Část druhá

Vstoupili do skalního tunelu. Nebyl nijak dlouhý, zato se tyčil vysoko nad nimi tak, že Patricia musela zaklonit hlavu, až ji bolestivě louplo za krkem, aby spatřila vrchol průrvy. Úplně nahoře u členitého stropu se černaly a všelijak rozbíhaly pukliny, ze kterých majestátně čněly dlouhé a ostré krápníky. Stěny pod stropem byly olepeny desítkami ptačích hnízd, která však ještě byla prázdná. Vlaštovky se ze zimní cesty ještě nevrátily. Bylo brzy. Stopy po vlaštovčím trusu se táhly po stěnách až k zemi, kde mizely za bujným porostem vysoké trávy, křoví a trní. Průrva byla kromě uzounké cestičky zarostlá, že nebylo vidět, co je za ní. Utvrzovalo to v tom, že staré molo, kde teď kotvila Svatá Pravda, nebylo moc často používáno. Snad sem tu a tam jen někdo zabloudil.

Pár haluzí bezu švihlo Patricii po tváři. Svěží vzduch, který se jí hnal kolem hlavy, ji zalykal. Nemohla se vynadýchat té omamné vůně moře. Čerstvý vítr přinášel odér soli, a pak ještě cosi dalšího – kouř z ohně a vůni pečeného masa! V ústech ucítila sliny a v tu chvíli vyšla ze skalní průrvy a spatřila široké moře. Vlastně to byl záliv. Veliký záliv, chráněný kolem dokola skalami a několika malými ostrůvky. Jeho široká hladina se blyštila malými lesklými vlnkami a bílou pěnou. Slunce pableskovalo vlnkami do očí, jako by si hrálo. Patricia byla oslněna. Byl to nádherný pohled. Nad písčitou pláží pod ochranou vysoké skály se tísnila rybářská chatrč. Halabala stlučená a ošlehaná mořem vypadala velice sešle, ale opuštěná nebyla. Kolem ní visely sušící se sítě a páchla tu rybina. Hořelo před ní ohniště a nad ohništěm na rožni se opékala kýta a několik menších ryb. Otáčel s nimi zasmušilý mladý rybář. Očima klouzal po vězních a každého jednoho propíchl očima, aby vzápětí uhnul pohledem. Jen na Patricii spočinuly jeho oči o chvíli déle. Výraz muže nic dobrého neprozradil. Pohledem uhnula ona. Kus od břehu se ve vlnách houpala pramice a na ní seděl další rybář. Starý muž s vlasy šedavými nádechem, jako měla sama hladina moře pod obzorem, si trestance prohlížel s neskrývaným nepřátelstvím.

Patricie znovu sklopila oči a odvrátila hlavu. Kráčeli po kamenném dláždění, jenž přecházelo v nábřeží přiléhající ke skalnímu ostrohu. Řetězy okovů na dlouhém lodním laně chrastily. Když znovu odlepila oči od dláždění, spatřila město. Mimoděk vydechla údivem. Veliké malebné město se objímalo se zálivem svými nábřežími a moly, jako se objímají dva milenci. Bylo nádherné! Jakoby vystupovalo z moře v kaskádách ze střech, hradeb a věží stále výše až k horizontu, kde jej obklopovaly majestátní vrchy a skály porostlé divokými a rozeklanými lesy. Vysoko nad městem na protější straně zálivu se tyčil starý maják. Vše působilo až neuvěřitelně klidně. V přístavišti se kolébaly bárky a lodě rybářů a kupců. Vítr se líně proháněl v plachtoví. Staré ošuntělé nákladní jeřáby stály nepohnutě, jen lana se kývala ve větru. Nad tím vším kroužili mořští ptáci.

Město se dělilo na několik od sebe snadno rozlišitelných částí. Celá spodní čtvrť, jež se rozkládala hned za moly byla vlastně samotným přístavem. Zde bylo srdce města. Zde se odehrávalo všechno dění – nakládaly a vykládaly se tu lodě, obchodníci zde uzavírali dohody, pracovali zde dělníci a námořníci zde pečovali o svá plavidla. Lodě se tu i opravovaly a stavěly. Většina budov zde byla vystavěna jen velice hrubě. Domy a kůlny a dílny. Silné trámy a fošny vymazané hlínou, dřevěné střechy ze šindele i došků porostlé tu a tam náletovou travou či křoviskem - chudoba, prostota a zápach rybiny i splašků. Čím blíže Patricie byla, tím více vystupovala nuzota dolní části města z původní celkové malebnosti. Spatřila plíseň a trávu rostoucí ze štěrbin mezi zbytky dlažby. Krom vlastního nábřeží zde vlastně ani žádná pořádná dlažba nebyla, nebo nebyla vidět pod nánosem zaschlého mnohokráte ušlapaného a ztvrdlého bahna. Lidé, kteří je spatřili přicházet, se rozprchli do postraních zešeřelých uliček mezi volně pobíhající domácí zvířata, odkud zvědavě i bojácně vykukovali a prohlíželi si je. Ti odvážnější jen ustoupili pár kroků z cesty a svou nevraživost dávali najevo kamennými pohledy a úšklebky. Tu a tam se ozval dokonce posměšek nebo urážka. Většina z obyvatel ale mlčela. Ošlehaní mořem a tvrdou lopotou, vypadali ti muži a ženy jako lidé, co v životě už viděli ledascos, a tak je jen tak něco z míry nevyvedlo. Ani vězeňská karavana.

