Žoldákův requiem

Část první

Potemnělou noční oblohou, prozářenou svitem miliard hvězd, prožehl slabý modravý záblesk. Po chvilce k Hurikovým uším dolehlo tiché skoro neznatelné zahřmění. Na nebi prolétla hvězda a pak se zablesklo znovu. Hurik seděl klidně na starém prohnilém pařezu u jezera a sledoval právě začínající neobvyklé divadlo, které však jeho ani ostatní v táboře nemohlo již nijak překvapit. Viděl je nesčetněkrát a za tu dobu se obrnil proti úžasu, který musel zachvátit každého, kdo takovou podívanou uviděl ve svém životě poprvé. Jakoby tisíc blesků se najednou objevilo nad Hurikovo hlavou a rozlilo svůj mrtvolně modrý svit po zemi kol dokola.

Blesky odrážely svou zář na bílých skalách, zrcadlily se v jezeru i v Hurikových očích. Udeřil hrom, ale nebyl to hrom bouře. To burácela neviditelná stěna magie, která se pnula vysoko nad zemí do nedozírné šíře i dáli. Prohýbala se a vyvolávala ty stovky modrých rozbíhajících se blesků podobných kořenům prastarých stromů, jež už dávno prorostly hloubkami země kamsi do hlubin světa. Hurik mnohokrát přemýšlel nad tím zázrakem, jenž jeho i ostatní uvěznil zde ve starém údolí daleko od lidí, daleko od domova. Odřízl jej od světa okolo. Zřejmě navždycky! Dnes na však na přemýšlení neměl chuť ani sílu.

Bariéra burácela, vlnila se a blesky přitom křižovaly oblohu v divokém čarokrásném reji. Chvílemi bylo světlo jako při úplňku, jenže ne stříbrné ale modré. Hučení se rozléhalo v kopcích, hory burácely. Hurik sklopil unavené oči k poklidné hladině jezera. Nezahlédl ani vlnku, i ve vodě viděl blesky, ale nevšímal se jich. Přemýšlel a hlava mu těžkla únavou. Bylo již chvíli k půlnoci a skoro to vypadalo, že na něj konečně přišel kýžený spánek. Za celá ta dlouhá léta zde v kolonii nemohl Hurik vůbec dobře spát a od té doby, co jej zde uvěznila ta prokletá bariéra, se to ještě zhoršilo.

Blesky ustaly tak náhle jako počaly a hřmění se utišilo. Kraj vůkol potemněl a na obloze opět vysvitly myriády hvězd a hvězdiček, které modrá záře na chvíli utlumila. Kdesi v křoví zacvrkal cvrček a po hladině jezera přilétlo několik vzdálených hlasů z taverny poblíž břehu. V taverně dnes v noci ještě dlouho nepůjdou spát, protože v kolonii se objevilo několik nových dodávek z vnějšku a chlapům se ráno podařilo uloupit Rudobaronům pár sudů vína a nějaké potraviny a zásoby. Víno –  to bylo něco jiného, než-li Jeremiášova odporná rýžová pálenka! Jeden z nových chlapů sice při té akci zařval, ale to se tu stávalo často. Bylo to riziko povolání. Hurik se ušklíbl při té poslední myšlence. Tss! Povolání…!

Zaklonil hlavu a vzhlédl k nebi. Potřeboval se protáhnout, po dlouhém sezení na nepohodlném pařezu necítil skoro vůbec údy. Založil ruce za hlavu a slastně se prohnul, aby ulevil nedokrveným svalům. Pocit úlevy se rozlil přes hrudník až do konečků prstů. Pomalu vstal a proklepával si stehna, aby ulevil i zdřevěnělým nohám. Z taverny dolétl nový hlahol a salva smíchu. Zdálo se, že zábava se tam v tuto chvíli rozbíhá na ty největší obrátky. Spánek z Hurika spadl a on zlostně zaklel, neboť se dobře znal a věděl, že dnes ještě dlouho neusne. Spánek si s ním celé dlouhé roky zle pohrával, a když už se zdálo, že je přeci jen nadosah, zase se někam ztratil a nechal na sebe čekat dlouho do svítání.

Od chatrčí, které se krčily za Hurikem namačkané na šedou skálu u břehu, dolétl sten nějakého spícího rolníka. Ti se spaním asi moc problémů neměli. Leffy jim každý den dával pořádně do těla. Jeho pohůnci dohlíželi na to, aby každý z nich dělal až do zemdlení. Pěstovali rýži, byla to jediná stálá obživa pro Nový Tábor. S rýží se obchodovalo, ale pravdou bylo, že Rudobaroni o ní moc velký zájem neměli. Rýžový lord dokázal obstarat pouze dodávky do Tábora Bratrstva, ale to bylo málo. Za rýži nebylo nic jiného než droga z bažin. Ale to chlapům ke štěstí povětšinou stačilo.
            Hurik z takového obchodu nic neměl, protože drogu nekouřil. Nedělalo mu to dobře. Avšak zbytek tábora hulil o stošest a tak byli všichni až na výjimky se situací spokojeni. Bratrstvo se nějakým záhadným způsobem dozvědělo o přepadení Rudobaronů a nebo jen náhodou (ale tomu Hurik moc nevěřil) poslalo právě dnes do tábora svoje lidi s novým zbožím. Vyměňovali dnes pouze za víno a málo za rýži nebo pálenku. Věděli jak se napakovat! Měli všechny ty závisláky v hrsti a pískali si a oni skákali podle nich. Díky droze se dnes v taverně slavilo dvakrát více.

