Kdo stvořil Stvořitele?

Tak se ptají mnozí, kteří mají problém přijmout Boha jako Stvořitele. Prý by to bylo jen posunutí problému. Pokud přijmeme Stvořitele, musíme se prý ptát, kdo stvořil Jeho.

V tomto odstavci se jedná o krásnou manipulaci se čtenářem. Otázka totiž vůbec nevystupuje tak automaticky. Naopak většina filosofů, by si ji vůbec nepoložila, protože mají dosti hluboké znalosti o ontologii.

Téměř nikoho kupodivu nenapadne, že by se Boha sám zeptal. Přitom je všemohoucí, ale ani věřící se Ho neptají, ačkoliv bible i dějiny církve jsou takových zpráv plné. To, že se komunikaci s Bohem dnes říká channeling, není podstatné. Pomocí něho a zejména dynamických mystických meditací můžeme poněkud vniknout do problému, který je opravdu nekonečně složitý, ovšem jako Vše.

Téměř nikoho nenapadne a tak dále. Autor velkoryse ignoruje miliardy lidí, kteří se k Bohu snaží najít vztah. Zbytek odstavce je dost divoký blábol.

Tak si rychle uvědomíme, že lidské poznání a schopnosti na tuto úlohu vůbec nestačí. Když prožíváme-li božskou řeč i kódy Jeho řídících povelů jako proudy vířivých fraktálů, uvědomíme si, že jdou jen přibližně přeložit do slov, kterým mimo meditaci rozšířeného vědomí stejně nerozumíme. Ale ani pes domácí nám vždy nerozumí, ačkoliv se snaží.

Pokud lidské poznání vůbec nestačí, pak se těžko můžeme dopátrat, proč nás autor obtěžuje tímto článkem, když si právě vyrazil všechny zbraně z rukou. Ani on nám nemůže nic nabídnout, protože jako člověk má lidské poznání a tedy na tuto úlohu vůbec nestačí.

Jak například dokonale pochopit, že lidská představa, že nás Bůh kdysi stvořil je mylná? Ne, že by nás kdysi vyhnal z ráje a ponechal osudu, ale jako Procesor neustále vytváří virtuální realitu a v ní nás, učící se systémy.

Proč je tato představa mylná? Kde se tu vůbec vzala? Proč nás autor tak neočekávaně krmí svými představami a jedná s nimi jako s poctivou filosofickou argumentací? Pojednání o procesoru nemá s filosofií nic společného.

Je tedy zcela mimo nám známou sféru projevu a dějovosti, ale ta stejně vlastně ani neexistuje, je to Jím vygenerovaná představa stvořená pro náš i Jeho prožitek. Virtuální Hra Líla. Ani naše vnímání času vlastně neexistuje, On tvoří celou věčnost současně a neustále jako Svůj obraz projevu potencionality všech možností. Není nic mimo Něj, generuje celé Bytí v naprosto vyvážené struktuře archetypů.

Tento odstavec je mnohem zajímavější. Autor zde představuje Boha jako univerzálního lháře, který nechává všechny lidi žít v klamu své hry Líly. Morální důsledky pro takového Boha jsou ovšem děsivé. Kupříkladu celá druhá světová válka byla jen takový žertík.

Jelikož není oddělenost, existují pouze různé vazby, je pojem já a ne-já velmi sporný. Při bližším zkoumání si uvědomíme, že vlastně každá část hierarchie Stvoření tvoří úměrně svému postavení na ni a nastavení. Každý přece tvoří fyzické, emocionální i mentální struktury. Sen či vizualizace je méně dokonalejší než realita, není totiž tvořena nejvyššími silami, ale i v nich si jsme často jisti, že jsou reálné. Mají proto stejný či podobný základ.

Věta: Jelikož není oddělenost, existují pouze různé vazby, je pojem já a ne-já velmi sporný; je královnou celého díla. Pokud není oddělenost, nemohou existovat ani vazby, protože není co vázat. Až do přečtení tohoto článku, jsem si nedokázal představit, že by někdo sám sebe dokázal vyvrátit v několika slovech.

Ptát se pak kdo stvořil Jeho je vlastně směšné, když Ho nejsme schopni pochopit. Otázka je to však dobrá, ale i Inteligence o mnoho řádů vyšší než naše, tedy božská, s ní má nekonečnou práci bez jednoznačného výsledku. I Sám pro Sebe je záhadou. Tvoří vlastně proto, aby Sám zkoumal odkud vyvěrá. Musí to tak být, jinak by Stvoření bylo banální. Vše v Něm jde do Nekonečna…

V posledním odstavci autorova genialita finišuje. Nemá cenu se trápit inteligencí o mnoho řádů vyšší než naše. Vraťme se k inteligenci autorově. Autor totiž vyřkne úžasný výrok – „Ptát se pak kdo stvořil Jeho je vlastně směšné.. Jinými slovy autor přiznává, že nemá ani šajnu o Stvořiteli a stvoření. Ale to mu nezabrání, aby Boha necharakterizoval, jako bytost, která sama sobě nerozumí a musí být tedy sama o sobě nekonečně pitomá. Je to asi nejodvážnější autorův závěr, i když Bohu asi moc nelichotí. Můžeme se pouze dohadovat, co má toto monstrum společného s Bohem, ale autorův styl, nás nenechává na pochybách, že se to nikdy nedovíme.

Přeji krásný den všem a hlavně autorovi, kterého jsem zde tak neomaleně pitval.