|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na staré věži,
hodiny běží.
Na věži vidím hocha,
vedle něj stojí socha.
Ten hoch byl vychován ve věži,.
kde zvon jak srdce bije.
Každý ho zná, nic o něm však neví,
jen to, že jako zvoník tam žije.
Se sochami rozmlouvá,
s nimi si rozumí.
Jim vždycky domlouvá,
s lidmi to neumí.
Žije dál od lidí,
těch radši se straní.
Co láska je nevidí,
zná jen zvonu hraní.
Ujal se ho kdysi kněz
a vychoval ho ve věži.
Řekl mu…ty se lidí střes,
budou tě milovat jen stěží.
Tvá ošklivost je odpuzuje,
přestože srdce dobré máš.
Společnost rychle odsuzuje,
vyhýbat se lidem snaž.
Však zvědavost hochu nedá,
chce poznat lidi, lásku.
Neví, že skutečnost je šedá,
že život dává v sázku.
Vyšel po dlouhých letech z věže ven,
přišel a stoupl si mezi lidi.
Tak splnil si svůj dávný sen,
však neví, že ho jako zrůdu vidí.
Cikánská zábava zrovna byla v plném proudu,
když spatřili obludu s hrbem místo zad.
Tak rozhodli se ušít na něj boudu
a hoch myslel tak, že lid ho bude mít rád.
Za krále bláznů ho pojali,
nasadili mu korunu.
Některé lidi tím cikáni dojali,
když sedl si do trůnu.
V tom vyběhl z věže kněz,
řekl: tak a teď se hochu třes!
Vždyť za šaška tě mají,
jen si s tebou hrají.
Podívej se kolem sebe,
oni nemají rádi Tebe!
Vidí v tobě jenom zrůdu,
nenechej je v tomhle bludu!
Podívej jak se ti smějí,
kouska citu nemají.
Tvé utrpení vidět chtějí,
nic jiného ti nedají.
Já jediný tě jako otec bral,
já jediný tě miloval.
Jenom mě milý věřit smíš,
však ty to jednou pochopíš.
Tu podíval se hoch kolem sebe
a spatřil smějící se dav.
Pocítil jak ho v zádech zebe
a shodil ze sebe královský háv.
Tu nevěda co se děje,
zmaten do davu skočil,
když viděl jak se každý směje,
dokola se stále točil.
Lidi začali strašně řvát,
když kolem sebe rukama bil.
Začali se ho příliš bát,
že pro smích je pozdě pochopil.
Do věže zpět utíkal,
kněz se ho snažil utěšit.
Ale on ta slova nevnímal,
nemohl ho nikdo potěšit.
Přemýšlel jak svět je krutý,
jak lidé dokážou zlý být.
Jak dokážou být hrubý,
a že nechce se mu žít.
Z té cikánské pouti,
se ho jedna cikánka zastala.
Kvůli ní se rmoutí,
ta jediná ruku mu podala.
Jediná se na něj usmála,
upřímnost v očích se jí skvěla.
Ta jediná jeho obludnost ustála,
jen ona s ním soucit měla.
Ucítil v hrudi silný cit,
srdce začalo mu prudce bít.
Že začal lásku cítit k cikánce krásné,
to bylo více než-li jasné.
Však nebyl sám, kdo chtěl její srdce,
i kněz, jež ho vychoval nad ní si mnul ruce.
Chtěl dostat ji za každou cenu
a vzít si ji jakožto ženu.
Však ta ho odmítla s vděkem,
že je na ni stár, je stár pro ni věkem.
Ať na ni nezlobí se,
že ona už zamilovaná je.
Však než kněz by ustoupit chtěl,
dělal si stále naděje.
Než by se o ni s jiným dělit měl,
raději ji zabije.
Hoch na věži sedí a dolů se dívá,
v tom spatří kněze,
jak nůž za zády skrývá
a za cikánkou leze.
Vrhl se hoch dolů a rozhoupal přitom zvon,
však kněz ustoupit neměl v plánu.
Byl to právě on,
kdo zabít chtěl tuhle panu.
Cikánka už z dáli slyší jak křičí:
Když nebudeš má, pak nabudeš ničí!
V tom kněz padl k zemi,
na jeho tváři výraz byl němý.
Na zádech stojí mu muž
a v ruce třímá od kněze nůž.
Začali se prát, kněz snažil se ho zabít,
však podařilo se mu do sebe nůž vrazit.
Děkovala muži dívka šťastná ze záchrany,
on díval se na ni něžně.
Políbila ho na čelo bez zábrany,
jako by to dělala běžně.
Najednou hoch ocitá a vidí,
kolem sebe plno lidí,
jak křičí: ON je vrah!
On na kněze ruku vztáh!
Když ho sebrat vojáci chtěli
a za vraždu pověsit,
vlastně ani nemuseli,
sám utekl na věž a rozhodl se seskočit.
A tak skončil jeho život vratký
avšak láskou a citem okouzlen.
A přesto že byl tahle krátký
s láskou v hrudi byl odsouzen.
|
|
|