Droga lezla všem do hlavy. Dokonce stačilo, aby člověk jen vdechoval kouř, který se okolo něj vznášel a brzy se dostavily účinky. Chlapům svítily oči, rozvazovaly se jim jazyky, jiní měli vize a halucinace a někteří se jen skáceli v blaženém spánku pod stůl. To jim stačilo ke štěstí. Většina zdejší sebranky patřila mezi ty největší primitivy a kdo byl co k čemu, neúčastnil se takových seancí, jako byla ta dnešní oslavná noc a raději si od obyčejných banditů držel odstup. Jenomže tady byl bandita a bídák skoro každý!

Hurik nepatřil mezi ty „lepší“. Byl sice členem žoldáků, ale nebyl moc oblíbený. U banditů byl trpěný právě jen pro svou autoritu, kterou si vysloužil zejména tím, že patřil k nejstarším obyvatelům údolí a pamatoval takové časy, jako byly třeba vztyčení bariéry a nebo velká vzpoura, kdy se trestanci osvobodili od nadvlády a tyranie královských dozorců a převzali vládu nad zakletým údolím. Patřil k nejstarším, byl v té nejvyšší kastě, ale s většinou žoldáků si stejně dvakrát dobře nerozuměl. S bandity už vůbec ne! Stranil se těch ničemů a kontakt s nimi omezoval je na to nejnutnější minimum. Neměl je rád. Leeho, velitele tábora, respektoval, ale Lee se řídil tím pravidlem držet si odstup od primitivů, které měl ve svých řadách, a které musel trpět, pokud chtěl uskutečnit své záměry a udržet Nový Tábor funkční a pohromadě. Byl stále zaneprázdněný plány mágů a úskoky Rudobaronů. Hurik s ním nemluvil už alespoň dva měsíce. Nebylo taky proč a nebylo ani o čem.

Z ostatních žoldáků stál za něco snad jenom Wolf. Například Gorn byl namyšlený tlučhuba, co svým bujarým hlasem často dělal legraci na Hurikův účet a ostatní se tomu tupě chechtali a neustále si ty „povedené vtipy“ mezi sebou opakovali. Hurika to uráželo, protože Gorn byl rovněž jedním z těch, co pamatovali ještě „Starou dobu“ a znal na Hurika různé historky, které by jinak dávno přikryl čas, nebýt neustálého otravného Gornova oprašování.

Pak tu byl Torlof. To byl starý morous a nemluva a ke každému snad s výjimkou Leeho se choval povýšeně a autoritativně. Občas dovedl být velmi nepříjemný a vyvolával spory a hádky. Počítal se mezi nejvěrnější stoupence Leeho a rovněž patřil ke kastě „starších“. Mnozí z těch, co v táboře něco znamenali, patřili k lidem, kteří zde ještě kdysi dávno museli otrocky dřít v dolech. To jim zjišťovalo moc. Byli ti nejvyšší a dávali to ostatním najevo. A ti ostatní? Darmo mluvit! Všechno stejná pakáž!

Jenže člověk odsud nemohl zmizet nikam pryč! Bariéra obklopovala svou smrtící stěnou celé údolí a nikdo nemohl ven. Každý, kdo zkoušel uniknou, zemřel krutou smrtí. Bariéra ho zabila. Dokonce ani mágové s veškerou svou vzdělaností nedokázali objevit způsob, kterým by prolomili mocné zaklínadlo, které na Hornické údolí společně kdysi před lety uvalili. Nový Tábor byl pro Hurika to „nejlepší“ místo k životu. Bylo to sice hrozné hnízdo těch nejhorších lotrů a zmetků, ale člověk tu byl svobodný. Nemusel poslouchat Gomeze ani nemusel žít v pověrách těch sektářských bláznů z bažin! Byla tu nuda, ale byla tu svoboda. Svoboda v jednom obrovském otravném vězení!

Nuda byla nejhorším nepřítelem Hurika i ostatních v celém údolí. Nezáleželo ke kterému táboru kdo patřil. Snad jen ti pobláznění sektáři žili v jakési iluzi, která jim dávala zapomenout. Říkali tomu víra, ale Hurik je odsuzoval a nechápal je. Mohla za to jistě ta droga, co neustále kouřili. Byli to potetovaní šašci a blázni. Normální lidé si museli zábavu obstarat jinak, žel možností mnoho nezbývalo. Proto, ačkoli to Hurikovi bylo velmi proti srsti, trávil nejvíce času právě v taverně. Ono opravdu nebylo moc na výběr. Krom toho už zbývalo snad jen pracovat v dole a nebo se bezcílně flákat po údolí a toho měl Hurik za ta léta plné zuby. Znal každičký kámen v údolí nazpaměť a důl bytostně nesnášel.

Vykročil po břehu tichého jezera a v zamyšlení se tu a tam sehnul, zvedl oblázek a mrskl jím daleko do vody, kde to žbluňklo a po hladině se rozběhla veliká kola. Směřoval zase k taverně. Zase stejný stereotyp, který nemohlo změnit ani to, že dnes snad po dlouhé době bylo skutečně co oslavovat. Věděl to, nechtělo se mu tam, ale přesto šel dál. Na chvíli spočinul opřený o trámy staré hráze, na které kdysi společně s Homerem pracoval, aby bylo možno zavlažovat rýžová pole a zajistit si tak obživu. Celé jezero bylo vlastně jejich prací. Homer přišel s plánem na postavení hráze a tak vzniklo to jezero. Na jeho dně byly ještě zaplavené staré chatrče, kde se kdysi bydlelo. Občas za dobrého počasí, kdy bylo vidět až na dno, šlo dobře rozeznat jejich šedé obrysy v hluboké vodě.

