74> vlezlo mi tam tykání - zvyk z netu, pardon <reagovat

p74 (Občasný) - 12.1.2006 > Václav Mráz> Nic se neděje - taky občas tykám, tento zvyk nakazil všechny.:-) Navíc, u Vás mi tykání absolutně nevadí, protože i v tykání dokážete udržet linii sdělení mimo linku "hej, ty, počkej, nekecej atd atd....". Jeden z důvodů proč vykám - nemám rád, když si takto začne někdo vyskakovat a mnohé lidi to v konfrontaci s vykáním odradí. ad odstřelovač: máte veskrze pravdu. Můj pohled na odstřelovače je blíže vojenskému, nikoliv však proto, že bych k armádám přilnul, ale protože je to pohled: nekrytá figura v šachu, řekněme... V urbanistickém pojetí tato potřeba pravda ztrácí - auto za barákem atd... PS: Právě příklad Lamarski by v případě nezásahu mohl znamenat odstřelovačův konec. Neříkám, že její přístup k odstřelování sdílím, viz poznámky pod třetím dílem, ale zde byl zastřelen "mozek" <reagovat

Emmet_RAY (Občasný) - 12.1.2006 > p74> souhlas, v případě tohoto textu tomu tak je, tudíž my dva jsme dospěli nakonec ke konsenzu <reagovat

Lamarski (Občasný) - 12.1.2006 > p74>  Jsem ráda, že jste se shodli:) pro p74: i kdyby netrefil, nenechala bych ho umřít, kdo by za mě dělal špinavou práci? pro Václav Mráz: podezírám, že p74 se svými znalostmi má ještě jedno skryté zaměstnání, a to job nájemného vraha;) <reagovat

p74 (Občasný) - 13.2.2006 > Lamarski> tam mám trošičku času... Madam, pokud by Vaše podezření bylo pravdivé, nemyslíte, že by jeho sdělení třetí osobě způsobilo několik, řekněme, nepříjemností? Například spoustu marné práce pro vyšetřovací tým policie ČR, kopání hrobu pro hrobníky (takhle uprostřed zimy žádná sláva) a v neposlední řadě také pro Vaše rodinné příslušníky (vyřizování pohřbu, pozůstalosti a tak...) :-) <reagovat

Lamarski (Občasný) - 13.2.2006 > p74> Jsem ráda, že máte trošku času a navíc ji věnujete mě:) Ano uznávám, že by jisté nepříjemnosti vznikly, na druhou stranu při vašich znalostech byste si mohl otevřít školu pro tenhle obor. Nevím, jak úspěšně jakýkoli vyšetřovací tým policie ČR pracuje, ale marnit práci bych jim rozhodně nechtěla. Tak se mějte pěkně a ať vám práce jde od ruky. Zdraví Lama <reagovat

