Strach v množném čísle…

   Kdo ví, on se kdysi taky možná bál, ale teď vím, že určitě ne. Teď už se nebojí, nemá proč.  Všichni se o něj starají a já za něj pláču. Jeho rodiče za něj pijí a jedí. Jeho teta za něj cítí a slyší, ale on sám nás jenom vidí. Nic už neumí a to se učil automechanikem. Věděl, že když se mu cokoliv stane s páteří skončí na vozíku. A přes to si vybral tohle povolání. I přes tenhle strach. A i přes mnoho jiných, ale žil přesto dál. A navěky zůstane v našich srdcích.

Sádrová růže vykvetla

A Písečná růže též.

Jen ta pravá květina,

Stále nechce kvést.

Kde jsem udělala chybu,

Kde a jakou?

Poví mi to někdy někdo,

Nebo budu čekat dva tisíce let.

Dva tisíce let si počkám,

než květina vykvete

a až ta mi lásku najde

tu budu stále milovat jen…

   Tuhle báseň, kterou jsem složila, kdysi dávno pro něj rád opakoval dokola. Kdykoliv jsem byla smutná či jsem měla strach a nebo jsem se na něj zlobila.

   Vím, že se bál, že o mě přijde, vím, že se bál, že zůstane na vozíku a já ho nechám. Toho se bál ze všeho nejvíc. Dokonce víc než smrti.

    Já se zase bála, že mě nechá, podvede mě nebo že se zamiluje do jiné. Ano. Je fakt zamiloval se do jiné a mě nechal být. Slíbil mi, že semnou v sobotu půjde na 3o. výročí školy Ostravská v Českém Těšíně. A tak jsem si sehnala společenské oblečení, které mě dělalo hezčí a hubenější. Doprovodil mě k němu kamarád a můj plán pomsty vyšel dokonale teda skoro!

O půl roku později…

   „Tome proč sis to téhdy udělal! Já jsem ti za to nestála!“

   Mluvím už snad po sté do chladného, šedého, náhrobního kamene, na kterém je jeho jméno a báseň, kterou tak rád opakoval po tom co jsem mu ji složila…