Zástup spoutaných procházel kolem jeřábů, sudů s kdoví čím, kolem složených beden a fošen, propletl se mezi sušáky sítí a zamířil k velké budově s oprýskaným malovaným vývěsním štítem. Byl to přístavní hostinec. Pobitý prkennými záplatami a hrubě omítnutý vápnem skvěle zapadal do rázu přístavní čtvrti. Před jeho vchodem postával nerudný nakrátko ostříhaný chlápek a zlostně a vyzývavě loupal očima. Na Patricii jeho zlý pohled spočinul mnohem déle a v ní až hrklo, když si připomněla vězení a zacházení, kterého se jí tam dostávalo. Přepadl ji strach. Co ji asi čeká tady? Co tu čeká vražedkyni?

„Z cesty! Uvolněte cestu!“

Stoupali vzhůru. Místní domobrana společně se strážci z lodi se starala o volný průchod. V čele kráčel kapitán a vedl je. Zmizeli v široké uličce, která, jak se zdálo, mířila přímo do horní části města. I zde bylo stále šero a ležely zde dlouhé vlhké stíny, které snad ani polední slunce nikdy nemohlo pořádně rozehnat. Křivé štíty okolních domů vyvolávaly stísněný pocit a bránily slunci, které bylo ještě nízko na obloze, aby sem proniklo. Zápach zde zesílil. Prošli kolem dalšího krámku s rybami. Jeho majitelka se tvářila velice nepřátelsky. Byla ostražitá. Bystře sledovala ruce všech kolemjdoucích včetně strážců průvodu.Asi měla špatné zkušenosti. Patricie se jí nedivila. Měla stejně jako ostatní trestanci veliký hlad a sušené i uzené ryby vypadaly lákavě. Až příliš. Z postraních uliček vykukovala děcka. Co chvíli se otevřel průhled na dvorečky i do uliček, kde nerušeně kypěl pestrý přístavní život. Řemeslníci pracovali, děcka se proháněla mezi domácími zvířaty a ženy klevetily kolem kotlů s polévkou pro rybáře, jenž vypluli na moře za každodenní obživou. Odevšad znělo hulákání a bušení kladiv a vrzání pil. Přístav se nedal nadlouho vyrušit od běžné rutiny ani procházejícím trestaneckým zástupem.

Cesta stoupala. Blížily se vnitřní hradby. Ty jakoby dělily město na dvě části. Tu spodní chudou oddělovaly od horního města. Rozdíl byl vidět na první pohled i v rázu staveb. Znovu vykoukla dlažba a objevily se rozlehlé kamenné domy s červenými střechami z pálených tašek a zdobených kachlíků. Když vězni procházeli kolem posledních stavení dolního přístavu, Patricie ucítila zvláštní zápach. Někteří muži se rozklevetili, když ucítili a zhluboka nasáli tu vůni, jiní se dokonce rozchechtali tak, že je musel okřiknout strážce. Patricie věděla, že to je takzvaná „tráva“. Ve vězení ji často hulili dozorci, ale takhle silnou kořeněnou vůni Patricie nikdy necítila. Uviděla holohlavého muže, jenž stál u cesty a tvářil se netečně. Měl v ústech velké cigáro a vyfukoval dým, jenž větřík nesl směrem k nim. Nezaujatě si je všechny prohlížel. Zřejmě si vychutnával volnou chvíli v práci, ale možná se prostě jen poflakoval. Nevypadal tak nuzně, jako obyvatelé dole v přístavu. Dobré šaty na něm ale působily nějak nepatřičně. Bylo na něm vůbec něco děsivého.

Rozevřela se před nimi nová čtvrť. Pěkné kamenné domy zpevněné bosovanými nárožími s vývěsními štíty patřily obchodníkům a váženějším občanům. Hned z kraje stála kovárna. Ve venkovní výhni rudě žnulo uhlí. Z komína se valil černý dým. Kovář, statný chlap se svaly jako z provazů, bušil ze všech sil do rozžhaveného železa na své kovadlině, až jiskry létaly. Jeho pacholek seděl u brusu a v ruce třímal velký meč, jemuž obratně ostřil ostří. Nikdo z nich se na trestance ani nepodíval. Práce je pohltila.