p74 (Občasný) - 13.2.2006 > To se nám to dneska ale daří. Říkal jsem, že tam máte pár desítek chyb a teď Vám to pěkně spočítám. Podařilo se mi totiž hned zrána přelstít toho uslintaného čtenáře a teď chudáček úpí zavřený. Kde, to raději nechtějte vědět. Tak, to bychom měli chlubení, které je nutné, protože když se hnidopich nepochválí sám, nikdo to za mě neudělá. :-) 1. Musí tam být to ploché? - takové divné mi to připadne:-) 2. Víte, když si představím poházené prázdné flašky, vajgly na koberci a všechen další bordel, je představa šílené párty na světě, není tedy nutno to opět zdůrazňovat. Ale hlavně ten zázrak: Zdevastovaný pokoj ožralýmy hovady a skleněné stolky si prostě jen tak stojí, jako by se nechumelilo. I když proč ne. Takový skleněný stolek vidí, jak o něj někdo zakopává, zamyslí se, dojde mu, že by mohl být rozbit, lekne se a hbitě uskočí. Jak říkám, proč ne...:-) 3. Nikdo na něj však nereagoval. Další z vět spadajících do kategorie "zcela zbytečné sdělení". :-) Co takhle vložit určující však do další věty a tuto vypustit? "..... se VŠAK nic nepohnulo..... 4. záznamník přehrál vzkaz.......po zvukovém znamení zanechte vzkaz... máte zdvojení "vzkaz"... třeba "poslušně přehrál pásku" nebo "zanechte zprávu"... já Vám dám, takhle se flákat :-) 5. koberec tlumil její kroky... myslíte, že kdybych tam šel já, tak by je netlumil? Takže bych byl pro, kdyby koberec tlumil kroky (bez toho její) a místo toho jste do popisu vložila popis kroků (i takto nenápadně lze vykreslovat postavu) např. pomalé kroky - rozvážnost, neunáhlenost a tak.... 6. Abych nebyl jenom mrcha, tak přidám i konkrétní pochvalu. Ten popis hovoru na záznamník je skvělý. Já jsem bohužel hnidopich a ne čtenář, takže Vám je jistě jasné, že jen tak to nepíšu (přece bych si nekazil pověst). To jste to proboha nemohla dotáhnout do konce? Na začátku krásně zamlžíte identitu osoby a oslovením ze záznamníku úspěšně "vnutíte" čtenáři identitu Gregora. Čtenář je v této chvíli vtažen do děje a očekává jakým způsobem to ožralecké prase umře. >>Já osobně jsem při prvním i nynějším pročítání viděl klasický obraz vraha laxně opřeného za dveřmi. Gregor do nich vejde, dojde k telefonu, pokecá si, položí sluchátko a za ním se ozve nějaká vtipná hláška (něco pořád zvoní, že by hrana? nebo Pěkný rozlučkový večírek...) a následně se mozek rozhodí po vybavení bytu. Ve Vašem případě jsem, pravda, místo hlášky očekával spíše popis prstu mačkajícího kohoutek zbraně, který (ten popis) by v hlavě zanechal obraz toho, jak jednoduché je zabít, když se to umí.<< Vy ale máte připravené překvápko v podobě již dokonané vraždy (o jejímž průběhu se četenář - možná - dočte později) - perfektní (bez ironie), ale proč jste mě v tom marném očekávání nepodusila déle? To jste musela hned vybalit, že Gregor je tuhý? "Prsty pravé ruky svíral těžkou zbraň s tlumičem" ("stále ještě" jsem vynechal úmyslně - ne že by bylo nějak na škodu, ale být vrahem, tak kvér schovám, až když odcházím, takže mě vůbec nezaráží ŽE HO JEŠTĚ STÁLE drží. Spíš naopak - že ho neschoval je projevem ostražitosti.) Tak tedy, až po tu větu o kvéru lze s úspěchem předpokládat, že se k telefonu šourá Gregor. A kdyby ta věta o kvéru byla později \(plus následné zmínky o seibienovi), bylo by možné myslet si, že jde o Gregora až do: "Předposlední objekt na seznamu..." Navíc, pokud tu větu vypustíte - odsunete (nebo jen odstraníte) další zmínky o seibienovi, naskytne se Vám možnost, vložit větu o schovávání pistole do textu mezi věty: ...ze kterých vytékaly křivolaké stužky krve. a(místo pro větu) Párty skončila. - Poperte se s tím jak chcete - napsal jsem, že je to tak jako tak výborné. Přestávka <reagovat

