Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.12.
Vlasta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí Dary lesního krále - 7.část z kolekce Malé a velké pohádky
Autor: Dani456 (Občasný) - publikováno 21.6.2007 (18:45:21)
další>

10.

Brzy ráno se s prvními slunečními paprsky probudili také Javůrek a Kaštánek. Tam, kde bylo zvečera stéblo trávy zasazeno, vyrostla travina tak vysoká, že špičkou dosahovala až k okraji okna.

Koník zařehtal a Kaštánek zaštěkal. Chtěli vzbudit princeznu, protože k jejímu vysvobození zbýval už jen krůček.

“Dobré ráno,” smutně popřála přátelům. Najednou si povšimla zelené traviny, která jí pod oknem vyrostla.

“Copak je to?” zeptala se, jako by jí mohl někdo odpovědět. Náhle jí však napadlo, že jedině pomocí ní se může dostat ven z tohoto vězení. A tak také učinila.

Jako po provaze slezla dolů, tam odvázala koníka - Javůrka - a všichni se rozeběhli k bráně. Každou chvíli se mohl objevit čaroděj a v útěku jim zabránit.

U brány se však museli zdržet. Mezi dveřmi byla pouhá škvíra, kterou se Javůrek s tak mohutným koňským tělem neprotáhl. Chtěl Pomněnce říci, aby s Kaštánkem utíkali pryč sami, ale dokázal jenom zařehtat. Princezna se nezdržovala a celou vahou zatlačila na vrata. Ty se nepohnuly. Stačil okamžik, aby přišla na další nápad. Vzala provaz ovázaný kolem Javůrkova krku a druhý konec přivázala k vratům. Javůrek pochopil a vší silou zabral. Jako kůň měl obrovskou sílu. Dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Princezna rychle provaz odvázala a se slovy:

“Promiň, Javůrku, takhle to bude rychlejší,” nasedla na koně a tryskem uháněli co nejdále od hradu.

Běželi rychle, vítr jim svištěl kolem uší. I přes hukot větru však zaslechli dusot kopyt. A nebyla to Javůrkova kopyta. V patách jim byl čaroděj na svém černém oři.

Pomněnka se už viděla zase zamčená ve věži, když se s ní najednou kůň vzepjal a ona padala neznámo kam. Nestačila však dopadnout. Zachytily ji silné paže a postavily ji na pevnou zem. Byl to lesní král. Zjevil se náhle, tak jak to měl ve zvyku, a tím Javůrka - koně - vylekal. Ještě štěstí, že Pomněnku před pádem zachránil.

Král mávl kouzelnou holí a v tom okamžiku se kolem prohnal čaroděj.

Minul naše tři přátele. A jakpak by ne? Kdopak by si všiml malého javorového lístku ležícího v mechu, či kaštanu pod borůvkovým listím nebo snad drobné bleděmodré květinky rostoucí mezi kořeny stromu. Ano, ta květinka byla princezna Pomněnka, kterou i s jejími přáteli proměnil lesní král.

Když bylo zlo zažehnáno, všichni se zase proměnili zpět. Byla tu princezna, kolem pobíhal Kaštánek a dokonce se i Javůrkovi vrátila jeho lidská podoba.

“Od této chvíle jste všichni pod mojí ochranou. Pro čarodějovy oči budete stále lístkem, květinou a kaštanem.”

Děkovali lesnímu králi a jejich díky nebraly konce. A protože již věděli, že jsou jejich srdce navždy láskou propojená a že svatbou své životy spojí, pozvali krále lesa na tuto slavnost.

“Je mně velice milé vaše pozvání, avšak s díky je musím odmítnout. Nemohu opustit lesní říši, a tak alespoň přijměte mé dary. Opatrujte je, neboť vám v pravou chvíli štěstí přinesou.”

Když král domluvil, vložil do princezniny dlaně malý kousek dubové kůry a Javůrkovi podal váček plný žaludů.