Hurik chvíli zíral na šedou hladinu rýžoviště, ve které se matně odrážely hvězdy. Voda byla kalná, ještě zředěná od kalu, který způsobily nohy rolníků. Leffy je zase dneska dřel až do západu slunce. To bylo sotva pár hodin zpět. Hurik nechápal, jak si to ti lidé mohou nechat líbit, vždyť mnozí z nich by mohli nakrásně vstoupit mezi bandity a zasloužit si nějaký ten žold a kořist! Někteří by snad i dokázali ukázat Leffymu co proto, ale báli se Rýžového lorda i Leffyho a jeho pohaněčů. Pravda, ti chlapi si nikdy s nikým servítky nebrali. Možná, že to tak vlastně bylo dobře. Už takhle tady vládlo právo silnějšího a každý si tu dělal, co ho jen napadlo. Většina banditů byla toho nejhrubšího zrna a jejich chování a morálka tomu naprosto odpovídaly. Kdyby do toho přibyli ještě tihle…

Byla to vlastně taková „nápravná“ kúra, protože do Nového Tábora většinou směřovali ti nejhorší zločinci, co sem uvrhli. Přeci jen nabízel svobodu a co jiného zločince přiláká? Ale přeci jen ne všichni se zdáli Hurikovi jako zlí bezpáteřní lidé. Ti „zlí hoši“ si stejně vždycky nějak našli tu nejsnazší cestu rovnou mezi bandity. Rolníky dlouho nezůstali. Dalo se říct že ti, co pracovali jako rolníci více než měsíc se místním na nic jiného ani nehodili. Neuměli se rvát, neuměli bojovat, ani střílet z luků. Většinou to byli různí zlodějíčci, kuplíři, lháři a podvodníci a nebo jen lidé, co měli smůlu. Mnozí z nich byli dědkové, co teď platili svým potem a krví za hloupé skutky, kterými si zavinili zatracení v tomhle prokletém údolí. Museli se s údělem smířit a nebo mohli zemřít. Víc nic nezbývalo.

Hurik zakroutil hlavou a vzdychl si. Už zase se nechal unést přemýšlením o hloupostech. Vždycky měl tak trochu náturu k filozofování, ačkoli tady v údolí se to člověku nikdy moc nehodilo. Bylo to zbytečné a Hurik ani vlastně neměl s kým by se podělil o své myšlenky. Párkrát to zkusil, ale jeho pověsti to spíše uškodilo. Lidi jsou zlí a tady v tomhle prokletém údolí to platilo trojnásobně!

Odlepil se od dřevěného zábradlí a vykročil k taverně. Přiblížil se k jezeru, obešel masivní skalní blok, jenž  tu rozděloval cestu na dvě části a vydal se doprava ke břehu, odkud zazníval bujarý hlahol. Taverna jej vítala zářivými světly, jenž se odrážely na hladině a mnoha veselými hlasy, které k jeho uším zaznívaly přes vody jezera. Na střešní terase svítily pochodně a v jejich slabé oranžové záři byly vidět postavičky namol zpitých mužů, kteří se rozvalovali po špalcích, houpacích sítích, nebo se jen tak opírali o kůly, či postávali v hloučcích a chvástali se. Kdosi se nahnul přes zábradlí a zvracel. Při hnusných dávivých zvucích, jenž dotyčný vydával, se Hurik otřásl odporem.

Došel k halabala sbitému můstku, který vedl přes vodu na ostrůvek, kde stála nízká z mohutných kůlů stlučená stavba. Byla omítnutá hrubou hlínou a jezerním blátem. Před tavernou svítily dvě do výše ramen vysoké čadící louče. Širokým otvorem, který sloužil místo dveří a v nečase se zakrýval pouze starými hadry a kůžemi, bylo vidět dovnitř taverny, odkud se valil ven hutný šedý dým a v něm se jako v mlze pohybovali postavičky zákazníků. Ozývala se odtud veselá směsice hlasů, křiku, zpěvu a smíchu. Před tavernou se o zeď opíral jeden z vyhazovačů a podle jeho přepadlého obličeje bylo vidět, že přebral. Před obličejem se mu tu a tam mihla ruka a zasvítilo maličké rudé světýlko.

„Veselo, jako vždycky,“ pomyslel si otrávený Hurik a chystal se vejít do té udírny. Dostal chuť na hlt toho ukradeného vína a odhodlal se kvůli tomu, že se překoná a projde začuzenou síní nahoru na terasu, kde si někam sedne a počká, až na něj dolehne kýžený spánek. Doufal, že mu v tom Gomezovo víno pomůže. Chystal se přejít můstek a vstoupit, ale tu ven z mlhavého dýmu vyvrávorala postava a vyrazila klopýtavě přes můstek. Muž byl už tak nalitý, že mu široký můstek sotva stačil a několikrát dokonce šlápl vedle do nehluboké vody pod ním, až voda vysoko vystříkla.

„Z cestý! >škyt< Hééj!“ volal hlasitě a sápal se rukama po Hurikovi, aby zastavil své nohy, které se proti němu drze vzbouřily a odmítly poslouchat.

