Tento článek je dalším komentářem k romannovu dílu. Mým cílem není romanna kritizovat, ale chci s ním vést dialog filosofickými nástroji. Proto budu nejdříve romannova díla rozebírat a budu se snažit s ním komunikovat.  Romannova fasicinace filosofií mě velmi těší. Jako spolupoutníkovi mu tedy chci svou troškou znalostí pomoci k vyváženější filosofické diskusi.  Dnes se pozastavím nad jistě upřímným článkem „Stvořitel a my“.

 

Stvořitel a my

Vztah Stvořitele k nám je odedávna opředen mnoha mýty. Budhisté Stvořitele neuznávají, jako bychom si vše stvořili sami. Je to pravda i není. Člověk skutečně Stvořitelem být nemůže, nemá ani potřebnou inteligenci, ani energii. Pokud však Stvořitele chápeme jako někoho odděleného, je to také omyl.

S první větou lze souhlasit. Druhá věta vyskakuje jaksi samovolně a není jasné, co má společného s první. Ke všemu se jedná minimálně o velké zjednodušení. Budhisté spíše vztah ke Stvořiteli neřeší, nebo není pro ně prioritní.  Nicméně nelze budhistům podsouvat představu, že za Stvořitele považují lidstvo. Podle další věty člověk nemůže být Stvořitelem. Jedná se o větu podle zkušenosti jistě pravdivou, ale zde je potřeba ji podložit.  Je zajímavé, že autor klidně píše o Stvořiteli a stvoření a přitom se neobtěžoval toto slovo definovat. Pak ovšem i uvedená věta postrádá smyslu, protože nikdo neví, o čem se mluví. I postřeh, že Stvořitel není oddělený je intuitivně správný, ale neprokázaný. Opět by byla nutná reflexe slova stvoření.

Podstatou Boha a Jeho Obrazu=Stvoření je kromě Principu podobnosti i nám daleko méně známá Jednota protikladů. Je i v tom, že Bůh je virtuálně reálný, jednoduchý i nekonečně složitý, skutečný i neskutečný současně. Podobně koexistuje kvantová a relativistická fyzika. Jak je Nahoře, tak je i dole.

Aniž by byl Bůh nějak prokázán, nebo alespoň odůvodněn, ocitáme se najednou u jeho podstaty. Slovo opět není vyloženo. Ke všemu je podle podstaty Boha vykládána podstata stvoření, což je minimálně ukvapené. To že je si něco podobné ať vnějškově (kruh, elipsa), nebo vnitřně (dva podobně píšící básníci), ještě neznamená, že se automaticky jedná o stejnou podstatu. Esence, to co vymezuje jsoucno, může být dost odlišná. Tolik o principu podobnosti. Autor dál jedním dechem uvádí princip Jednoty protikladů. Není pravda, že je tento princip málo známý. Jedná se o velmi rozšířené učení od dob Hegera, i když není zrovna jednoznačné. Jednota protikladů říká, že zároveň lze o subjektu vypovídat A a non A.

Autor to celé opírá o tvrzení, že Bůh je zároveň jednoduchý a nekonečně složitý. Na první pohled nelze než souhlasit. Jenže nebyl vyjasněn obsah pojmů. Co když jednoduchý a nekonečně složitý je jedno a totéž. To první je vypovídáno o podstatě Boha a to druhé vypovídá o naši omezenosti vůči Bohu. V druhém případě by se pak jednalo o antropomorfismus, který nemusí vůbec odporovat svému „opaku“. Srovnání s fyzikou je dosti nepřesné. Nejedná se totiž o dvě oddělené fyziky, které popisují stejný svět stejně pravdivě, ale o dva možné pohledy na svět z jiných úhlů. Pokud by autor více četl, tak by mohl vědět, že se hledá fyzika zastřešující oba pohledy.

I zázraky se mohou stávat i nemusejí. Nejde tedy vše? Jak komu, vždy je něco skryto v rukávu Boha. Vše je božská Hra na vývoj. Tj. směřujeme i nesměřujeme k Dokonalosti, ta je Věčná. Nedokonalost je skutečná i neskutečná současně. Tento princip se dá aplikovat i na filozofické poznání vztah nás k Stvořiteli podobenstvím mezi částí a Celkem. Představme si ohromný lustr, který se skládá z nekonečna střípků. Střípek je ze stejného materiálu, má stejnou Podstatu, ale tím je podobnost u konce. Ani my nevíme o Bohu nic, střípek nijak Velikost Boha nenaznačuje, naopak. Je totožný a přesto jiný, v podstatě bezvýznamný a přesto nesmírně důležitý. Bez něj by Celek nebyl úplný!

V dalším odstavci autor ukazuje, jak je jednota protikladů ošidná. Jedná se o literárně hezké věty. Jenomže jejich obsah je podivný. Kupříkladu věta směřujeme i nesměřujeme k dokonalosti, nebo dokonalost je skutečná i neskutečná zároveň. Pokud tyto věty platí pak přeci sama meditace, které se autor tak často dovolává je nesmyslná. Protože sama jednak je i není. V modu své existence je směřována k Bohu, který existuje i neexistuje. V modu existence Boha, zase musí platit, že člověka miluje i nemiluje. Pro náboženský život to jsou katastrofální následky. Naštěstí si s nimi člověk nemusí dělat hlavu, protože autorův článek napsán byl a nebyl. Inu jednota protikladů je krásná, ale pro filosofii znamená čistou smrt.

Vztah je skutečně velmi špatně popsatelný, nejlépe si vypomoci podobenstvím vztahu rodičů k dětem. Nebo Ho chápat jako naši nejvyšší a nejhlubší Podstatu.

Těžko soudit, co vede autora k těmto závěrům. Vztah je vzájemný stav dvou nebo více jsoucen. Může platit určitá výjimka o jednom jsoucnu, ta je ale dost složitá. Je svou podstatou akcidentální. Tedy aby vztah existoval, je nutná aby existovala jsoucna. Je tedy těžko myslitelné mluvit o vztahu jako o podstatě – natož o Podstatě.

Proč nás stvořil? I tato otázka je nesmírně složitá, pro člověka prakticky nepochopitelná. Lze jen naznačit opakem. Proč by to neměl udělat? Jde tedy o naplnění Potencionality. On je Vším, my Jeho zlomkem hledajícím Cestu k Němu. Z Tebe jsem vznikl, k Tobě se vracím.

Zase ten zvláštní slovník. Záležitost je nepochopitelná, lze na ni ale odpovědět opakem. Jak? Pokud se vzpírá pochopení, vzpírá se i určení opaku. Neplete si náhodou autor slovo pochopení a plné poznání?

 

 

Milý romanne směle pokračujte, rád Vás budu dále doprovázet dál.

 

Jirka