|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
v pekle
MMI–MMIII
škola v hrnci zavěšený
stále si stěžuji
na to samé:
nemám pořádný
malý
lehký
neelektrický psací stroj
nemám invenci
nápady
hlad
náladu
zběsilost v reakcích
neumím syntax
slovosled
čárky
velká písmena
psát
číst
hoho! – jsem to ale koumák –
nadávám sobě samotnému
ve snaze vytvořit kult
ubožáka.
zpackaný život mne ale teprve
čeká.
18. 9. 01
otázka potřebnosti
matko,
mé ruce jsou příliš
krátké na to,
aby tě dokázaly obejmout
má snaha
porozumět ti ztroskotává
na ocelích tvých
do nebe vyzdvižených bran,
jež nejsem s to
bez klíče překonat
vížky
jsou přiliš vysoko
příkop je ošklivě hluboký mé prsty
kloužou pouze
po hladkém ledu – nikde ani náznak
kamenitého výstupku zbrzdění
nenabízejí záchranná
lana
snad
chladivá dlaň země
skal
kamení
vyřeší tu
hloupou dětskou otázku
potřebnosti.
podá-li ti někdo
pomocnou ruku, radši
věř, že osud
zhloupnul;
- přeces‘ kdysi
přispěl na
nelsona
mandelu
15. 10. MMI
šerm
dnes mám svůj šerm
smrt je můj šerm
smrt je můj šerm
vykrkávám ráno
do oběda
od snídaně
být intelektuálem
koupu se v
penězích
od svých
známých
ze
střední školy
obvyklý svět
nebyl nikdy nudný
byl jen
k zblití
hnusný od svého počátku
agentura bova
pocházím z příšerné země
na hranicích německa,
bídy oportunismu z polska
hlavním rysem mě a mně
podobných se stalo
recyklování špíny a její následné
znehodnocení vylitím
do výlevky
s ranní kocovinou/
s večerní nudou
lásku jsem odehnal/kvůli
její neustálé absenci
v mém okruhu
drahý a jediný/
jako pilíř
nesmrtelnosti/
jako
prst mířící za obzor/
za duhu
pokašlávající/
mraky a
těhotnou budoucím jasem
(mi zůstává)
můj vw golf
s náhonem na všechna 4 kola/
tudíž
synchro
duben 02
das tat ich für dich
v nejlyričtějších
chvílích dne
(kdy také jindy) –
což bývá mezi
devátou a desátou
zvečera –
vidím vždy,
jak sedím
ve tmě
na posteli
a rvu si brokovnici
do úst a
najednou
ze mne všechno
odpadává a
v tu chvíli, trochu
paradoxně,
zpívám.
stěstím
se až zalykám.
22. 4. 02
lhář
hromady textů
kila šrotu
už ani nevím,
kam jsem je
všechny
založil
odeslal
zastrkal
každá další chvíle je
pro mne
neschůdnější
než ta
předchozí
všechno je zachyceno,
zdokumentováno
bez výpovědní
hodnoty
celý můj posraný
život
se povaluje
po bytě, hospodách
a redakcích
na potrhaných
zasraných
útržcích.
napětí hledání v deliriu
se často zdá
smysluplnější,
než ve skutečnosti
je.
22. 4. 02
medůza
nic tady
nemá punc hodnověrnosti –
– vše je při starém –
ti lidé zde
snad
spí
i žijí
přilepení na židle
přibité lokty ke stolům
přichycení k futrům
bez dveří
zelení a modří
a hovorní
a hlasití!
šveholí jako o závod,
jako by měla přijít
jiná parta
stejných
hochštaplerů
a všichni se měli
kompletně vyměnit
včetně obsluhy…
a navíc mi soply už už hrozí
vystřelit z nosu,
ale ubrousek
ještě můžu potřebovat
na cestu domů.