Hurik s odporem ustoupil, ale když viděl, že opilec míří rovnou na něj a ještě se s ním chce objímat, napřáhl ruku a odstrčil opilce a „jednu malou“ mu pro jistou nádavkem vrazil, takže se ožrala stočil na svých neposlušných nohou, zakopl, a spadl do bláta u kraje mostku, kde se chvíli plácal, prskal a nadával. Hurik si ho nevšímal, přešel po můstku ke vchodu do taverny. Do nosu jej okamžitě zaštípal ohavný zápach zvratků, které bylo vidět ve světle pochodní, jak plavou po hladině kolem břehu. Svinstva bylo tolik, že nebylo možné, aby tohle mohl spáchat jeden jediný člověk. Tak tohle byla ta zábava! Hurik se chvíli rozmyslel, zda přeci jen nepůjde někam jinam, ale opět se překonal. Nebylo kam jít.

„Zdar kámo,“ zahučel vyhazovač, mrkl po Hurikovi a potáhl z brka.

„Nazdar,“ odpověděl chmurně Hurik a vedral se do davu a dýmu. Do nosu jej udeřil kořeněný, zvláštně nasládlý pach trávy z bažin, zápach pálenky, čmoud z krbu a puch nemytých upocených těl a lidského dechu a samozřejmě taky zvratků, jenž tu žádný večer nemohly chybět! Okamžitě se mu rozslzely oči. Zaklel a cpal se dál k pultu, kde Silas rozléval víno a rýžovou pálenku. V taverně bylo opravdu nabito! Po úspěšném lupu tu oslavoval celý tábor. Dokonce tu byli i tací, co se zde jinak moc neukázali, což jim bylo ke cti. Tak například to byl Gorn, který seděl u stolu v rohu místnosti, nohy měl přehozené přes desku stolu a pokuřoval veliké cigáro. Spolu s ním tam seděl ještě Bughof a Fridrich. Živě o něčem rokovali a Gorn se chechtal na celou hospodu a mlátil při tom svou tlustou prackou do stolu.

„Á Huriku! Pojď si přisednout,“ zvolal kdosi. Hurik se otočil a spatřil Sharkyho s Butchem, jak na něj mávají a zvou jej ke stolu.

„Snad později,“ kývl jim Hurik a prodral se až k pultu, který byl politý, poblitý a upatlaný. Neměl sebemenší chuť dám se s kýmkoli z nich do řeči. Všechny ty cápky znal a všechny je nenáviděl, ať už delší či kratší dobu. Nic jiného si nezasloužili, musel je trpět. Rozhlédl se po putyce – samí zabedněnci! Byli tu i poslové a obchodníci z Bratrstva. Už zdaleka je bylo možno poznat podle jejich oholených hlav, které upoceně svítily, podle jejich prazvláštních tetování, které vzbuzovaly obdivné ale i odsuzující pohledy a taky podle jejich zvláštních šatů, které plnily zároveň i funkci zbroje, bez které se cestovatel mezi tábory nemohl obejít.

Hurik znal ty dva, byl to Baal Kagan a jeho učedník, kteří do Nového Tábora pravidelně docházeli a prodávali tu prokletou smradlavou trávu z bažiny. Směňovali také svitky s kouzly, které pocházeli od jejich Guru. Obchodovali rovněž s lektvary, navštěvovali mágy a kupovali od nich různé ingredience. Chlapi je tu viděli celkem rádi, ačkoli jinak byli velmi nepřátelští ke všem cizincům a zvláště lidem ze Starého Tábora. Ty doslova nemohli vystát a po pravdě Hurik byl stejného názoru. Nejraději by je všechny viděl mrtvé!

Za pultem se točil Silas a co chvíli někomu naléval vína a nebo pálenky, která, jak říkal, byla opravdu z dobrého vrhu! Silas byl velmi vážený bandita, který se již dávno neobtěžoval s přepadeními, lupy a vraždami, které se páchaly proti lidem ze Starého Tábora, kopáčům a občas i proti těm přihlouplým sektářům. Ke štěstí mu naprosto stačilo, když tu a tam rozbil někomu ciferník při rvačce, bez které se to tady neobešlo skoro nikdy. Byl pánem hospody a zde bylo jeho panství. Každý to respektoval a kdo ne, ten se se zlou potázal.

„Hej Silasi! Nalej mi taky hlt vína.“ poručil si Hurik a kývl na zaneprázdněného hostinského.

Silas na něj jen mrknul a odspěchal do vedlejší místnůstky, kde stála Jeremiášova palírna. Stařec už asi dávno spal, nebo se o to nejspíše pokoušel v místnosti nahoře, do které se odtud lezlo po žebříku. Více místností v taverně nebylo a před kraválem nebylo kam jinam utéct.

Hurik sledoval Silase, jak nalévá z tlustého soudku červené víno. Natočil žejdlík a vrátil se do sálu, „Budou to tři nugety, že jsi to ty,“ mrkl zvesela.

Hurik pozvedl zašpiněný žejdlík a s vínem k nosu a přičichl. Vonělo to jako víno. Ochutnal na špičku jazyka a pak se zhluboka napil. Už dávno ztratil cit pro to, co je dobrý alkohol a tak byl s chutí vína spokojen. Chutnalo to lépe než voda a mnohem lépe než Jeremiášova takzvaná pálenka! Silas se už zas točil kolem rozjařených zákazníků a Hurika se dále nevšímal. V sále byl hrozný kravál. Kdosi se pokoušel zpívat jakousi píseň, ale slova nebyla poznat a melodie už vůbec ne. Dva kopáči, kteří sem přišli propít výplatu z dolu drnkali na dvě staré otřískané špatně naladěné loutny jakousi baladu, která stejně zanikala v hluku kolem. Hurik se procpal tlačenicí těl do středu sálu, kde bylo volněji a vydal se ke schodům na terasu. Těšil se až si sedne na terase a na čistém vzduchu si vychutná svůj korbel vínka.

