Neuběhl jediný den, kdy by Jozefka nevyhlížela svého syna. Ani dnes tomu nebylo jinak. Seděla na lavici před chaloupkou a dívala se k místu, kde Javůrka spatřila naposledy. Poslouchala zpěv ptáků, cvrlikání a trylkování, ale náhle byl tento překrásný lesní koncert narušen podivným zvukem. Jako když kola vozu drnčí na nerovné cestě. Ale kdopak by jel do těchto míst? Vždyť kromě její chaloupky zde není jiné stavení.

Srdce se jí radostí málem zastavilo. Pomalu vstala a to veliké štěstí jí vehnalo slzy do očí. Jakmile kočár zastavil, Javůrek se rozeběhl a skončil v matčině náruči. Přešťastná Jozefka držela syna v objetí a bála se ho pustit, aby jí náhodou znovu neodešel.

Když oba nabrali dechu, bylo načase povyprávět, jak Javůrek objevil zámek, jak se s pomocí lesního krále zachránili s Pomněnkou ze zajetí čaroděje a nakonec, že se chystá jejich svatba. Když se svěřil i s nebezpečím hrozící kletby, bylo Jozefce znovu do pláče. Bylo jí líto Pomněnky. Jak ta musela ten rok trpět a ani teď není v bezpečí.

Nasedli do kočáru a odjeli směrem k zámku. Ale pokud si oba mysleli, že už je všem překvapením konec, mýlili se.

Projeli zámeckou bránou a kočár zastavil na nádvoří, kde je již všichni s napětím očekávali. Kaštánek byl první, kdo vyběhl svého pána přivítat a ani Pomněnka dlouho neotálela. Vrhla se Javůrkovi do náručí, jako by to nebyla princezna, ale holka ze vsi. Nikdo jí to však neměl za zlé. Poté pomohl Javůrek Jozefce z kočáru a předvedl před krále, aby ji představil. Nestačil nic říci, neboť král promluvil jako první.

“Jozefko,” pronesl potichu, jako kdyby se bál vlastního hlasu.

Ano, tento vznešený a velice moudrý král byl tím mladíkem, který zbaběle utekl a srdce Jozefčino navždy zlomil. Kdysi nebyl ještě moudrý a nevěděl, že lásku si musí člověk někdy těžce vydobýt. Jen taková láska je opravdová. A on se jí vzdal bez boje. Nyní tu opět stála jeho milovaná Jozefka, na níž nikdy nezapomněl, a král - panovník této země - před ní padl na svá královská kolena.

Jozefka, celá nesvá a se zardělou tváří, požádala krále, aby před ní takto neklečel. Ale král odmítl povstat, dokud mu neodpustí. Co jiného jí zbývalo? Mohla snad krále nechat klečet do soudného dne? Nemohla. A tak mu odpustila. Stejně si celý život nepřála nic jiného.

Přípravy na svatbu mohly začít. Všichni měli spoustu práce a na Kaštánka neměl nikdo čas. Nezbývalo mu, než hledat si zábavu sám. Konečně ji objevil. Ten pěkný váček, který jim daroval lesní král. Zaujatý svou novou hrou si nevšiml, že ho spatřil Javůrek.

“No, Kaštánku, copak to jde, házet si s tak vzácným darem? Lesní král řekl opatrovat, ne si s ním hrát.” Chtěl váček Kaštánkovi vzít, ale ten se rozhodl, že ho nedá. Tak se přetahovali a přetahovali, až váček roztrhli a žaludy z něj vysypali.

“Podívej se, co jsme vyvedli, ty uličníku,” Javůrek je chtěl začít sbírat.

Jaké však bylo jeho překvapení, když z jednoho žaludu vyrostl lokaj, z druhého zahradník, z dalšího kuchař a najednou byl zámek zase plný sloužících. Jako by lesní král tušil, co ještě opravdovému zámku schází. Teprve teď mohly začít skutečně veliké svatební přípravy. A když stín strachu přelétl královou tváří, podíval se na šťastný pár a úsměv se mu vrátil.

Třetího dne bylo vše přichystáno a velkolepá slavnost mohla začít. Radost a veselí se chvílemi měnily v obavy a smutek, neboť nikdo netušil, zda bude kletba opravdu zlomena.

Přišel čas, kdy se měl osud naplnit.

Nevěsta v překrásných zlatem zdobených šatech, po boku ženicha, pomalu přistupovala za doprovodu zámecké hudby před trůn, kde oba mladí lidé poklekli a z králových úst vyslechli svatební proslov. Nato král předal svou zlatou korunu mladému králi Javůrkovi a novomanželé povstali. Nyní nadešla chvíle, kdy měl zvon trojím úderem zpečetit tento svazek. Zazněl první, zazněl druhý úder. Král se zavřenýma očima očekával třetí, osudný. Potřetí zvon udeřil a nastalo ticho. Nikdo hlásek nevydal a král se bál oči otevřít.

“Tatínku,” sálem se rozezněl libý hlásek nevěsty.

Král oči otevřel a zazářil štěstím. Kletba byla navždy zrušena a teprve v této chvíli si mohli všichni oddychnout a začít oslavovat nového krále a královnu.

Daleko odtud, na starém hradě, děly se věci prapodivné. Kdo by se v této chvíli poblíž hradu nacházel, viděl by, jak hrůzu budící mlha začala pomalu řídnout a mizet v nenávratnu. Jak černý břečťan své listí zbarvil na zeleno a v zahradě počaly rozkvétat pestrobarevné květy. Poté se z hradu vyvalil černý a hustý dým, z jehož středu zazněl chraplavý hlas. To čaroděj proklínal celý svět. Ale moci jeho už nebylo. Vítr zavál a rozfoukal dým do všech stran. Tak byla zrušena nejen kletba rodu, ale i zlá moc, která svými kouzly jenom smutek přinášela. Byla však i kouzla dobrá. Byla to kouzla darů lesního krále.

A abychom nezapomněli na poslední dar, musíme si ještě povědět, že jednoho letního rána, když sluníčko probudilo mladou královnu a mladého krále, namísto dubové kůry stála zde kolébka. Z dubového dřeva vyřezaná a měkkými peřinkami vystlaná. Netrvalo dlouho a brzy v ní chůva kolébala malé děvčátko.

A Kaštánek? Z toho se stal dokonalý ochránce malé princezničky a přítel Javůrka i Pomněnky. Ti si ho velmi předcházeli, neboť kde by byli, kdyby tenkrát nepomohl.

A jak to dopadlo s králem a Jozefkou? Aby král napravil křivdu, které se jako mladý a nerozvážný dopustil, konala se druhá svatba. Svatba krále Jindřicha a Jozefky. Oba se přestěhovali na starý hrad, kde si mohli konečně užívat svého štěstí.

A lesní král? Dál se staral o svůj les a o všechny, kteří jeho pomoc potřebovali.

KONEC