“Děkujeme ti, lesní králi,” pravil Javůrek. “Tolikrát jsi nás obdaroval, že ti zůstaneme nadosmrti dlužni.” Sotva dořekl, lesní král zmizel. “Lesní králi, prosím,” zvolal ještě, “jak se má maminka, je v pořádku?”

A z hloubi lesa se ozvalo:

“Jak se může mít matka bez syna?”

Javůrek se jen usmál.

“Copak král lesa řekl něco veselého?” zeptala se chlapce udivená princezna.

“Kdepak, ale nikdy neřekne nic přímo. Vždy mluví v hádankách. Ale já mu dobře rozumím. Kdyby mamince bylo třeba pomoci, jistě by mi král vzkázal nebo by sám pomohl. Takhle vím, že je v pořádku. Jen je jí smutno. Mně se také stýská, a tak, hned jak tě odvedu domů, půjdu za ní.”

Pomněnka trochu posmutněla. Nechtěla se s Javůrkem rozloučit, ale chápala jeho stesk. I jí se po otci moc stýskalo a nemohla se dočkat, až ho zase uvidí.

Před sebou měli dlouhou cestu, při níž si mnoho vyprávěli. Pomněnka už tedy věděla, jak lesní král Javůrkovi pomáhal a pochopila, že travina, která jim zachránila život, také od krále pochází.

Nedosáhli ještě konce lesa, když zaslechli dunění koňských kopyt. Plny strachu se všichni přikrčili ke kmeni stromu. Čaroděj na svém koni prolétl kolem nich, ale nespatřil je. Lesní král měl pravdu.

 

 

11.

Trvalo pár dní, než jejich oči spatřily zámecké hradby. Špinaví a hladoví prošli branou a Javůrek zvolal:

Haló, kde jste kdo, vrátili jsme se!”

V tu chvíli vyběhla chůva a s rozevřenou náručí jim běžela naproti.

“Moje zlaté děti,” volala, oči zalité slzami.

Za okamžik uviděli krále. Panovník nepanovník, řítil se přes nádvoří vstříc své milované Pomněnce.

To bylo objímání a radosti. Těch slz štěstí, ve které už snad nikdo ani nedoufal.

Proti královským zvyklostem se všichni odebrali do kuchyně. Tam usedli ke stolu - dokonce i král - a chůva ihned připravila něco k jídlu. Když se dosyta najedli, chtěla se Pomněnka rozdělit s otcem o své štěstí. Svěřila mu přání vdát se za Javůrka.

“Neboj se, tatínku, čaroděj už nám nemůže ublížit. Jsme pod ochranou lesního krále.” Řekla a podivila se, že tvář jejího otce zvážněla. “Ale, tatínku, vždyť nebýt Javůrka, nikdy bych se nedostala ze spárů zlého čaroděje. Co na tom, že není z urozeného rodu.”

“Jeho prostý původ mne netrápí, holčičko. Chůva mi o Javůrkovi vyprávěla, a proto vím, že je to hodný hoch. Máš možná pravdu, že vás čaroděj již nedostane, ale bohužel jeho kletba ano.” Král se odmlčel, a protože se na něj všichni udiveně dívali, musel říci pravdu a odhalit i zbytek hrozného tajemství.

“Před třemi sty lety,” začal král vyprávět, “byla na náš rod uvalena kletba. Jak jsem již Javůrkovi řekl, žila zde princezna, která se vzepřela čaroději a rozhodla se vdát za svého milého. V den svatby vyřkl zlou kletbu.”

“Jakou, otče?” přerušila ho princezna.

“Kterákoliv princezna z tohoto rodu sňatek s jiným než s čarodějem uzavře, při třetím úderu svatebního zvonu, který má svazek zpečetit, zkamení. Král odříkal krutou kletbu, která mu již od narození Pomněnky zněla v hlavě.

“A není žádné pomoci?” špitla Pomněnka.