„…říkám ti, že to stačí jen pořádně naplánovat a promyslet a budeme v balíku!“ zaslechl najednou Hurik v záplavě jiných hlasů mluvit zvučný hlas a když se podíval, kdo to mluví, uviděl Forota, sedícího u malého stolku na borovém špalku, jak živě rozpráví s obtloustlým banditou.

„Myslíš, jo? Podle mě to nemá naději na úspěch,“ odpověděl mu tlustý Gurbas a přihnul si z žejdlíku pálenku.

„Co to kecáš! Ještě jsi ani nevyslechl celej můj plán a už nad tím lámeš hůl! Copak ty nepotřebuješ rudu a jídlo a nový zbraně? Copak se ti líbí, válet si celý dny šunky v chatrči? Copak si nechceš zabojovat? Přemejšlej troubo! Ty paka tady kolem jsou možná spokojený, ale mě už to tu vážně sere!“

„No zkusit to můžeme, to jo. Ale chce to fakt dobrej plán! A měli by jsme do toho vzít víc lidí a taky někoho z žoldáků, aby to bylo posychrovaný. Leemu jsi to říkal?“

„Říkám to tobě, protože si myslím, že bys mohl prohodit slovo s Laresem a získat na to lidi! Přemýšlej přece, Lares je dost velkej pán na to, aby se nemusel zpovídat Leemu a mohl se do toho pustit na vlastní pěst!“

„Hmm…“ dloubal se Gurbas v nose a přemýšlel. Byl na něj odporný pohled. Byl to typický příklad místního idiota. Byl tlustý, ale to nebylo tak úplně přesné označení, neboť to byly spíš svaly, co jeho tělo tak zhusta obalily, nikoli tuk. Ten mu obalil jen mozek. Měl tlusté odulé rty a krvelačné podlé oči.

„Víš, co by to bylo? Pamatuješ, co říkal ten hajzl, když jsme ho s klukama skřípli?“ pokračoval dál Forot a skřípal při tom nehty o špinavou desku stolu, ve které potom zůstávaly rýhy.

„Že Gomez bude posílat rudu ven.“

„Přesně! To je dobrá příležitost k tomu, aby jsme si přilepšili, ne?“

„A kde to chceš provést? Má ji zavřenou v tom svým pitomým hradě, a když ji převáží do Průsmyku, pošle na to všechny svoje lidi!“

„Jo, to sice jo, ale minule jsem je tajně sledoval, když zase převáželi pytle a viděl jsem, jak to dělají. Gomez zpychnul a myslí si, že je neohrozitelnej, ale viděl jsi sám, jak málo stačí, abychom mu dokázali, že se plete!“

„Jenže vést víno do dolu a rudu na překladiště, to je sakra rozdíl!“ řekl rozmrzele Gurbas a poškrábal se na plešaté hlavě.

„Je to rozdíl, ale poslouchej, co mě napadlo,“ vyhrkl Forot a oči mu zasvítily. Hurik se opřel nenápadně o zeď a poslouchal, protože jej ten rozhovor zaujal. Usrkával vína a těkal nezúčastněně očima po sále, ale uši měl nastražené na Forotova slova.

„Gomez chrání svou rudu ostře, to je pravda, ale já mám plán, jak na něj vyzrát!“

„Tak sem s ním,“ pobídl jej netrpělivý Gurbas a dosrkl pálenku, načež si odporně říhl.

„Poslouchej. U překladiště je post, který ve dne v noci střeží Gomezovo nádeníci. Jsou tam většinou jen dva a nebo tři, když je klid. Když se převáží ruda, přijdou tam nový lidi, to je jasný. Já nemyslím, že by jsme měli přepadnout Rudobarony na cestě z hradu, nebo se pokoušet dobývat post, když se přenáší náklad. To by bylo šílené! Já říkám, že by jsme měli zkusit dobýt post, když ještě není obsazenej, ukrýt se v Průsmyku, čekat a pak je přepadnou u Zavaleného dolu, kde se jim bude moc špatně bránit a kde to nebudou čekat!“

Gurbasovi se rozšířily oči a rozevřelo se mu chřípí, „To je nápad, panečku! To mne nikdy nenapadlo,“ řekl zamyšleně a poškrábal se na zadku.

„No bodejť! Kdy taky tebe něco kloudnýho napadlo!“ souhlasil bezelstně Forot a zasmál se.

Gurbas se zazubil, „Máš pravdu! Takže jak si to představuješ? Kolik lidí bude potřeba? Kdo do toho pude?“

„No to se musí ještě promyslet. Když jsem minule sledoval překládání zboží – když jsem u toho, Gomezovi přivezli novou kundičku, pěkná kost! Neměl jsem ženskou už léta, sakra! Ehm, kde jsem to skončil…“

„U ženský!“ řekl Gurbas.

„Ale hovno!“

„Tak u tý překládky, ne?“

„Jasně! Ale ztratil jsem myšlenku…“

„To znám!“ prohlásil vážným hlasem Gurbas.

„To pochybuju! Ale k věci… Kde jsem to byl, sakra?“

„Skončil jsi u toho, kolik bude potřeba mužů.“ vložil se do debaty Hurik, kterému se Forotův plán velice zalíbil. Forot mu mluvil z duše a jeho plán byl poměrně odvážný a na hony vzdálený obyčejným „akcím“, které místní chlapi podnikali a pak se jimi chvástali zrovna jako dnes. To bylo jen obyčejné vraždění ze zálohy, ale tohle byl skutečný plán, co zaváněl dobrodružstvím a bohatou odměnou!

