VI.

Jak se do lesa běží tak se z lesa utíká
mumlal si mužík do dlaní
vzpomínaje na ještěrčí domovinu
jak se do lesa běží
tak se z lesa utíká!
od chvíle kdy pozbyl klobouk
kdesi u zrcadel
se mu svět zdál najednou
pomalejší
nebo alespoň to
co z něj zbylo
pískem vedla úzká hluboká
rýha jako kdyby tudy bylo něco proti své vůli taženo
nabral hloubku šrámu do očí
a vydal se za přízrakem
možná je to cesta do Země za
pomyslel si a pod nohama mu něco tlumeně křuplo
písek si olízl patro a horkým dechem

zastavil čas želví zemi
mužík klopýtal při okraji propasti
v niž se vlečná stopa jediným nadechnutím roztrhla
marně se snažil uhádnout
jaký to podivný poutník
za sebou zanechává
cáry vyschlého moře
o to větší bylo jeho zděšení
když mu nohy obrostly šupinami ledu
a sypká jistota pod nohama
zalila proláklinu po jeho levici
ve chvíli kdy se led pod náporem tmy uvnitř
počal prolamovat
byla již hladina břehu pokryta
kvetoucími křovisky
v jejich kořenech
vězely dva bílé řezáky