Kráčeli dál kolem domu truhláře. Na lavičce před domem seděla krásná žena v honosných šatech. Někdo z trestanců vykřikl chlípnou poznámku a ostatní vězni propukli v hlasitý smích. Žena zrudla, poté zbledla a rychle odběhla do domu. Truhláře vidět nebylo, ale zpoza několika velkých skříní před domem bylo slyšet bušení kladiva. Ulice klesla do průjezdu honosného domu. Chřestění železa a řetězů se zde rozléhalo hlasitě. Patricii praštila do nosu vůně směsi bylinek a čehosi dalšího. Vývěsní štít nad jedinými dveřmi v průjezdu zdobily symboly alchymie. Nebylo pochyb, co za krámek se zde nalézá.

Když vyšli z průjezdu, stráž je vedla doleva mezi domy. Ocitli se na okraji většího náměstí, jemuž vévodila kaple. Bylo prázdné, jen mezi sloupovím ve stínu kaple spatřila Patricie několik postav, které klečely čelem k soše, jenž zobrazovala boha Adanose v nadživotní velikosti. Kaple byla zasvěcena Vodě. Nad kopulovitou tesanou střechou kaple vysoko za kamennou zdí porostlou břečťanem vystupovaly vysoké střechy horního města. Hrázděná patra okázalých domů vykukovala mezi zelení. Barevné a bohatě zdobené záclony povlávaly ve větru. Rudé střechy svítily do dálky. Tam ležela bohatá Horní čtvrť, jak se později Patricie dozvěděla, kde bylo samotné centrum města s honosnou radnicí a domy nejváženějších občanů – místní smetánky. Zástup vězňů však teď mířil jinam. Prošel kolem výstavního hostince pro movitější a zamířil po schodech vzhůru na plácek, za nímž vězni spatřili vyvýšené hradby městské tvrze.

Jedna z nejvyšších staveb Khorinisu opravdu dominovala svým vzezřením. Stála na vysokém skalním suku, který se však dávno skryl pod tlustými hradbami a schodištěm stoupajícím k bráně. Tyčila se nad Přístavní čtvrtí i nad střední částí města, jakoby byla hrdá na svůj majestát. Jen Horní Čtvrť stála výše než městská tvrz. Tvořila vlastně jakési další samostatné opevnění terasovitě stavěného městečka, což se jistě hodilo v nepřátelských dobách, když království bylo ve válce jako zrovna teď se hordami skřetů…  Na hradbách tvrze stála děla, jenž dohlížela na záliv. Červené střechy paláce i samotné věže svítily v paprscích slunce. Zdi s cimbuřím se tvářily nedobytně. Před branou a na schodišti pod ní stáli muži v černočervených zbrojích a tvářili se výhružně a přísně. Zde na prostranství před tvrzí se zástup zastavil.

„Stát! Seřadit se!“

Trestanci byli nuceni seřadit se vedle sebe, což bylo trochu nepohodlné kvůli řetězům a poutům uvázaným na tlustém laně. Bohužel se nedalo se nic dělat. Stáli teď do půlkruhu ve dvou řadách kolem popravčího pódia, na kterém stála šibenice. Při pohledu na ní většina obličejů pobledla. Do myslí se vkradla obava. Copak teď přijde trest? Jen jedna šibenice pro všechny? Nebo jen pro některé? A proč teď? Proč po takové cestě? Patricie si připomněla slova kapitána a vyhledala jej pohledem. Poznala jej mezi všemi hned podle jeho obnošené jezdecké zbroje, která vynikala mezi rudočernými uniformami městské stráže i mezi koženými kazajkami posádky Svaté Pravdy. Právě mizel v doprovodu tří svých mužů v bráně pevnosti.

„Ticho! Nikdo ani necekne!“

Reptání zmlklo. Stáli a čekali. Kolem se zatím sešel dav zvědavců. Byli to měšťané a kupci z okolních domů. Taky pár děcek. Nedaleko bylo tržiště, a tak se všichni seběhli, aby se podívali, co se bude dít. Jaký to byl rozdíl mezi měšťany a prostými lidmi z Přístavní čtvrti! Hezké oblečení a bezstarostné tváře… tedy aspoň se zdály bezstarostné. V době války, která o sobě dávala znát i zde, rašily vrásky všem bez ohledu na původ a postavení, jako hrách po dešti. I měšťané se na vězně povětšinou tvářili nenávistně a udržovali si bezpečný odstup od zapáchajících vrahů, zlodějů a násilníků, ale zvědavost byla silná.

Vězni museli čekat. Začínalo to mezi nimi znovu hlučet. Rozčilovaly je řetězy i všetečné a opovržlivé pohledy kolem postávajících zvědavců, kteří si nenechali nic ujít. Ozývaly se vzájemné nadávky i sílící křik. Strážci museli některé vězně umravňovat silou a některé z horlivějších občanů držet v bezpečnější vzdálenosti, aby se nestrhla rvačka. Kdekdo z obyvatel města nosil s sebou zbraň. Trestanci neměli zbraní, ale zase pro ránu nešli daleko – ba co horšího – mnozí ani pro vraždu! Kdosi se dokonce odvážil po trestancích házet nahnilá rajčata a situace se vyostřovala, když v tom všemu učinil konec návrat vězeňského kapitána, který s sebou přivedl několik nových důstojníků a mužů z posádky pevnosti.