Forot vrhnul tázavý pohled na Hurika a Gurbas se rovněž otočil. Okamžitě sykl na Forota, „Je to žoldák! Vybleje to Leemu a on to ještě zatrhne! Neber ho!“

„Ale prd! Lee do toho nemá co kecat, je to záležitost nás, banditů! Ať se Lee stará o svý žoldáky a ty starý dědky kouzelnický!“

„Říkám, že TOHLE JE žoldák!“ prskl Gurbas a ušklíbl se.

Hurik celou dobu poslouchal zajímavý plán a v duchu kalkuloval, jakou mají naději na jeho uskutečnění. Což o to, chlapi se najdou. Většina lidí tady se nudou a neustálým flákáním už kousala do zadku! Každá šance na to provětrat meče a dát někomu na prdel pro ně měla cenu zlata a dvakrát takovou, když ještě navíc byla možnost napakovat si kapsu! U překládky nebude jen ruda, bude tam i chleba, pivo, sýr, maso a kdo ví, co ještě. Možná i ženská! Tohohle se jistě Forot bát nemusel, lidi sežene. Slabinou byl plán celé akce, ten bude muset být velmi dobrý, aby se to zdařilo.

Hurika napadlo, že by nebylo vůbec špatné podílet se na této akci, protože nuda ho nevýslovně ubíjela a takovouhle příležitost si prostě nemohl nechat ujít! Navíc jej lákala myšlenka na čerstvé potraviny a rudu, které už měl jen malou zásobu a výplata skromného žoldu byla ještě poměrně daleko. Věděl, že na tom, že Gomez podceňuje chlapy z Nového Tábora, je kus pravdy. Gomez se za ta léta panování ve Starém Táboře hrozně změnil. Už před tím to bylo podlé prase s chamtivostí a krvelačností vlka, ale teď se z něj stal ještě pyšný osel, co si myslel, že je pupkem světa a toho bylo na čase využít! Byla to jeho slabost.

Hurik znal Forota a nepochyboval o jeho prohnanosti, ale znal i Gurbase a věděl, že chlapa s dutější hlavou v táboře není. Forot mu svůj plán nejspíš vyslepičil jen proto, že Gurbas z nějakého všem neznámého důvodu měl u Larese očko, které mu zajišťovalo docela slušnou velitelovu přízeň, i když to byl v podstatě naprostý idiot. Forot měl jistě v plánu poslat Gurbase s tím nápadem za Laresem a uchránit se tak od případné negativní reakce a Laresovy následné zlosti, že se něco plánuje za jeho zády, kterou byl v poslední době pověstný. Lares byl tak trochu ješita a neměl Forota nijak v oblibě. Kdyby však Lares plán schválil, Forot by se jistě pochlubil svým autorstvím. Hurik s tímhle navíc mohl pomoci, protože s Laresem jako s jedním z mála poměrně dobře vycházel.

Hurik nevěděl, zda jej ti dva kumpáni do plánu vezmou, chtěl to však zkusit, protože lákadla byla při nejmenším velmi slibná a navíc si tím mohl třeba i zjednat respekt u ostatních. Tady totiž muž úctu ani jinak nemohl získat. Čím větší byl člověk zabiják a hajzl, tím větší měl váhu u ostatních. Primitivní způsoby v táboře primitivních hrdlořezů!

„Takže ty by jsi do toho chtěl jít s náma, jo?“ začal opatrně Forot a pátravě si Hurika prohlížel. Gurbas se šklebil, aby dal jasně najevo svou nelibost nad tím, že Hurik, o kterém si nemyslel nic dobrého, strká prsty do jejich tajné záležitosti.

„Klidně. Zdá se mi to jako dobrej nápad a je vidět, že jsi liška podšitá a k tomu statečnej chlap!“ zahrál Hurik na Forotou citlivou strunu.

„To bych řekl!“ zazubil se Forot a uvolnil se. „Přisedni si k nám, probereme to.“

„Ale…“ škytl ještě Gurbas, ale Forot jej kývnutím ruky umlčel. „Nech našeho přítele Hurika, aby se taky projevil.“

„Ale je to žoldák!“ stál si za svým Gurbas. „Sám jsi říkal, že žoldáky k tomu nepotřebujeme!“

„Pokud do toho s námi půjde, tak na svou vlastní kůži a s Leem, ať si to pak urovná jak chce. Je to přeci jeho věc, ne? Jak já znám Leeho, jemu to vadit nebude. Stále sice říká, že by jsme měli zachovávat s Gomezem a jeho lidmi mír, ale například Gorn se účastní pravidelně trestných výprav na zásobovací oddíly, co zásobují Starej důl! Takže proč to řešit?“

„Správně,“ přitakal Hurik, „bude to čistě jen můj problém. Gorn byl i pro tohle víno.“ pozvedl Hurik svůj pohár na důkaz svého tvrzení.

„Jo! Gorn je starej řezník!“ zachechtal se Forot.

„Starej blbec!“ pomyslel si Hurik.

„Takže, slyšel jsi, co jsem prve říkal tady Gurbasovi?“

„Jistě. Slyšel jsem všechno. Jak jsem říkal. Myslím si, že to není špatnej plán. Lidi na to seženeme, musíme jen promyslet, jak to uděláme, jinak můžeme hodně bídně skončit. Nebude to žádná procházka mezi kytičkama!“

„Ty Gomezovy tajtrdlíky pobijeme levou zadní!“ ulevil si Gurbas.

