Přestala jsem milovat!!! 

  Jednou tak v létě jsem seděla na zídce a koukala jak můj nejlepší kamarád…No spíž než kamarád tak bratr, hraje fotbal…Hraje v brance a chytá proti dospělým. Je hodně dobrý.

   Je mu šestnáct a mě patnáct. Je ode mě narozený přesně o půl roku dřív.

   Vedle mě seděla ještě Anetka, jeho holka, a Verča s Michalem. Michal je kluk od Verči. Zase jsem přemýšlela nad tím, že jsem tam navíc…Všichni tři mu obdivně fandili a já zase nevnímala co se děje kolem mě… Vím, že jednou do mě Verča drcla a ptala se co se děje, ale nějak jsem ji odbyla a nechala být… Co se to semnou děje? Proč mi tak vadí, že jsem tady? Proč mi vadí, že jsem na zápasu mého „BRÁCHY.“ Proč? Proč? Proč? Já to prostě nechápu! Vždycky jsem se tak těšila jak mu budu fandit a teď je to všechno pryč! Jak to? Odkdy? Proč?

   Konečně dohrál a my jsme šli ven. Šla jsem za nimi jak tělo bez duše. Párkrát si zapálila cigáro a šla jsem dál. Nevnímala jsem co se děje kolem mě. Prostě jsem na ně všechny vykašlala. Najednou jsem si neuvědomila, že o ni zabočili na jinou stranu a já šla rovně. Oni si hned všimli, že s nimi nejsem a vydali se mě hledat. Jenže šli zpátky a ne dál.

   Pamatuji si jak mi zvonil telefon, ale já neměla sílu ho zvednout. Slyšela jsem Mission Impossible to znamená zprávu nebo kámoše, čili ne rodinu! Nezvedla jsem nic. Nevím ani kam jsem šla prostě jsem jenom šla nic jiného…Prostě jsem šla!

   Nějak jsem se dostala k Olze a seděla tam…Totálně bez života. Ten kdo by mě viděl myslel by si, že jsem doopravdy mrtvá… Nějak jsem se dostala v jedenáct domů a nevnímala, že na mě rodiče řvou kde jsem byla. A jak si představuji mít pořád obsazeno komu jsem tak dlouho volala. Jenom jsem namítla, že já nikam nevolala a šla jsem spát…

   Ještě ten večer mi přišla zpráva od Verči…

   „Co se ti stalo? Kam si zmizela? Proč si mi nezvedala telefon. Odep…“

   Neodepsala jsem. Neměla jsem sílu.

Ráno mě probudí zvuk toho příšerného telefonu. Ani se nepodívám kdo mi to volá…Zvednu to a huknu do té příšerné krabičky co se nazývá mým telefonem!

    „Hm…Kdo je tam?“

    „Verča, nevzbudila jsem tě?“ ale ani nečeká na odpověď a zahrnuje mě otázkami.

    „Kam  jsi včera zmizela? A co ti vůbec včera bylo? Doufám, že sis nic neprovedla!“

    „Co bych si měla furt robit? Nebuď blbá. Prostě jsem neměla včera nějak dobrou náladu no… Ty taky někdy nejsi k vydržení. Jo a zbudila si mě. Pěkně děkuju!“

    „Prosím… Hele jdeš ven?“

    „Teď?“

    „Ne zítra! Jasně, že teď! Kdy jindy do půl hodiny tě čekám před tvým barákem, tak si pohni!“ a zaklapne telefon. Věděla, že bych protestovala tak radši ukončila hovor. Potvora. Musela jsem jít tedy ven, jinak by mi Verča ječela po baráku a bůhví co by ještě neprovedla! U ní člověk vážně nikdy neví.

    Před barákem mě čekalo překvapení…

    „Co tady děláte? Kde je Anet?“ zeptala jsem se Michala, Verči a Tomáše. (Teda bráchy J)

    „O tom jsme právě chtěli s tebou mluvit!“ řekne mi Tomáš.

    „Anetka se včera konečně rozhodla a rozešla se s Tomem.“ Řekne mi Verča. Nijak to semnou nezamává, už jsme to s Verčou věděli dlouho. Jen jsme nevěděli kdy to Anet udělá.

    „To je mi líto Tome. Nevím co bych ti k tomu měla říct. Myslím, že brzo zjistí co ztratila a možná se bude chtít vrátit. Ale ty si prosím tě nic nerob! Nechci přijít o brášky.“ Nikdo kromě mě a Verči netuší co myslím tím množným číslem. Je to jednoduché. Brzo má přijet Jožko. To znamená rozchod Verči s Michalem. Nenápadně jsem se podívala na Verču. Má nasazený kajícný výraz.

   Ví jaký mám názor na Jožka. Skvělý synek, ale je daleko a je to citový vydírání co on dělá!!! 

   „To je fajn, že jste se stavili, ale já ještě spím, takže, please mluvte na mě potichu, pomalu a hlavně srozumitelně!“ začnou se mi smát, ale mě je to jedno. Znova mě přepadá ta moje nálada a já zjišťuji, že je mi všecko vlastně jedno! Totálně je mi všechno ukradené.

   Je mi jedno jestli Verča ublíží Michalovi, je mi jedno, že se Anet rozešla s Tomem a jeho to hrozně bolí. A ani mě nezajímá jestli přijede Jožko. Nezajímá mě nic. Vůbec nic.

   Dojde mi, že už mě konečně má špatná stránka dostala a už ji nic z mé duše nedostane pryč! Najednou mě napadne taková doopravdy zlá myšlenka!

   Proč se s Tomem Anet nerozešla dřív! Bych toho nějak využila, ale teď už je mi všechno jedno!

   A přitom si nevšimnu, že ještě není pozdě, zničit moji špatnou stránku. Stačilo se jenom na Tomáše dobře podívat a vyčíst si dobře jeho pohledy. Stačilo tak málo a zamilovala bych se do kluka, který mě miloval už od prvního okamžiku co jsme se viděli i když chodil s Anet. Ale bylo pozdě já si toho nevšimla!