Nevnímám světlo, které mi svítí do očí. Proč taky? K čemu to je?! Svíčka! Kde je moje černá svíčka! Teď, když ji potřebuji nikde není! Už zase se mi schovala! Proč? Do háje kde jsi? Co jsem udělala špatně, že jsi se mi schovala?! Chci tě zapálit. Za Kubu! Za mě. Za naši lásku! Ztroskotanou lásku. A proč? Protože to byla moje chyba? Nebo to byla snad jeho chyba? Nebo sakra, čí to vlastně byla chyba?

   Když mi zavolali, že mě chceš k telefonu, tak jsem nechápala co se děje. Vůbec jsem netušila, že umíráš. Přitom ty si mě měl doopravdy rád, a já si myslela, že tě mám ráda jen jako kamaráda. Jenže jakmile jsi začal mluvit do telefonu začala jsem tušit o co jde.

   „Princezno moje, strašně tě miluju, věděla jsi to?“

   „Kubo, já vím. A ty zase moc dobře víš, že tě beru jen jako kamaráda, tak co tě to tak najednou napadlo?“

   „Miluju tě Sáro. Miluju…“ a jeho hlas už jsem vůbec neslyšela. Najednou promluvila jeho matka. Šlo slyšet, že brečí.

   „Sáro, Kuba právě zemřel!“

   „NE! NE! NE! NE!“ křičím do telefonu jak pominutá. Bůh ví co se to semnou děje. Před očima se mi objevují obrázky, jako v těch různých filmech, kdy se lidi rozpomínají v různých intervalech. Přesně to se mi taky stalo. Vzpomínala jsem na ty nádherné chvíle strávené u Labe. Nebo, když jsme v Zálezlech byly v lese a hledali houby, když ještě nerostly. S celou partou jsme hráli různé hry. Zpívali u táboráku. A také si vzpomínám na chvíli kdy mi bylo nejhůř. Nevím proč jsem byla tehdy na dně. To už si doopravdy nepamatuji. Přišel jsi ke mně objal mě a nevyptával se na nic. Prostě jsi mě jenom držel v náručí a já měla pocit bezpečí. Tak proč zrovna on! Proč teď?! Proč?! Proč?!

   Jakmile umřel vůbec jsem nechodila do školy. Vykašlala jsem se na ni. Proč tam chodit? Teď už to stejně nemá cenu! Bez Kuby nic nemá cenu. Mamka o ničem nevěděla. Každé ráno jsem odešla na autobus a každé odpoledne se vracela. Mamka netušila, že jsem chodila za kamarádkou, která měla nohu v sádře a nikam nemohla. Jejda kdyby to tušila.

   Měla jsem sklony zabít se. Proč jsem to tehdy neudělala? Mohla jsem být s ním. Stačilo jenom říznout, vzít si neúměrné množství prášků, shodit svíčku, které u mě doma stále hoří, stačí udělat jeden krok malinký krůček a můžu se naučit lítat. Tak proč jsem to neudělala? Mohla jsem být s Kubou.

   Místo toho jsem se rozhodla jít dál. Po nějaké době jsem začala zase chodit do školy a omluvenku jsem si napsala sama. Po nějakým pěti či šesti letech, sama už nevím, jsem si uvědomila, že se snažím utéct, ale od čeho? No jistě! Od Kuby! Snažím se na něj zapomenout a přitom se snažím moji lásku k němu udržet! Jakmile jsem ho ztratila uvědomila jsem si jak moc ho miluji. Strašně moc. Začala jsem chodit oblékaná jako kluk, cítila jsem se v tom lépe z jednoduchého důvodu! Kluci mi dali pokoj! Mohla jsem v “klidu“ žít a přitom se snažit vyléčit sama sebe. Nikdo nic netušil. Nikomu jsem nic neřekla ani mým nejlepším kamarádkám Verči a Anetce. A to už je co říct.