p74 (Občasný) - 13.2.2006 > Tak a pokračujem: 1. To číslo si taky mohl poznamenat - jen tak pro jistotu.. (co kdyby měl třeba za tři kapitoly chuť bodyguarda jenautorvíproč zabít?) 2. "každý, komu dlužil prachy" - Věřitel dlužníka nezabíjí... tohle klišé amerických akčních filmů nesnáším - navíc i v amerických blbinách mnohdy vyjde na jevo, že prachy nebyly důvodem vraždy... Věřitel zabíjí dlužníkovy manželky, matky, milenky, případně děti, psy, otce a tak. Dlužník obvykle umírá teprve v okamžiku, kdy je týrán, už mu není co zabít, a jeho smrt je žádána spíše pro výstrahu ostatním dlužníkům - kdyby totiž dlužník nakonec přežil, mohla by to pro jiné být i motivace k neplacení. - Dlužník ušetří prachy (nevrátí je) a věřitel ho jako bonus zbaví problémů s matkou, dcerou, výdajů na milenku, syna, psa, atd... to by nešlo, to snad uznáte:-) Co takhle každý druhý KDO MU (kolik toho zmůže jediné písmenko :-) )dlužil prachy - když byl takový diletant a neuměl si zajistit ochranu... není věřitel, není dluh... 2. Dedukce ohledně odstřelovací pušky - paráda a laxnost se kterou je pronesena - paráda na druhou (opět bez ironie). 3. Fotka mrtvoly? Nevím jak to mají v Rusku, ale tady se třeba toho mrtvého miliardáře, co to nedávno koupil, vyfotit nepodařilo... Myslíte, že někdo nechá jen tak zveřejnit rozstřelené tělo mafiánského bose? 4. dialog Slavky a pasáka - tak ten jsem viděl velmi živě - pěškná práce. 5. Nechal si doma pistoli... nevím jak to nahradit, ale tomu prostě nevěřím. Chápu účel toho sdělení, ale chybí mi příčina. Proč zapomněl pistoli? to není ani klíčenka, ani peněženka, to je dost velký kus těžkého železa naplněný olovem. Zapomenout na pistoli mi připadá jako jet do práce autem a v zácpě si uvědomit, že jsem to auto zapomněl před barákem. Když totiž chcete jet autem, musíte nastartovat. Když používáte pistoli, musíte její stav kontrolovat, a to v bezpečí a neviděn, tedy doma... Takže mi chybí odpověď na otázku: Proč ji tam zapomněl... Třeba: výjimčně ji uložil do tašky a zapomněl tašku, nebo tak něco. Jak říkám, nevím jak to zakomponovat... 6. buločnoj - asi jste v poznámce pod čarou myslela obchod s pečivem a nikoli obchod pečivem:-) 7. Slovosled: Stála opřená o zábradlí před vchodem do buločnoje 8. Abych Vás tak netýral - celkově je popis příjezdu a následný děj dobrý a je skvěle zakomponován mezi příběh Slavky. 9. Taková prkotina - Vadimov a Sadimov - trošku se to plete, když jsou jména v textu příliš blízko u sebe, ale jinak - opět - dobrá jména. 10. Zkrátím to - to o čem se nezmiňuji v poznámkách se mi velmi líbí (nemám totiž do čeho rýpat a něco jsem napsat musel) 11. "tyčil jako obrovitý kolos." - jak originální, neotřelé, probuzující fantazii... (Teď jsem ironií málem puknul) 12. Popis rozmístění kamer - výborně - proti třetímu dílu, kde jste na ně zapomněla, výrazný posun vpřed... 13. Pohodlně se usadil a rozevřel si dnešní Vremja. - Ten Dragan je mi ale snaživý čtenář:-)) (to bylo jen bezvýznamové popíchnutí - nic proti těm novinám nemám, ba naopak, působí to velmi přirozeně, tedy pozitivně) 14. Závan příjemné pánské kolínské vůně ji přinutil poodstoupit stranou. - A to "vůně" je tam proč? Aby to znělo blbě? Pak ano, pak je to vhodně zvolené...:-) 15. Popis cesty ve výtahu - zajímavé, neškodí, vcelku dobře napsané. Že poslední vstoupil Seibien (což nemáme vědět, ale dost se to nabízí)není špatné, ale nemusel by k němu dobíhat... zpětně to vypadá jako na rychlo - bez rozmyslu - slepené. 16. s cihlovým obkladem - chybí Vám "M" v cihlovým 17. "Bože, to je zapadákov!" nebo Bože, co je tohle za zapadákov!" - "ale" bych nepoužil. 18. Chce to jen vymalovat a zbrousit a nalakovat parkety,” snažil se ji povzbudil, ale jeho - povzbudil - máte "L" místo "T" 19. “Nechala jsem v autě kabelku.” - zbytečně zdlouhavé a na takovou "krávu" příliš rozvitá věta - Stačilo by "Zůstala v autě" - že jde o kabelku je jasné každému - vždyť už z ní jednou cigára tahala... 20. že si tohle nenechám líbit!” - že tohle si nenechám líbit - vypíchnutí (zdůraznění) slova nenechám... k tomu zvratná zájmena jsou. 21. Zdálo se jí, že blízko zazněl silný úder. Zaposlouchala se pozorněji, ale už nic dalšího nebylo slyšet. - Tak silný úder říkáte? A jaký jako? Jednak je obrovský rozdíl mezi silným úderem a tupým nárazem - to kdyby ten úder měl být dopadem na dvorek. Navíc, na té chodbě by to bylo slyšet maximálně jako slabé žuchnutí. Takže silný úder mohlo být tak maximálně zabouchnutí dveří, nebo nějaký úder zcela nesouvisející s dějem. A kombinace "zdálo se" a "blízko zazněl silný úder" je opravdu velmi komická. silný pder se nezdá, ten prostě zní nebo ne:-) 22. Zbytek v pohodě (zbytek podkapitoly o baráku) Přestávka <reagovat

Lamarski (Občasný) - 13.2.2006 > p74>  Opět vynikající a zcela vyčerpávající postřehy! Co naplat máte talent. Vaše poznámky bych mohla přidat ke svému dílku jako samostatnou přílohu, aby se čtenář mohl dozvědět, jak autorka dosáhla přesvědčivosti:). opravdu, všechny poznámky jsou na místě, snad kromě jediné: Vadimov žádný není je jen Vadim Anatolijevič Kvasinsky a jeho řidič Dimitrij Samidov. S těmi ruskými jmény je to těžké, snažím se vybírat ty co znějí nepodobně jako v budoucnu např. Roy Kiva, Serik Isajev a spol. Bohužel těch ...ovů je Rusku přehršel. Takže vše, co jste napsal, proberu pěkně popořádku,jako vždy a až bude čas zapojím i fantazii a vybrousím to k Vaší plné spokojenosti;) Tedy znovu děkuji za vše:) <reagovat

p74 (Občasný) - 14.2.2006 > Lamarski> S Vadimem máte úplnou pravdu a omluvte můj katastrofální omyl. Snad mi může být malou obhajobou, že obě jména se za jistých okolností kryjí. :) např: Vadimova robota Sadimova robota <reagovat

Lamarski (Občasný) - 14.2.2006 > p74>   Obhajoba se přijímá <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ?