Ta chvíle má sotva co společného

s běžným tokem času...

Vypuštěná kašna plechový delfín

figurka rozjařeného chlapce

důchodci vklíněni v lavičkách

nečinnost místní neděle...

 

Možná sis tehdy přála, abych byl víc do světa

sklízel zlatá pole

a hlavně se už konečně prosadil 

Možná...

do sochy svých přání

jsi mě svým paprskem 

už vtěsnat nedokázala

 

Omamný vzduch jara

je tu tak svěže

dech konečně zažívá uvolněné opojení

i když se právě k nikomu netisknu

přátelé vyskakují čile z auta

pobíhají 

nahlížejí alespoň do výkladů

když obchody jsou zavřené

 

A tak mohu dopřát své mysli její hru

aniž bych přímo zavadil

o své vzpomínky

 

Milovaní Etruskové

vidím je jak si bezstarostně zpívají a tančí

hrají divadlo na slunci

radostní i při vědomí smrti

pomíjivé tvářnosti svých životů

vždy vzhůru kamsi k nedostižné modři 

navečer postávají poblíž chrámů

strojí hostiny

ve zlatě zdobená postava odchází

na druhou stranu...

 

Usmívám se na starou paní

co právě vychází ze vrat

jednoho domu tohoto malebného náměstí

docela po sedlácku se křením

Snad ještě svedu v její řeči pozdrav

sotva by mi uvěřila mou náturu

která velebí tento den

polední slunce stín vítr a stromy - jen jako příznaky...