            "Ticho!" Vyrovnat řadu! Slyšíte grázlové?!"

            Dozorci znovu sjednali bleskurychle pořádek. Kapitán karavany a jeden z jeho pobočníků – jeho zapisovatel, vystoupali na pódium šibenice. Kapitán rozložil ruce v bok. Pohledem zpražil zástupy trestanců tak přísně, že i ti nejneurvalejší ihned zmlkli jako pěny. Kapitánův pohled nevěstil nic dobrého. Něco se chystalo.

            "Vítejte v Khorinisu vážení!" zahřměl z plných plic kapitán. "Jsme u cíle naší společné cesty. Nemám rád dlouhé proslovy, tak za okamžik předám slovo zde ctěnému panu Adremu, ale ještě před tím pár slov přeci jen pronesu!" Kapitán se ještě víc zachmuřil.

"Nutí mě k tomu okolnosti, co se udály na lodi před několika dny. Dotyční z vás jistě ví, o co se jedná. Ostatní se jistě doslechli… Pro jistotu to ještě v rychlosti shrnu. Vražda je nejvyšší zločin! Smrt se u nás vždycky trestala smrtí, to jistě každý ví! Ale protože jste na rozkaz krále Rhobara vyjmuti ze všech trestů proto, aby jste po svém způsobu byli užiteční v našem velkém válečném tažení proti skřetům, nemůžu sáhnout k tak přísnému trestu pro provinilce, jak bych býval rád učinil,“ pokrčil rameny.

“Nuže... Abych dostál svému svědomí, rozhodl jsem se dotyčné provinilce potrestat tak, jak si myslím, že je milé boží spravedlnosti, a jak mi je dovoleno trestat za zločin vraždy v tomto výjimečném případě. Všechny vás čeká ten nejhorší z nejhorších trestů, co si člověk dokáže představit! Ale pletl by se ten, kdo si myslí, že i když je jeho život hájen samotným králem a vykonavateli jeho vůle, může jednat proti právu, jak jen se mu zlíbí! Dost slov! Předveďte provinilce!"

            Na rozkaz bylo vyvedeno z okovů pět mužů, které Patricie neznala. Tvářili se vztekle a sveřepě, ale bylo vidět, že kapitánova slova v nich zanechala stín strachu. Nevěděli, jak mají ta slova o trestu a hájení chápat. Patricie taky nevěděla, co všechno tím řečněním kapitán myslel. Byla přeci taky vinna vraždou! Polilo ji horko. Neslyšela skoro nic konkrétního o pověstných Khoriniských dolech na vzácnou magickou rudu a to málo, co se doslechla při své cestě na ostrov, jakoby zůstávalo ve snách – v temných nočních můrách minulosti. Všechno zapomněla. Neslyšela ani o případu vraždy, jenž se měl odehrát na lodi. Nevěděla, že někdo někoho zabil ani proč. Na lodi přeci zemřelo tolik lidí – i Petio! Ach nebohý Petio... A kde byl Farkus? Ten přece věděl, kam plují a ledacos znal. Mluvil i o tom strašlivém trestu, který je čekal všechny. Jak jen to říkal? Kde je Farkus? Rozhlédla se a spatřila jej stát na opačném konci lodního lana úplně na okraji zadní řady. Nedíval se na ní. Vypadal velmi sešle a unaveně. Měl zavřené oči a pootočenou hlavou nastavoval tvář sílícímu dopolednímu slunci. Těžko jí teď mohl poskytnou kýžené odpovědi.

Nedovedla si představit trest strašnější, nežli smrt. O to víc jí udivilo, že právě kvůli tomu hrozivému trestu, který je všechny měl čekat, nesmí být nikomu - dokonce ani vrahům a vlastně tedy ani jí - zkřiven ani vlásek. I když, tady se Patricie v úvahách mýlila, jak se mělo za chvíli ukázat. Všechno jí děsilo! Apatie k životu, která obestřela její smysly na lodi, byla ta tam se závany prvního čerstvého mořského větříku ve vlasech. Patricie měla strach.