„Psst!“ okřikl ho Forot. „Máš nějaký návrhy?“ zeptal se Hurika.

„Jo mám. Ale dřív než ti je řeknu, dáme si něco k pití. Vidím, že ty i Gurbas už nemáte co pít. Což takhle když vás pozvu na krvavě vybojovaný vínko, co?“ zasmál se Hurik a rozhlédl se přátelsky po mužích.

„Jasně! To si necháme líbit, viď kamaráde!“ zasmál se Forot a řízl Gurbase po zádech, až to v něm hrklo. Gurbas se jen ušklíbl, ale bylo vidět, že jeho zlost trochu polevila. Bylo snadné si ho koupit a Hurik věděl, za jaké provázky zatahat.

„Prosím tě, Gurbasi, dojdi nám pro to víno, tady jsou nugety.“ vysypal Hurik na stůl obsah svého pytlíku, ve kterém platidlo přechovával. Při tom mrkl na Forota a ten neochotného rozzlobeného Gurbase pobídl. Nakonec se Gurbas přeci jen pomalu zvedl a ztratil se v davu.

„Tak to bychom měli!“ promnul si ruce Hurik a usmál se.

„Alespoň k nečemu je ten hlupák užitečnej,“ rozchechtal se Forot a mrkl na Hurika. „Jistě ti došlo, proč se crcám s tím, abych zrovna jemu vysvětlil, o co mi jde?“

„Samozřejmě,“ kývl Hurik.

„Mám strach z Larese. Tedy ne že bych se ho bál!“ dodal Forot hned zprudka, aby si jeho slova Hurik náhodou nevyložil jinak, ale Hurik nehnul ani brvou, jen poslouchal. „Jde o to, že v poslední době nějak moc dá na slova Leeho. Teda nic proti Leemu! Lee je fajn chlap a dlužíme mu za mnohé. Drží tenhle tábor v jakéms takéms pořádku, to je pravda, ale přeci jen je drobet… jak bych to řekl… ehm… usedlejší. Ano usedlejší!“

„Možná…“ kývl Hurik a dopil zbyteček vína ze svého korbele.

„Dobře. A Lares má v poslední době podobný tendence a to je špatný. To tu nikdy nebylo, aby si chlapi nemohli dělat, co je napadne! To jsou mi nějaký novoty!“ rozohňoval se Forot. „Nechci si nic začínat bez Laresova souhlasu. Víš sám, že to začíná bejt nebezpečný. Pro důkaz nemusíme chodit daleko.“

Hurik věděl, co tím Forot myslí. Laresovi docela nedávno došla trpělivost s bandou, která se otáčela kolem jednoho chlápka jménem Curtis a dělala si, co ji napadlo. Loupila na vlastní pěst a začínala bezdůvodně konflikty s Gomezovými muži. Lares Curtise vlastnoručně zbil, nechal jej navíc spráskat a pověsit na týden do klece nad bránou, kde Curtis po pár dnech zemřel. Mrtvola se tam houpala ještě před dvěma dny, kdy Lee nařídil, aby Curtisovo tělo konečně sundali a zakopali. Forot nechtěl dopadnou podobně.

„Gurbas by to mohl zařídit, ale Laresovi bude jasné, že by to sám nevymyslel.“ mínil Hurik. „Zeptá se ho a on tě práskne. Budeš za blba a to by bylo zbytečný. Myslím, že to půjde i jinak.“

Forot sykl a zkřivil ústa, „No vidíš, to mne nenapadlo. Ale mohl by to vyjednat, když to u něj má dobrý – i když teda nechápu proč!“

„Myslíš, že ten něco vyjedná? Budeme rádi, když alespoň přinese to víno!“

„Asi máš pravdu!“ zasmušil se Forot.

„Navrhuju zajít za ním a promluvit si s ním o tom osobně.“ řek Hurik.

Forot se na něj nejistě podíval a pak pokrčil rameny, „Ty se s ním znáš, co?“

„Jo, znám Larese.“

„No jasně, že znáš!“ zakoulel očima Forot, „Myslím, jako že se s ním znáš dobře!“

Hurik kývl, „Znám Larese dobře a promluvím si s ním o tom.“

„Fajn! Ne že já bych se ho bál , ale máme spolu takový… jak bych to řekl… nedorozumění z dřívějška a to by věci nemuselo prospět.“

„Chápu,“ kývl Hurik a ukázal do středu sálu, kde neohrabaně kličkoval Gurbas mezi nalitými chlapy, „víno se nese!“

Forot se podíval a pak pravil, „Stejně nechápu, jakým právem to zabavili a dali Silasovi, aby to prodával. Je to přece naše kořist! No ne? Mělo by se to rozdat a hotovo.“

Hurik Forota přeslechl, protože jej zaujala situace ve středu sálu. Trojice mužů tam na sebe už asi dvě minuty řvala čím dál tím hlasitěji různé nadávky a urážky. Vypadali, že se do sebe co nevidět pustí a Gurbas se vyskytl s korbely vína právě uprostřed mezi nimi. Neshoda mužů už zaujala chlapy okolo a hlahol v hospodě se ztišil natolik, že k Hurikovi zalétla slova hádky:

„…Seru ti na to tvoje podělaný zboží!“ řval vysoký blonďatý chlap v kožené chlupaté kazajce a loveckých kalhotách.