   V tomhle roce. Tedy 2oo6 si obě dvě našly kluka. A doopravdy do téhle doby jsem na všechno začala zapomínat. Ne přímo zapomínat, ale už jsem na Kubu nemyslela s bolestí. Ne tak silnou bolestí. I když ho stále miluju, i když jsem si myslela, že ne. Já jsem byla s nimi, což byla chyba. Myslím, že to bylo ve středu, jelikož Verča oslavovala nározky, jsme šli k Tomášovi, to je kluk od Anetky. Ještě tam byl Michal. Samozřejmě kluk od Verči. A já? Samozřejmě lichá. Byla jsem s těma dvěma malými Ještěrkami, sestry od Tomáše. Jasně oslavovali jsme Verčinu šestnáctinu takže je jasný, že jsme pily. Měli jsme víno s colou. Já byla už fakt střízlivá. Oni čtyři si zalezli do druhého pokoje a já si tam hrála s těma dvěma. Sandra chtěla ať ji pustím video. V té chvíli jsem zrovna přemýšlela nad tím jak Kuba zemřel. Zemřel na to, že kouřil! A co dělám já? Kouřím jak fabrika! Ještě k tomu mám problémy se srdcem a prostě už nechci přestat! Tak jsem teda šla Sandře pomoct, zapnout video, když jsem sebou sekla.

   Od té doby si nepamatuji co se dělo kolem mě. Jak dlouho jsem tam ležela. Když ty dvě malé napadlo zavolat ostatní. Pak jsem najednou slyšela jak mě někdo volá! Byla to Verča! Velice těžko jsem otevřela oči a viděla jsem nad sebou Michala a Verču. Anetka mi pomohla vstát a Tomáš se hned objevil ve dveřích.

   „Co se stalo?“ zeptala jsem se potichu.

   „Holky co se stalo?“ zeptal se Tomáš.

   „Ona vstala šla mi pomoct s videem a najednou se otočím a ona leží na zemi. Potom Renča šla pro vás.“ Najednou ji Michal, přeruší.

   „To si měl vidět jak ji Sandra vrazila facku. Já dostat takou ťafku od ní, tak mám ještě prsty na tváři a otočím se o 360°, jenže ty ses Sáro nehla ani o píď! Zkoušel jsem ti tep. Tys byla úplně ledová. Máš tu někde mikinu?“ jenom jsem přikývla. A začala si ji oblíkat. „No a potom jste přišli vy a zbytek víte.“

   „Sáro, nevíš proč si omdlela?“

   Vím Tome, vím. Ale to ti tady nebudu vyprávět! To ani holky netuší, že je to kvůli Kuby!

   „Asi kvůli toho zatraceného srdce. Já jsem úplně zapomněla, že si na něj musím dávat bacha.“ Najednou do mě Anetka začala nutit pití. A já nechtěla. Až mě nakonec přemluvili. Pak už mi začínalo být lépe. Dokonce jsem i nenápadně vyhrožovala Sandře, že si tu facku s ní vyřídím. A začala jsem zase kouřit.

   O tři dny později jsem zase byla s nimi a všechno se objevilo na novo! Jenže odešla jsem od nich mnohem dřív, než jsem mohla zkolabovat.

   Kdo ví co se mi honilo hlavou jak jsem šla domů. Měla jsem štěstí, že mě na silnici nic nepřejelo. No štěstí? Jak se to vezme. Já chtěla za Kubou!

   Stačilo pár centimetrů.

   Kde je ta zatracená černá svíčka! Světlo svítící mi do obličeje už vůbec nevidím. Kolem mě je najednou obrovská tma! Proč? Kde je to světlo? Najednou vidím bránu! Bránu? Co tady dělá brána? Otevřu ji a jdu pomalu dál. Najednou se kolem mě objeví rozkvetlé stromy, květiny a chata. Ta chata, kterou jsme měli v Zálezlech. Vejdu dovnitř a vidím tam kluka.

Kubu.

   „Sáro, proč jsi to udělala? Proč jsi zapálila tu zatracenou černou svíčku.“

   „Protože jsem chtěla být s tebou!“ vykřiknu.

   „Sáro, Sáro, Sáro. Kéž by se ti to jenom zdálo a tys po cestě domů nevběhla pod auto!“