Muži byli donuceni pokleknout. Kapitán si je mlčky prohlížel. Po chvíli sklouzl jeho pohled k Patricii a probodl ji. Polilo ji horko. Zavolá ji? U všech bohů – jen to ne! Kapitánovy oči však vypadaly prázdně. Byla by řekla, že skoro smutně. Rozhodně se zdál unavený a pohublý. Zaplašila myšlenky a ucukla mu pohledem. Nezavolal ji. Místo toho pokynul rukou. Pacholek, který se znenadání odněkud objevil, dovalil baňatý špalek a postavil jej pod šibenici. Muži vyvedení na pódium zbledli. Prvního z odsouzených popadli tři dozorci, a i když se zuřivě vzpíral a svolával na jejich hlavy všechnu pekelnou moc samotného Beliára a chrlil nadávky jednu za druhou, nebylo mu to nic platné. Dovlekli jej ke špalku. Důstojníci na schodech pod pevností tiše přihlíželi. Někteří se usmívali. Patricii neuniklo, že se mezi nimi objevil vážený muž v bohaté vyšívané a zdobené róbě žlutohnědé barvy. Na hlavě měl vysoký nezvyklý klobouk a Patricie už věděla, kdo to je.

            "Ještě, než započne exekuce, se s vámi rozloučím." pronesl do nastalého ticha kapitán vězeňské karavany a znovu je všechny přejel pohledem. "Přeji vám, aby jste tu našli spásu svojí duše a nebo takovou smrt, jakou si zasloužíte!"

S těmi slovy seskočil z pódia a ráznými kroky zamířil do pevnosti. Ani jednou se neohlédl. Jeho lidé však věděli, co mají dělat. Dozorci znovu popadli prvního trestance a krutou silou mu roztáhly prsty na levé ruce. Ruku mu přes jeho odpor položili na špalek. Pacholek hrábl do kožené umaštěné brašny a vytáhl odtud dřevěnou palici a velké rezavé dláto. Patricie odvrátila hlavu a vší silou stiskla víčka. Náměstím se rozlehl uši drásající výkřik a sténání, které přešlo ve zvířecí skučení. Mezi trestanci to zašumělo. Okovy kolem Patriciina zápěstí zaškubaly, jak se řada vězňů zavlnila a napnula lano, které je poutalo k sobě. Dozorci opět sjednali pořádek. Nenechávali nic náhodě. Oči nechala zavřené a vší silou mysli se snažila oprostit od této chvíle. Vše se jí připomnělo. Vybavila se jí odporná temnice sousedící s mučírnou. Pod víčky se rozkmitaly stíny minulosti... Snažila se myslet jen na svit slunce, které sílilo na modré obloze a hřálo ji do temene hlavy. Kéž by mělo sílu zahnat temnotu! Druhý z vrahů byl dotlačen ke špalku. I jemu byla násilím skoro vykloubena paže. Vší silou mu roztáhli prsty a pacholek přiložil dláto, a pak se ozvala tupá rána, chrupnutí kloubů a zaúpění... A pak se to ještě třikrát opakovalo. A pak to ještě dlouho znělo v uších.

            Když byla exekuce skončena a potrestaní uklizeni za šibenici, kde se jim věnoval městský ranhojič, který to dostal rozkazem, na pódium šibenice vystoupil lord André. Byl to urostlý muž středních let. Dlouhé vlasy mu čechral mírný vítr. Jeho tvář byla klidná a vyjadřovala sílu a rozhodnost. Patrici se líbil. Na sobě měl honosnou zbroj v městských barvách s mohutnými nárameníky a bohatým zdobením. Od ramen k patám vojenských bot mu padal zlatem vyšívaný černý plášť. U pasu měl cenný ornamenty pokrytý meč, o jehož jílec si opíral ruku v kované rukavici. Druhá ruka byla volně svěšena podél těla.

            "Jsem lord André," představil se zvučným hlasem. "Jsem velitelem městské domobrany. Nyní nad vámi přebírám zodpovědnost od pana Villkinse, který vás k nám zdárně dopravil z pevniny po moři. Vězte, že jste si nevybrali dobrou životní cestu, když jste teď tady, ale buďte si jisti, že když budete poctiví a budete litovat svých hříchu, můžete dojít vykoupení a odpuštění. Budete pracovat ve jménu království i krále Rhobara. Budete pracovat tvrdě. Až do zemdlení, bude-li to třeba! Je to součást vašeho trestu. Ale pokud budete pracovat opravdu poctivě, nebudete se mít špatně. Všechno vám bude včas řečeno. Vše podstatné se dozvíte ještě dnes. Zítra vyrazíte na cestu do Hornického Údolí. Kéž stojí bohové při vás!"

            Když domluvil, odešel do pevnosti. Na jeho místo pod šibenicí vystoupal trochu upoceně onen vážený pán v drahém hábitu. Přerovnal si pečlivě svůj klobouk, který se mu na schůdcích zhoupl do čela, pohlédl s odporem na zkrvavený špalek a usekané články prstů pod ním a pak zvedl oči k trestancům. Patricie se všimla dvojité brady. Jeho kůže byla bledá a jeho oči horečnatě kmitaly z místa na místo. Pod očima se rýsovaly ztmavlé oční důlky a vrásky. Byl spíše středního věku, i když jeho zjev jej dosti zrazoval a dělal jej starším. Tvářil se nesmírně důležitě. V zástupu trestanců se nenašel jediný vězeň, který by nevěděl, koho má před sebou. Soudcovský talár nikdo z nich neviděl poprvé. Soudce měl na šňůrce na krku malý zdobený tubus ze dřeva a kůže. Sejmul z něj opatrně víčko a vyňal pergamen, který pečlivě rozvinul. Přelétl ještě jednou zrakem všechny přítomné a důstojně si odkašlal.

            "Ve jménu jeho veličenstva krále Rhobara II. se zde přítomní vězni odsuzují k doživotnímu trestu pobytu v Hornickém Údolí!"

            Mezi vězni to opět zašumělo, na tvářích byly znát rozličné emoce. Ti nejzarputilejší z trestanců nehnuli ani brvou. Ti, jenž by normálně nejspíše propadli hrdlem, si viditelně ulevili a jiní - zejména ti, co se provinili menšími zločiny, viditelně zesinali. Mnozí začali nahlas reptat. Druzí nadávali. V Patricii silně hrklo. Nevěděla, jestli se má děsit ještě víc nebo se radovat.

            "Ticho!"

            Soudce se nenechal přerušit.

            "Jedině vzorná a poctivá práce z vás může sejmout vaše provinění proti zákonům království! Až nadejde čas, vaše zločiny budou přehodnoceny a bude přihlédnuto k vámi odvedené práci a k vašemu chování v trestanecké kolonii. Čeká vás práce v dolech, kde budete těžit rudu. Jedině vzorným plněním plánu si lze odpracovat svobodu a odpuštění! Na to pamatujte! Kdo sejde z cesty a nebude se chovat tak, jak se od něj očekává, bude příkladně potrestán a ponese si následky svého chování. V Hornickém údolí budete předáni do rukou Mágů Ohně a ti zajistí dohled nad plněním vašich pracovních povinností. Velmistr Corristo má vyhrazenu veškerou moc v rozhodování ve věcech správních a právních! Opakuji: jedině velmistr Corristo - a nikdo jiný - bude rozhodovat o všech věcech, které se vás budou týkat a jedině jemu a jeho lidem jste poslušni! Tímto jest rozsudek prohlášen v platnost!"

            "Ale ne všichni z nás jsou vrazi! Nezasloužíme si doživotí!" ozvalo se za souhlasného mručení z řady.

            Soudce se zamračil a rychle smotal pergamen, aby jej mohl uložit zpět do tubusu.

            "Na to jste měli myslet dřív! Je to královský výnos a o tom se nediskutuje!"

            "Král je pěknej sviňák!" vykřikl hromotluk stojící v řadě zleva hned vedle Patricie.

            Soudce zbledl ještě více, rty se mu semkly ve zlý škleb. Kývl na jednoho z městských ozbrojenců stojících pod šibenicí a mlčky ukázal na troufalce. Biřic udělal dva rázné kroky a vyťal hromotlukovi silný políček přímo z kroku.

            "To tě naučí bastarde!" procedil biřic skrze zuby.

            Hromotluk se kvůli okovům nemohl dost dobře chránit, a tak jej rána lehce omráčila. Vyhekl a z nosu mu okamžitě vyrazila červená. Řetězy okovů zachrastily. Jak padl, strhl s sebou i Patricii. Ucítila bolest v odřených zápěstích, jak se jí okovy prudkým škubnutím zaryly do poraněné kůže a masa. Padla na kolena a bolestivě si je potloukla i přes to, že ji částečně zachytil její soused napravo - prošedivělý postarší muž zarostlý ulepenými vousy s tváří rozežranou od mořské vody. Pomohl Patricii znovu na nohy. Hromotlukovi mezi tím pomáhali vstát další. Škubání dlouhého lana, které je všechny spojovalo, proběhlo celým zástupem. Dvojitý zástup se nepravidelně rozvlnil.

            "To by stačilo!" přikázal soudce viditelně potěšen prudkostí a rázností dozorcovy pěsti. "Ještě nějaké… Ehm... Otázky?"

            Nikdo se neozval.

            "Nyní budete odvedeni do přístavu, kde přečkáte noc. Část z vás bude..." ušklíbl se soudce a s důrazem pokračoval, "ubytována... v celách pevnosti. Dostanete najíst a napít a zítra ráno vyrazíte na cestu. Žádné hlouposti! Je nám sice známo, že jste vyjmuti z hrdelních trestů, ale i přes to vás varuji!"

Pohrozil prstem a demonstrativně skopl useknuté články prstů z šibenice tak, že se   zakutálely přímo Patrici pod nohy. S opovržením odvrátila pohled.

"Není radno hrát si na hrdiny. Domluvil jsem!"

