SARAH - AUF WIEDERSEHEN IN HIMMEL
( Erzählung )
( Tschechische Versionen )

Na zemi častokrát zbude jen pláč a smutek. Jmenuji se Peter Young Biedermann a budu Vám vyprávět příběh o jedné nešťastné lásce co se stala.
Bylo mi 19 let, když jsem potkal dívku na ulici, ani si mě nevšimla, ale byla tak nádherná, že jsem z ní nespustil oči, a proto jsem naboural do lampy. Hodně se smála. Přistoupila ke mě a andělským hlasem se zeptala: "Jsi v pořádku?", nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku, její oči, byly světle modré, rty byly růžové a vlásky měla žluté jako kuřátko, byla moc moc nádherná a já jsem hned věděl, že jí miluji.
"Ne nic mi není..." řekl jsem jí a usmál sem se na ní.
"To jsem ráda, tak krásný kluk se nesmí zranit." odvětila mi.
"Dě.. Dě.. Děkuji ti.." vykoktal jsem ze sebe.
"Jak se jmenuješ?" otázala se a příjemně se na mě pousmála.
"Biedermann - Peter Young Biedermann a ty?"
"Já jsem Sarah."
Ještě chvíli jsme spolu mluvili a pomalinku ze mě opadla ta tréma a já jí mohl vylíčit, co se mi honí v hlavě, pozval jsem jí na kafe a ona se mnou šla, byla opravdu moc milá. Byli jsme spolu snad pět hodin v té kavárně a já jí stále opakoval jak moc jí miluji a jak moc bych si přál jí ještě vidět.
Chytla mě za ruku a řekla větu, kterou si zapamatuji snad od konce života: "Nikdy nespěchej na to - co stejně jednou přijde..." a vlastně měla pravdu. Vsunula mi do dlaní její vizitku, byla to manažerka u filmu. Pak se zvedla a něžně a lehce se svými rty dotkla mích. A zašeptala mi větu, které jsem skoro nerozuměl, ale nechtěl jsem ze sebe udělat hlupáka.
Pomalinku jsem sledoval její nohy, jak mi mizej z obzoru a jak zůstávám v zakouřené kavárně zcela sám, jen z notebookem na stole a z cigaretou v popelníku. Je pryč. Uvědomil jsem si v hlavě, mozku to bylo jedno, ale srdce se vzpíralo a chtělo abych jí zavolal. Koukal jsem ještě dalších pár hodin na její vizitku a sledoval to číslo. Jsem básník a žiji trpkým životem, jak už to bývá. 
Když jsem se konečně kolem desáté dostal domů, tak jsem si udělal drink a sedl jsem si do houpacího křesla, ve kterém jsem hledal náměty na své nové díla, koukal jsem na telefon a v tom se rozzvonil. Nevím, kdo to může v tuto hodinu být, i když jsem v podvědomí toužil, aby volala ona. Pomalinku jsem se zvednul z křesla a šel k telefonu, zvonil stále víc a víc a mě se v hlavě stále dokola honil obraz její tváře, její křivky, její ladné tělo.
"Prosím?" řekl jsem do telefonu
"Ahoj Péťo, tady Sarah" ozvalo se.
"No ahoj, má lásko, jakpak se vede?"
"Ale jde to, nemohu na tebe přestat myslet..."
"No to",pousmál jsem se,"já taky... Miluji tě.."
"Chci k tobě přijet..."
"Was?"
"Chci k tobě přijet, mohu?"
"Ano samozřejmě, mám pro tebe přijet?"
"Ne ne , jen mi řekni adresu, prosím..."
"Herrnstrasse 527, Westberlin.."
"Miluji tě, Péťo..."
"Já tebe taky Sarah, ale nemyslíš, že je to příliš brzo?"
"Jestli..."
"Ne ne přijeď..."
"Tak zatím Péťo.-... Ahoj..."
"Ahoj a líbám tě na..."
"Kam?"
"To si rozmysli sama..."
"Tak jo, ahoj"
"Ahoj"
Uslyšel jsem ještě, jak cvaknul telefon na druhé straně a sluchátko bylo hluché, nevěděl jsem ještě pořád, co se vlastně děje, nikdy jsem neměl takové štěstí.. Nevěděl jsem co dělat... Začal jsem uklízet, připravovat jídlo...
Naklonil jsem se z okna v 25 patře a koukal na zem, skoro nic jsem tam nepoznal, ale zapálil jsem si cigaretu a dým mi trochu čechral úsměv, když v tom zazvonil zvonek u dveří, odhodil jsem cigaretu z okna a šel ke dveřím, otevřel jsem a tam stála Sarah a v rukách měla dva kufry.. Zarazila mě její tvář, měla tam modřinu, byla zmlácená, někdo jí zbil.
"Co se ti proboha stalo?" otázal jsem se, když jsem jí odnesl kufry do pokoje..
"Ale nic..." odvětila.
Nechtěla o tom mluvit, a tak jsem nechtěl naléhat.Nalil jsem jí kávu... Vypila jí hned. Sedl jsem si ke stolu naproti ní, vánek z venku mi čechral vlasy. Chytla mě za ruku. Koukala mi do očí. Něžně mi šeptal, jak moc je vděčná, že jsem jí vzal k sobě domů, když jí znám jen pár hodin, konečně mi řekla co se stalo, měla přítele který pil a který jí mlátil, bože bylo mi smutno, bylo mi zle z toho jak může někdo mlátit, tak krásnou ženu, rozplakala se.
Prstem jsem jí utřel slzy, co jí stékali po tvářích. Neplač, řekl jsem jí. A ona přestala plakat a na jejích rtech se objevil úsměv. Bože odpusť ale měl jsem chuť jí hned pomilovat. Nechtěl jsem ale být za hulváta, víte jsem básník a umím o tom jen snít a neumím jít na věc.
"Polib mě." řekla mi. A já jí políbil, chtěl jsem jí ale políbit jen normálně, ale její jazyk mi vklouzl do úst. Už jsem se neudržel, začal jsem jí líbat. Po chvilce jsem ale přestal. Její oči mi dali najevo, že by mě chtěla, ale já jsem beze slov jen zakroutil hlavou... Ukázal jsem jí její pokoj, líbil se jí. Šla spát a já ještě chvíli psal, měl jsem moc práce. A roky plynuly...
...
"Jak nejde?!" řekl jsem.
"Už to nejde dál, miluji tě natolik, že už nemohu s tebou být..." odvětila.
"Co je to za hovadinu..?"
"Víš, nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe, dal jsi mi všechno, byt, lásku, peníze, štěstí a porozumění a toho si Petře cením, ale nemohu se na tebe tolik vázat, ale také tě nemohu opustit, nevím co bude dál, nevím co mám dělat", rozplakala se, "Nechci tě zranit, ale nechci abych byla na tobě závislá..."
"To všechno vyřešíme, Sarah a co naše svatba?"
"No právě proto jsem o tom přemýšlela a věř že ještě do zítřka budu..."
"Pozítří se máme Sarah brát.."
"Já vím, prosím tě nezlob se a jdi do práce, až přijdeš řeknu ti..."
Políbil jsem jí a ona mě, byl to nejsilnější polibek od ní, v tomto polibku jsem cítil sílu, lásku, hrdost, štěstí, ale i zklamání a touhu. Odešel jsem do práce. Ten den jsem nemohl nic dělat, nešlo mi psát, musel jsem stále myslet na to co řekla Sarah.
...
Den se nachýlil ke konci a já měl jít domů, zastavil jsem si před nakladatelstvím taxíka a nastoupil do něj, už z dálky jsem viděl ležící tělo na trávníku u domu. "Zastavte!!!!" zařval jsem na taxikáře a ani mu nezaplatil a vyskočil z auta. Běžel jsem k ležící postavě jenž ležela na trávníku. 
Doběhl jsem k tělu a poznal jsem Sarah, bože ne, proč bože, ležela tam a mozek měla mimo hlavu, začal jsem plakat, volat o pomoc, ale nikdo tam nebyl až na taxikáře co zavolal sanitku.
Vzal jsem Sarah do náručí a choval jí, všimnul jsem si, jak její pravá ruka svírá obálku potřísněnou krví, potřísněnou její krví. Pomalinku jsem jí položil hlavu na zem a vzal jí obálku z ruky. Ze slzami jsem jí otevřel a četl řádky napsané ručně. Stálo tam:

Milí Petře,
Je mi to líto, ale už jsem se rozhodla, až tento dopis budeš číst, já už budu mrtvá,
prosím tě, netrap se a nehledej odpověď proč jsem to udělala, prostě už nešlo dál,
milovala jsem tě do poslední chvíle svého života, ale nemohla jsem být s tebou a 
opustit tě, to také nešlo. Děkuji ti, za ty krásné dva roky života, doufám, že nebudeš
plakat, až mě budeš navždy ukládat do rakve, ve které budu konečně v klidu odpočívat
navždy.
Petře doufám, že si najdeš novou lásku a stou dožiješ svůj život a budeš šťastný a na mne
zapomeneš, protože se mnou by tě nečekalo nic dobrého, promiň mi to co jsem ti udělala,
ale já vím, že jsi rozumný a že to pochopíš, pamatuj, že čas všechno vyléčí...
Miluji tě.
Nashledanou v nebi.
Petere netrap se prosím, vždyť už jsi dospělý a věř v boha, věř ve mě, věř že jsem
konečně našla správnou cestu, nebylo to lehké udělat, ale já musela, musela jsem skočit,
však jednou mi odpustíš.
auf Nimmerwiedersehen, Peter!

Když jsem dočetl dopis, tak jsem skrze slzy uviděl auto policie a sanitky, strčil jsem dopis do kapsy a políbil Sarah na rty, jenž byli celé potřísněné krví, ještě byla trochu teplá. Opět jsem začal hodně plakat, ale to už mě utišovali příslušníci Německé státní policie.A opět dny plynuly dál.
...
"Stojíme tu před hrobem mladé dívky, co si sama rozhodla vzít život, žil jsem s ní poslední dva roky, mohu říct, že to byli ty dva nejkrásnější roky v mém životě  a že za ně Sarah děkuji, ale i dnes po týdnu jsem stále nepochopil proč to udělala. Věřme všichni co jsme tu, že to bylo jedinou cestou k jejímu vykoupení ze zla.... Amen..." řekl jsem nad rakví Sarah a vhodil do pusté díry velikou kytici bílých růží, které tolik měla ráda..
Všichni už odcházeli a já ještě chvilku stál nad náhrobkem a vzpomínal na to co bylo a jaké to s ní bylo. Rozhodl jsem se odejít, slzy jsem měl v očích a černé kvádro bylo smočené slzami její matky a její sestry. Když jsem odcházel, ještě jsem se naposledy kouknul na nápis na náhrobku: "Sarah - Auf wiedersehen in Himmel"...

K O N E C

Info:
Dopis, který četl Peter Young Biedermann v tomto příběhu je autentický s tím pravím, akorát je přeložený do češtiny a celý tento příběh je pravdivý sestřih s nové knihy Petera Younga Biedermann, ktery tuto knihu nazval: SARAH - AUF WIEDERSEHEN IN HIMMEL ( Sarah - Nashledanou v nebi ) - která je autentická s příběhem který popisuje...

Copyright © 2002 Peter Young Biedermann
All right reserved.