„Však ti jej taky nenabízím! Říkám to tady Kaltenovi!“

„Kalten ti na to sere taky, slyšíš?!“ ječel dál zbrunátnělý blonďák. V Novém Táboře byl sotva dva měsíce a už byl u banditů! Zasloužil se o to svou krutostí a taky vznětlivostí, která mu umožnila už mnohokrát svou krutost společně se sílou, kterou rovněž slušně oplýval, použít a prosadit se.

Kupec, který byl vystaven hněvu toho zuřivce se jmenoval Sharky. Byl to jeden z místních obchodníků. Byl z lidí, co dokázali i zde v Novém Táboře bohatnout na obchodování se vším, s čím se jen obchodovat dalo. Sharky navíc patřil k lidem, kteří za zvláštní příplatek dokázali sehnat nebo zprostředkovat i věci speciální a vzácné, ke kterým se obyčejný člověk a zejména obyčejný člověk v Novém Táboře jen tak nedostal. Většinou však prodával věci obyčejné, jako bylo třeba jídlo, pálenka nebo drobné zbraně a vybavení. Chodíval do Nového dolu, kde prodával potraviny a pití horníkům výměnou za rudu.

Sharky byl v táboře pro svou obchodnickou dovednost respektovaný. Však už také bylo vidět, že chlapi okolo vzniklou situaci bystře kontrolují a jsou připraveni Sharkymu přiskočit na pomoc, když bude potřeba. Sharky nebyl žádný rváč, i když prát se uměl, když bylo potřeba. Jinak to zde v táboře ani nešlo. Tady se každý musel umět ohánět. Blondýn na něj řval, ale Sharky zůstával klidný.

„Jasně jsem ti řekl, abys se o mne nestaral, že tu mluvím s Kaltenem a ne s tebou.“

„Já se o ničem bavit nechci!“ volal Kalten a poulil oči střídavě po svém kumpánovi a střídavě po Sharkym. Taky se zdál už přiopitý. Kdo ví, proč ta hádka vůbec vznikla?

„Dobře ty opilče, však jednou ještě přijdeš, ale budeš platit trojnásobně, to si pamatuj! Takhle se se mnou nikdo bavit nebude!“ oznámil zlostně Sharky a měl se k odchodu.

Blondýn se ale nechtěl jen tak vzdát, chlast jej rozohnil a on zapomněl, že proti němu stojí významný člověk, a že by si měl rozmyslet svoje konání, tak zařval, „Stůj! Nejprve ti zpřerážím hnáty zmetku!“ a chytl Sharkyho zezadu za krk.

Sharky s sebou mrskl a vrazil přitom do Gurbase, který byl sám o sobě nemotora, ale takhle už neměl vůbec žádnou šanci, zavrávoral a upustil korbele s vínem. Korbele spadly na zem, jeden pukl a ostatní se vylily, víno se rozšplíchlo po podlaze a bylo hotovo. Sharky se mezi tím snažil vymanit ze sevření, ve kterém jej držel rváč, ale to už se několik paží napřáhlo po blondýnovi a roztrhlo dva zápasníky od sebe. Déšť pěstí dopadl na rváčovu tvář, jeho přítel Kalten raději dobrovolně pod šťouchanci jednoho z vyhazovačů opustil lokál.

Blondýn dostal pořádnou nakládačku, na které se kromě Sharkyho a půlky taverny podílel i Silas, kterého velmi rozezlilo, že se rozlilo zbůhdarma tolik vína a také Gurbas, kterého to rozlítilo taky, ale úplně z jiného důvodu. Musel se prodrat znovu k baru a znovu čekat, než se Silas vrátí z venku, kde po vendetě šacoval kapsy omráčeného blondýna, aby pokryl utrpěnou škodu. V sále se zatím všichni chechtali, tu a tam se někdo ještě trochu strkal, protože tady byli mnozí ihned ochotní zapojit se do jakékoli rvačky jen tak pro zábavu, ale vyhazovači brzy vše uklidnili. Nebyla to první rvačka a ani poslední, co se tohoto večera měla udát.

„A víno je v háji!“ zašklebil se Forot.

„Donese jiný. Ten blonďák mně už taky dlouho pil krev, je dobře, že dostal!“

„To mi povídej,“ protočil otráveně oči v sloup Forot, „už jsem myslel, že mu tu hubu budu muset rozmlátit sám!“ chvástal se.

„Takže?“ zadíval se Hurik tázavě na Forota.

„No co? No jak jsme se domluvili, ne? Musíme zajít za Laresem a přesvědčit toho bastarda, že tohle je vlastně jeho nápad, a že je to sakra dobrej nápad!“

„Přesně! Je to dobrej nápad. Jak znám Larese, zalíbí se mu to. Musíme mu je předložit hotovej plán, pořádnej plán!“

„Napijem se a promyslíme to. Myslím, že to bude dobrá výnosná spolupráce,“ zazubil se Forot a pleskl dlaní do stolu, „Stejně je to divný. Přijdeš mi teď jako fajn chlap a zatím se mi nezdá, že bys byl teplej pitomec, jak se o tobě vykládá!“ chechtal se.

Hurik svraštil obočí, polkl hořkou slinu a donutil se ovládnou své pudy, které mu velely praštit Forota pěstí přímo mezi oči.

„Tady je to víno! Uf!“ řekl Gurbas a praštil o stůl se třemi korbely, až to v nich zapěnilo.

„Na zdraví!“ zvolal vesele Forot.

„Ať slouží.“ řekl naštvaný Hurik.

„Hmm,“ zahuhlal tupě Gurbas a pořádně si lokl.