vypuštěné ohně stromů, kymácí se zápach tancem mezi lidmi

dunivým zážehem slepé patrony rozkymácel svoje lopatky

z jednoho konce břehů musí vyznít kovem rožhavené nic

vzedmul se černý prach nárazem úderníku - jediným prstem spustil hru v šachu

v zákoutí strojek s otáčející se pannou, někdo ho musel také natáhnout

v zemi tak tiché rozpoutalo se šílenství proti hrozbě perel... óch si mé poslední já

stádo koní, moře prachu, moře lítosti a... nenávisti

jakoby...

by bylo málo všemu, co je natočené proč

zdviháš hlavu k nebi, uleháš s lítostí

brekem, zabodnutým perem v srdci

jámu kolem mrtvých úst

to vše hroutí sebe v okruhu blízkých překážek

směrem od sebe do furt

si jako tráva z vyfoukaného námořnického dechu sardinek

si i další bledě modré trenek, zas ten tvuj podělaný vztek