„Tak já vám to konečně řeknu! Chtěla jsem se zabít a co! Vám do toho nic není!“ křičím na ty psychopaty v bílých rouchách, kteří si říkají doktoři! Cha, cha! Tohle a doktoři? Jestli tohle jsou doktoři tak já jsem Čínský bůh srandy! „Nevím proč mě sem Naši zavřely! Prej: ,Pro tvoje dobro Miláčku!‘ tohle mi řekli! Houby a ne pro moje dobro! Tak akorát pro jejich dobro! Konečně se mě zbavili! Já jim dělala tak akorát problémy nic víc! Já jsem … Dobře jo uklidněte se! Nechte mě to proboha doříct než mi píchne to morfium. A možná pochopíte proč mě to neuklidní! Pozdě. Tak se to znova nedovíte!“

   Najednou všechny bílé pláště se začnou měnit. Začnou se prodlužovat, zbarvovat, ano jsem zase na morfiu! Konečně! Ano tudle dávku jsem potřebovala. Ano! Ano! Ano! Já letím. A nejen to vznáším se. Najednou vím, že bych dokázala všechno na světě. Chci se rozběhnout, ale nějaké ruce mě chytnou. Ruce? Jaké ruce? Tady jsou akorát nějaké chapadla! Podívám se před sebe a vidím chobotnici! Co tady dělá? Začnu křičet a chci se schovat na postel, když zjistím, že v moji posteli leží lev! Co ten tady dělá! Začnu utíkat ke dveřím, ale tam visí hadi! Začnu ječet, až se nakonec zkroutím na zemi a jenom čekám, kdy na mě někdo zaútočí. Najednou se probudím a jsem zpátky ve svém pokoji přivázaná na posteli.

   „Jsem fešačka!“ vykřiknu do pokoje, který je tichý a prázdný! Netušila jsem, že bych si to konečně někdy přiznala, ale po té jejich poslední dávce jsem si to už musela přiznat! Nikdy jsem takovýhle stav neměla. A tak mi to konečně došlo!

   Po nějaké té hodince co jsem ležela na posteli a přemýšlela jsem jak jsem se k těm drogám vlastně dostala jsem konečně zjistila celou moji historii. Čekala jsem až zase zamnou přijde ten můj psycholog nebo psychoterapeut, či co to vlastně je. A začala jsem mu vyprávět celý příběh pod jedinou podmínkou! Nebude tam semnou nikdo jiný a také už žádná morfia a jiné uklidňující prostředky!

   „Všechno to pane doktore začalo, když jsem se v patnácti dostala do nové party a tam se jelo ve velkém v Hulení!“

   „Počkejte Isabelo, vy jste fešačka? Ale já myslel, že jste tady, protože jste se chtěla zabít?!“

   „Ano oboje je správně, když mě necháte domluvit tak vám povím celý svůj příběh! Zezačátku jsem nechtěla. Ano, je fakt už od třinácti jsem kouřila normální cigára. Ale trávu nikdy! Jenže po nějaké době jsem sama už cigára neměla a oni na mě udělali podraz! Dali mi balené cigáro, jenže já netušila, že do něj dali místo normálního tabáku hulení. Normální tabák byl akorát nahoře abych nic nepoznala. Nepřišlo mi, že jsem kouřila něco jiného a zachutnalo mi to. Dali mi další a další až jsem byl na přehulu! A takhle jsem začala. Sice mi pak řekli co mi dali, ale to už mi bylo jedno. Začala jsem s nimi v hulení jet taky. Doma jsem si sadila rostlinky. Denně jsem se o ně starala a ony mi začaly kvést. Až jsem na nich měla palice. Měla jsem nejlepší vzory a nikdo nechápal jak to! Semínka jsem měla od kámošky, která měla ty nejhorší vzory a vydělávala málo. Za to mě se ty její semínka asi rozhodly dobře vyrůst. Nikdo to nechápal. Na rozdíl ode mně. Sehnala jsem si přes internet. Speciální hlínu, kterou mi dovezli až z Holandska. No zapomněla bych připomenout, že naši mi každý den dávali litr jako kapesné, takže já byla vždycky při penězích! Naši na tohle nejsou žádní skrblíci. A to bylo jenom dobře! Teda tehdy jsem si to myslela. Teď vím, že by bylo lepší kdybych byla bez peněz a rodiče přínosné. Jenže oni nedokázali být na mě přísní na to mě moc milovali.

   Po nějaké době už i moje tráva v naší partě nikomu nic nedělala a tak jsme přešli na Peří. Dávali jsme si lajny a já už jenom ze zvyku si přivydělávala prodejem trávy. Jenže ty staví z Peří byly skvělé. Tak jako, když začínáte s trávou. Je to úplně to samé. Jenom o 1oo% lepší! Ale i tyhle stavy už začali nudit a my se rozhodli přejít do tvrdšího. Šli jsme na Háčko.“

   „Promiň, že ti skáču do řeči, ale na co že jste přešli?“

   „Na Háčko. Jo tak na Heroin. V téhle době byly pařáky jak sviňa a já si nastřelila větší dávku než jsem mohla snést. Stála jsem na balkóně u sebe doma navlečená do zimního oblečení, klepala jsem se zimou a kouřila Startky. Před sebou sklenice vody. Já měla sušák v hubě, ale věděla jsem, že i kdybych se napila nepomůže mi to! Bylo by to totiž ještě horší! Všechno jsem viděla rozmazaně a netušila jsem co se děje. Najednou jsem si lehla do postele a usnula jsem. Probrala jsem se až když jsem už byla v pořádku, a když jsem si vybavila celý můj stav vzala jsem žiletky a jela jsem kde jsem mohla. Však to sám vidíte všechny ty řezné rány ne? Všude možno po rukách, po nohách, po  tváři a také po břiše a hrudi. Když jsem jistila, že se mi takhle umřít nepodaří, podívala jsem se do zrcadla a viděla jsem holku celou od krve, vyhublou, s podlitýma očima, a hlavně už škaredou. Kdo by chtěl takovou fešačku jako jsem byla já. Divím se, že jste to na mě nepoznali. Mám na rukách i na nohách přece vpichy po jehlách.“

   „Ne Isabel už je tam nemáte. Jak jste se řezala po celém těle tak jste si rozřezala kůži v místech kde jste měla vpichy. Ale pokračujte.“

   „Potom jsem začala ječet jak Viktorka u splavu a soused, který vždycky jak začnu křičet si myslí, že mě chce někdo zabít vyrazí dveře a vrazí do bytu. Má mě totiž hodně moc rád a vždycky mi potom ty dveře zacáloval. Jenže, když viděl jak jsem vypadala ihned volal záchranku a já se ocitla tady. Tak už víte jaký je můj opravdový příběh, kdo jsem a hlavně co jsem. Nikdy bych netušila, že si to přiznám pane Doktore, ale já jsem doopravdy Feťačka!“