            Soudce se otočil na patě a odkráčel rovněž do pevnosti. Na chvilku se zastavil u jednoho z městských důstojníků, kteří vynesení rozsudku přihlíželi, ukázal na Patricii a něco mu řekl. Potom překvapivě hbitě navzdory svému taláru vyběhl schodiště a zmizel v bráně. Důstojník si Patricii prohlížel, zatímco ostatní udíleli rozkazy svým mužům. Započalo dělení vězňů na ty, co měli odejít do přístavu a na ty, co měli zůstat v kobkách pevnosti. Když si ji důstojník dostatečně prohlédl, kývl na  jednoho z podřízených, aby jej následoval a vykročil k Patricii.

            "Ty půjdeš se mnou!"

            Patricie jen na sucho polkla a chvatně přikývla. Důstojník byl černovlasý a vysoký. Dojem z jeho silné postavy ještě umocňovala těžká kapitánská zbroj, kterou měl na sobě i meč u pasu. Pohůnek Patricii odemkl pouta. Poplašeně s sebou cukla, když pouta povolila. Nakrátko to zaštípalo. Zápěstí měla zkrvavená a rozedřená. Její soused hromotluk se už vzpamatoval, a teď si ji kradmo prohlížel. Poutali ho k průvodu vězňů určených do pevnosti. Jedno oko měl docela opuchlé. Krev z nosu již zastavil, teď mu zasychala na vousech a rukou. Druhý soused, ten šedivý zarostlý chlap, už kráčel netečně v řetězech se zástupem pryč směrem k přístavu. Zůstala tu sama.V průvodu do přístavu zahlédla na chvíli i Farkuse a zdálo se jí, že i on jí uviděl, a že na ní mrkl. To sice nemohla tvrdit jistě, ale dodalo ji to odvahy.

            "Kam mně vedete? Pane?"

            "O to se nestarej. Všechno se včas dozvíš!" odbyl ji důstojník.

            Když ji dozorce osvobodil z pout, důstojník jej poslal pryč. Měla volné ruce. Opět naprázdno polkla. Přepadlo ji náhlé vzrušení. Rozhlédla se kolem dokola a pomyslela na útěk, ale důstojník byl rychlejší. Včas to na ní poznal a popadl jí za loket a bolestivě s ní trhl.

            "Ale! Ale! Na to zapomeň! Kam bys chtěla utíkat? Z města vedou jen dvě brány a u všech stojí zesílená stráž. Zapomeň na útěk holčičko! Leda bys chtěla přeplavat moře do Myrtany." vysmíval se jí. "Čekají tě zajímavější věci." Poslední slova řekl s podivným důrazem a v Patricii znovu hrklo.

            Zaplašila temné myšlenky. Důstojník měl pravdu. Viděla dobře, že celý Khorinis obkličují vysoké hradby. Jedinou nejbližší únikovou cestu skýtala brána za tržištěm, ale tu uzavírala spuštěná mříž a čtveřice vojáků městské hlídky v rudých zbrojích s kušemi v rukou. Tudy utéci nemohla, ani kdyby se jí podařilo vyškubnout z důstojníkova sevření. Svíral ji bolestivě nad loktem a vlekl ji s sebou neznámo kam. Ocitli se na tržišti. Brána byla blíž. Hlídači si ji prohlíželi a spiklenecky na sebe mrkali. Patricii překvapilo, kam ji důstojník vede. Nezamířili ani do přístavu, ani do tvrze, ale úplně na opačnou stranu. Důstojník se všiml Patriciina neklidu a dal se do řeči.

            "Nehodí se, aby taková dáma trávila noc s tou chátrou v kobce. Máme pro tebe jinačí klícku. Hehehe!"

            Obešli veliký dům a propletli se mezi stánky. Trhovci se už vrátili od pódia zpět ke své práci. Čile se věnovali drbům či obchodování se zákazníky nebo obojímu najednou. Odsouzení trestanců přeci jen byla nezvyklá událost a musela se řádně probrat. Na procházející Patricii upírali zvídavé pohledy. Od stánku s rybami zavanul typický zápach, který vzápětí přebila vůně uzeného masa. O kus dál měl stánek váženě vyhlížející alchymista. Tam se vzduch promísil s vůněmi koření i tabáku a vedle byl zase stánek se zbraněmi, luky a vydělanými kůžemi divoké zvěře všeho druhu. Prodejce vypadal jako zkušený lovec a dost možná všechny vystavené trofeje a kůže sám slovil.

Došli znovu k Adanosově svatyni. Tentokrát procházeli přímo kolem ní. Ve stínu sloupoví stál stařec v okázalém modrém rouchu. Nikdo jiný zde už nebyl. Bohaté zdobení starcova šatu jasně vyjadřovalo, kdo je jeho nositelem. Byl to představený Kruhu Vody. Letitý kmet s šedomodrými vlasy kolem holého temene se tvářil vážně. Jeho obličej měl ostře řezané rysy a vyzařoval klid i moudrost. Velký orlí nos a stříbrná bradka podtrhovala jeho charisma. Jeho živé oči zářící jako uhlíky se upíraly na Patrici a se zájmem si ji prohlížely. Patricie klopila ty své stydlivě k zemi. Důstojník se před mágem uctivě uklonil.