“Jsi-li pod ochranou lesního krále, znamená to, že před čarodějem jsi již v bezpečí. Nevdáš-li se, náš rod zanikne a tím bude kletba zrušena,” pověděl král, ale jeho slova nikoho neuklidnila.

Bylo ticho. Až po chvíli - jako by na něco vzpomněl - beze slova vstal a odešel. Zanedlouho se vrátil s tlustou knihou.

“Ve staré kronice se píše o jakési možnosti, ale je tak podivná, že si ji nepamatuji.” Začal listovat a všichni dychtivostí ani nedýchali. “Tady to je.” Ukázal a začal číst. “Kouzlo kletby bude zlomeno svazkem s ženichem původu urozeného a zároveň neurozeného, bohatého a přeci chudého, a ačkoli živého, tak nenarozeného. Vidíte,” obrátil zrak k ostatním, “že jsou to slova zmatená a zhola nemožná.”

Opět nastalo smutné ticho. Netrvalo však dlouho.

“A co když to není nemožné?” vytrhl je Javůrek ze zamyšlení a Pomněnka, král i chůva na něho pohlédli s otázkou v očích. “Například já. Jsem živ a přeci nenarozený. Bude to pro vás asi překvapení, ale nejsem obyčejný člověk. Nenarodil jsem se, nýbrž jsem se v dítě proměnil z javorového lístku, který daroval lesní král mé matce. Tím pádem je král lesa mým otcem a já jsem vlastně urozený, ačkoli jsem vyrůstal jako člověk prostý v chaloupce své matky. A co se týká bohatství. Od mala jsem žil v chudobě a na vše jsme museli s maminkou těžce vydělat. Ale nemohu říci, že bych byl chudý. Mám lásky a štěstí tolik, že bych je mohl rozdávat. To je mé bohatství.”

Když skončil, nevěděli, co říci. Ze srdce si všichni přáli, aby právě on byl tím, kdo ukončí kletbu jejich rodu.

“Tatínku,” promluvila princezna, “určitě je to on.”

“Rád bych tomu věřil, ale co když ne?” řekl král. “Co když se kletba vyplní?”

“Tatínku králi, věř, že se tak nestane. A kdyby přeci ano, můj život bez Javůrka by byl stejně prázdný jako život kamene. Nemám co ztratit, ale získat můžu mnoho.”

Chůva se rozplakala, král se zamyslel a pak pravil:

“Dobře, dítě, ať je tedy po tvém.”

 

12.

Celý zámek rázem ožil. Král byl trochu v rozpacích, jak zvládnout tak velké přípravy bez služebnictva, ale chůva mu připomněla, že když se dokázala rok starat o celý zámek sama, proč by teď s jejich pomocí nezvládla i jednu svatbu. A tak se začala chystat oslava, na níž nesměla chybět ženichova matka.

Rád bych, chlapče, pro tvou maminku poslal kočár, aby mohla být přítomna té velké slávě, ale jak sám víš, chybí zde kočí, který by se tohoto úkolu zhostil. Proto je pouze na tobě odevzdat můj pozdrav a pozvání na zámek.”

“Bude mi ctí vyřídit jí váš pozdrav,” řekl upřímně Javůrek, “ale pokud vám to nebude vadit, vyjel bych co nejdříve. Maminka už má o mne jistě strach. Jsem jí za mnoho vděčný a nechci ji rmoutit.”

Rozloučil se s Pomněnkou i Kaštánkem, který byl rád, že už si může po tak dlouhém putování odpočinout. Zapřáhl koníka, nasedl na kozlík a jel.

 

 

V kočáře zlatém jede jak pán,

cestičku domů Javůrek zná,

kolem pár smrků, borovic, bříz,

bude se ženit, jede jí říct.

Výčitky měl, že odešel,

matku zanechal samotnou,

teď už se vrací zpět, nad hlavou ptačí zpěv,

veze jí zprávu radostnou.

 

...dokončení příště...



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 (8) 9
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter