Hledání chýše

“Ten kladenský Švermov, kam právě míříme, je sice daleko, ale třeba odtud nebude špatné dojíždění. Co jsem se díval na mapu, Petra bude mít blízko nemocnici, doktorů je všude nedostatek, já si v Kladně časem určitě něco také najdu.“

„Honza je prostě mezek! To hledání bytu nemá konce, ještě se kvůli tomu začneme hádat. Nechci mu zas a dokola opakovat, že za třista tisíc domek  u Prahy nekoupíme. Honza toho má také dost, jen je trochu nereálný. Popravdě řečeno bych bydlela ráda i v podnájmu, nebýt těch jeho věčných snů a představ.“

Mlčeli jsme zaposloucháni do Country rádia, které přehlušoval tichý hluk motoru a tok myšlenek o společné budoucnosti. Než-li jsme začali přemýšlet o nové etapě společného života, nikdy by mne bylo bývalo nenapadlo uvažovat nad tím, jakou svobodu mají lidé, kterým spadlo přístřeší rovnou do klína. Veškeré věci, které se mi kdy v životě staly, dopadly jak nejlépe mohly, i když to tak člověk zprvu neviděl. Proto mi nezbývá než-li věřit, že i tato epizoda našeho života skýtá něco duchaplného.

Možná bychom si již mohli dovolit založit cestovní kancelář, kolik jsme toho projeli. Během posledních osmi měsíců známe desítky domků, chat i chalup v Praze i v okolí a kdekoli jsme nalezli pěkné místo k žití, tam nás z omylu vyvedl – soused.

Tak například v Třešňovce u Slivence prodával jakýsi pan Picka - mimochodem uznávaný pěstitel masožravých kytek - dřevěnou chatu. Nádhera – měla vše, na co si člověk vzpomene – zahrádku, ohniště, předsíň, pokojík s jeleny na stěnách a samozřejmě ložnici...neměl jen zařízený odpad a přívod vody.. Říkali jsme si, že dáme vyvrtat studnu a pan Picka souhlasně tomu dobrému nápadu přikyvoval. Místní ekologický buditel ze sousedství byl však odlišného mínění. Zahrada byla součástí přírodní rezervace a nelze prý riskovat, abychom ohrozili prameny místních životadárných podzemních vod.

A tak nás po několika obdobných událostech sídla poblíž rezervací odradila a svůj směr zájmu jsme raději obrátili ke kladenské hnědouhelné pánvi. Majitel místní realitní kaceláře Vydra&Vydra, pan Vydra, je místním specialistou na laciné nemovitosti. Holedbá se dlouhým preciozně do špičky stočeným knírem. Líbí se mi, že neotálí a po každém neúspěchu vymyslí bez meškání novou variantu řešení.

První cihlový byt o celkové ploše 104 metrů čtverečních za třista  tisíc dýchal atmosférou swingové první republiky. Výhled z okna do právě rozkvetlých vlčích máků na lukách nás oba políbil nadějí, jak loď, která se právě přitiskla ke břehu klidné řeky. Pan Vydra se v prázdných místnostech šaramantně proháněl jako Oldřich Nový, zotevíral všechny dveře a my se cítili, jako v zámku. Smlouva byla přichystána k podpisu a my si spokojeně procházeli okolí. Pro jistotu jsme zazvonili na blízkou vilku v sousedství a pan v montérkách se divil, proč chceme bydlet v poddolovaném činžáku. Majitel zmíněné realitní kanceláře nám ukázal geomorfologické testy sond, které jasně dokazovaly, že se země pod domem již pátým rokem ani nehnula. Důl Mír byl opuštěm a uzavřen, naše starosti prý byly zbytečné. Pan Vydra  se poškrával za uchem a vyšvihl se jako gepart ze židle: „Počkejte! Něco pro Vás mám.“

Nabídl nám hezkou útulnou chaloupku v Kladně-Dubí , která prý bude stát, jako tento byt a bude celá naše. Žena pokrčila obočím a když jsme pana Vydru opustili, pravila, že je to cvok a začala se smát. Pana Vydru pak prohlásila za blázna a tak jsem musel na další schůzku tajně sám. Nabízená chalupa s křížkem ve štítě stála v řadě dalších malebné ulici plné zeleně. Bylo krásně. Snědý soused s osmi dětmi stál u plotu nabízeje mi na uvítanou Plzeň.

„Kupte to pane, je to dobrý dům,“ domlouval mi, aniž bych cokoli o domu řekl. Poděkoval jsem mu za jeho milá slova a vešel s panem Vydrou dovnitř na prohlídku.

„Světnice, předsíň, „ otočil se pan Vydra na podpadku, „co tomu říkáte? Je škoda, že Vaše paní dnes nemohla s Vámi. Zítra sem povedu také dva mlaďochy, kdepak, tato chalupa, ta nebude dlouho prázdná.“

Jen co jsme prošli jsme čerstvě vymalovaný dům, pan Vydra se usmál se a dodal: „...tak to je vše. Máte mladý pane ještě nějaké dotazy?“ Otočil se opět na podpadku.

Popravdě řečeno mne chalupa nadchla, avšak po minulé zkušenosti s bytem v činžovním domě jsem byl opatrnější. „Od čeho jsou pane Vydra na stropě ty fleky?“ Optal jsem se. Na stropě nebyly veliké fleky, ale potřeboval jsem si najít na té nemovitosti něco negativního, na co bych se pana Vydry optal, aby se necítil tak nad věcí.

„Pane, tady nikdo nebydlel rok!“ Vykřikl do výšky. „Chtějte, nechtějte, nezlobte se, musíme jít, protože za hodinu mám prohlídku v Kročehlavech. Rozmyslete se,“ podepřel mi rukou záda, aby mne vytlačil z chalupy ven. „A ozvěte se. Máte moji vizitku?“

„Mám a ozvu se,“ podal jsem panu realitnímu makléři ruku, odmítl svezení autem a vydal se pěšky na autobus. Než-li jsem zmizel v zatáčce, ohlédl jsem se, abych si naposledy prohlédl ulici. Tu jsem těsně pod hřebenáčem spatřil úzký paprsek světla. Vrátil jsem se a zjistil...že polovina střechy, která nebyla ze dvora vidět, měla sundané tašky. Bylo zajímavé, že soused – mohlo jít o souhru náhod, kdo ví - měl střechu vyzpravenu taškami stejné barvy. Zakroutil jsem hlavou a dostal na pana Vydru zlost.

.Avšak asi za měsíc, zazvonil mobilní telefon. Pan Vydra vtipkoval, ptal se mne, jak se máme a hned dodal, jak je mu líto, že jsme se tak dlouho neozvali.

Má prý pro nás do třetice ...něco...“to budete koukat, prostě mrkat, koukejte přijet!“

Country rádio hrálo už po sedmé Nedvědy. Žena nervózně přeladila na radio Beat a to už jsme byli na místě. Má to být..podíval jsem se do mobilu na smsku, někde tedy. Po levé straně prý je svah, po pravé malé domky a my se máme vydat někam mezi ně. Přestalo pršet a v keřích dováděli mokří vrabčáci. Sotva jsme vypnuli autorádio a zabouchli za sebou dveře, z domků pod svahem k nám dolehly kytary a jižanské zpěvy. Dělnické baráčky měly střechy vyzpravené vším, co dům dal.

„Líbí se Ti tu?“ Optala se mne žena a pak mne zatáhla za ruku. „Tak jdeme umělče, budeme tu mít koncerty zdarma, máš rád přeci country, ne?“

„Počkej, nebo se natáhnu..“.snažil jsem se bránit silné ruce, která mne vlékla ze svahu dolů. „Jsou to přeci lidi, jako my, zvykneš si tu, nevzdávejme to...“  

Procházeli jsme uličkami pod sídlištěm, ta místa měla kouzlo. Snědé děti posílaly po vodě slámky z vody, z teplých mokrýl plechových střech se zvedala pára, po chvíli jsme potkali kůzle, které šlo volně kdoví kam.

A nad tím vším se pnulo k nebi panelové sídliště.

Pan Vydra dnes dorazit neměl, byl s rodinou na dovolené. Řekl nám adresu pro případ, že budeme nedočkaví a budeme chtít vidět domek dříve, než-li se vrátí. Ke šťastnému číslu sedm vedla mírně pootevřená vysoká kovová vrata, skrze která bylo do dvorku vidět.  Přemýšleli jsme, zda vejít. Váhali jsme. Domek měl dvě okna, u dveří stál děravý prorezlý kýbl – který zřejmě kdysi sloužil na vytrhaný plevel od cesty či na odpadky, kdo ví. Střecha nebyla nová, ale také jsme v ní nespatřili díry. Nebyla ani prohnutá, dalo se tedy usuzovat, že krovy budou v pořádku.

V tom nám kdosi zaklepal na záda.

„Kdo jste?“ ozval se odkudsi dětský hlas. Stál tam kluk v trenýrkách a nesl v koši ještě neomyté mrkve.

„Proč se ptáš,“ optali jsme se.

„Jen tak...klidně si tu buďte,“ odpověděl pohotově, „ale uhněte, jdu domů.“ Otevřel ta kovová vrata a zmizel v baráčku. Měl prostě kde žít.

Od té chvíle jsme od Kladna opustili. A tak žijeme v panelovém domě s výhledem do vilkových čtvrtí, ze kterých je teď v zimě cítit kouř z hnědého uhlí.