            „Vaše excelence!“

            Mág odpověděl na důstojníkův pozdrav kývnutím hlavy, zkoumavé oči měl stále upřené na Patrici. „Adanos buď s tebou děvče." řekl najednou z ničeho nic hlubokým hlasem a ve vzduchu načrtl znamení.

            Patricie neodpověděla. Místo toho zrudla a musela popoběhnout, protože klopýtla a důstojník s ní rozzlobeně trhl.

            "Pojď! A koukej kam šlapeš. Sakra!"

            Náměstí s kaplí nechali za sebou. Opět se ocitli v jakési uličce. Propletli se mezi složenými bednami mezi vysokou zdí nalevo a domem po pravici. Před nimi se objevila druhá městská brána. Její mříž byla tentokrát zdvižená, ale stráž i zde bedlivě hlídala. Branou zrovna projížděl povoz tažený dvěma voly. Na kozlíku seděl vozka a švihal zvířata bičíkem. Mířil s prázdným povozem ven z města a Patricie mu šíleně záviděla. Na chvíli spatřila zelený stín lesa, který se rozprostíral mezi kmeny hned za spuštěným padacím mostem brány. Vysoké stromy s bujnými korunami viděla i přes hradby. Za lesem se tyčilo úbočí vysokých skal porostlé borovicemi. Divoký kraj na první pohled. Nad hlavou měla modrou oblohu a hřejivé jarní slunce. Zastesklo se jí po svobodě, ale důstojník jí dalším trhnutím připomněl, že jejím osudem není svoboda.

Zamířili k vysokým schodům, které vedly z prostranství před velkou bránou vzhůru k menší brance mezi dvěma vysokými válcovými věžemi. Byla to branka do Horní Čtvrti. Patricie poskakovala za důstojníkem, který bral schody málem po dvou. Když vystoupali schodiště, ocitli se na malé terásce přímo pod věžemi. Všude rostl břečťan. Zarůstal z části i malé útulné lavičky, ze kterých byl pěkný výhled na prostranství před branou na kupecký stánek i na město kolem.

Důstojník ji vedl dále. Ocitli se na dalších menších schodech a pak se před nimi objevila Horní Čtvrť v celé své nádherné okázalosti. Bylo to vlastně velké oválné náměstí, uprostřed kterého stála Inosova socha v nadlidské velikosti a za ní se pyšně vypínala městská radnice obklopená zelenou zahradou s kovaným plotem se silnou podezdívkou. Kol dokola náměstí  stály pěkné hrázděné domy nejbohatších měšťanů, všechny krásně bíle omítnuté. Byl to vskutku malebný pohled. Patricie na něj však neměla dost času. Důstojník jí zavedl přímo pod levou válcovou věž obrostlou břečťanem. Dole u paty věže se krčila malá bytelná dubová dvířka zpevněná pěkným kováním. Důstojník vyndal z kapsy velký mosazný klíč a zachrastil jím v zámku. Dvířka se otevřela.

            „Tak alou dovnitř.“ vybídl ji.

            Musela sehnout hlavu a shrbit se, aby prošla dovnitř. Nejprve viděla jen tmu. Věž totiž zevnitř osvětlovalo jen malé okénko vysoko nad Patriciinou hlavou. Důstojník vstoupil do věže společně s ní. Přivřel dveře a rozhlédl se po interiéru. V Patricii opět vzplanul strach z toho, co bude následovat. Její oči si přivykly šeru. Odstoupila před ním pár kroků, až narazila na kruh zdi. Dál nemohla. Všiml se toho. Zůstal zaraženě stát a upíral na ní udivený a trochu nechápavý pohled.

            „Ty se mě bojíš!“ vydechl jakoby pro sebe a jeho rysy ztvrdly.

            Nereagovala na to. Sledovala jej s výrazem polapené laně ve tváři.

            „Ty se bojíš, že tě… Že tě…“ polkl slova a zavrtěl zprudka hlavou.

„To je blbost! Mám ženu a dvě děti. A miluju je! Nikdy bych… Nikdy!“

            Zdálo se, že je rozzlobený. Hlasitě polkl, blýskl po ní pohledem a pak znovu rychle zkontroloval prázdný prostor věže. Popadl dveře a zprudka je otevřel. Dovnitř vniklo sluneční světlo a prozářilo prostor.

            „Odpočiň si tu. Budeš to potřebovat!“

            Přikrčil se a vyšel ven do zářivého dne. Dveře za ním rychle s hlasitým bouchnutím zapadly. Klíč zachrastil v zámku. Chvíli ještě slyšela jeho vzdalující se kroky. Rozlehlo se ticho. Patricie osaměla. Vydechla a zavřela oči. Pomalu se svezla zády po vlhké zdi do dřepu a rozplakala se.