23. 4. 02
Medůza
kompilace života
nebylo/síly něco měnit
nebo snad víry
v samovolnou změnu.
podstatné bylo
stěžejní
(jak se to vezme – a odkud)
a zaměnit podstaty –
- prostě nechápu
důvěra a láska
je to jenom slupka
obal
krusta
která se rozpadne
ne
ranou kladiva
ale
polecháním v
podpaží
postav si kartáček na zuby
zandej si triko do kalhot
srovnej chronologicky složenky
vykroč do prázdna
vystoupej na vrchol hradby/své ctnosti
zapomeň na levitaci
nadsmysl; ne mimosmysl
obyčejný den se žene obrátkami
(výkonem jednoho sta miliónů koní)
vpřed pád následuje spád v jedné
vteřině smyslu vnímá všechno naráz
každý okamžik naplněný myriádami citů
potácím se ve světě polopravd,
které jsem si někde přečetl a teď
je sám reprodukuji
2002
konstatuji
většina všeho –
co znám,
jsem schopen pochopit
uchopit
utvořit si či
přetvořit
je věc náhody,
dáno nahodilým
výběrem
typu
toto teď
a ono kdoví kdy…
čím jsem starší, tím méně si
pamatuji, ale názor –
ten se stále
vyhrocuje
v tom tkví má stálá
radost i
nasranost
vším.
tibetský mlýnek
chce se mi
vždycky brečet,
když si na tě
vzpomenu:
tibetský mlýnek
v prdeli
mandala tady
a m. tam
mandala k obědu
a m. k zábavě
mandala v prdeli
m. v očích
a hlad
a vilnost
a strach
v očích
a špína
nahoře
i dole
proroctví věcí
jasných
a předvídatelných
všichni přímočaří
a jednodušší
souhlasně pokyvují
- všichni se vejdou
pro všechny je připraveno
vykoupení
- pro všechny je vykoupení
vykoupením
položil by za reinkarnaci
život,
ale ptáka by si dobrovolně
neumyl
všemi životy prochází
intelektuálská postava
se špinavým
podpažím a genitáliemi
září 02
ve vaně
jsem jediná loutka, která píše básně (louskáček)
jsem muž,
který na popud
vyskočí
člověk,
který se v nejne-
příhodnější dobu
vztyčí,
aby pak vzápětí
jako
louskáček
sklapl…
září 2002
máme strach o psa
z okna vidím na
roh ulice v jezírkách,
kterou už téměr celou
okupili cikáni
a kam nikdy nepronikne
slunce. haldy a haldy
a hlady odpadků
a mezi nimi
cikáni jak černé ploštice.
švábi.
přes den se jak
kobylky rozlezou
po dětském hřišti,
sedí se svačinou
na ping-pongovém stole,
šplhají po pětimetrovém
plotu jako opice, přesypávají písek
a hulákají.
k večeru, už trochu
ochlastaní,
polehávají a odpočívají
ve stáních
na kontejnery.
ženy kojí své děti,
starší z nich cumlají kameny a šprcky
sebrané ze země.
za zády mají panelák, kde
všichni z nich
mají krásné
nezařízené byty
s ohništi uprostřed
pokojů.
s magdou touhle ulicí
málokdy jdeme.
s každého vraku
může kdykoliv
vyskočit
černý přízrak
a
s nožem v ruce prosit
o celou
peněženku.
máme strach o psa.
20. 8. 02
co zbývá
další noc
sedím nasucho
horký a vyschlý
jak stará duše
a jak už to asi
bude napořád
ale pořád mám
rád
koleje
jež se mi bez brýlí
sbíhají už
po pár metrech
a taky
řeky
(splavené s rytmem
pravidelného spánku),
do kterých
můžu házet
klacíky a větve
dívat se za nimi
se smutkem
z nevímčeho
a sám zůstat
suchý
a pak jít domů.
23. 8. 02
když mám chuť, tak pískám
během uplynulých pěti měsíců
podnikám obden
strastiplnou anabázi
z hájů do rodvinovské
na detoxikační at oddělení
kde se potkáváme:
stále titíž ptáci
s vysušenými, pergamenovými obličeji
pokrytými prachem
zbytnělí,
tuční, seschlí
a hloupí.
neumíme se ani pozdravit,
jen ohýbáme rty
v symbolickém vyjádření
soudržnosti v
chaosu
a už mám toho dost,
jak jsem pro všechny
příkladem
a jak jsem se zlepšil,
když si ani nevzpomenu,
co je to carpe diem
a jak opsat „provizorní“
22. 8. 02
odpověď neznám. to jste však tušili.
z minula
již jsem poučen
kavárensko-čajová poezie
údajně
nesnese srovnání
s čímkoliv lidským –
- musím obezřetně tvořit
spojení volit
slova
dobrá tedy
zavolej mi, holka
než se rozplynu na ulici
kdekoliv jsi,
vyhledej mne svým hlasem
ať můžeme oba skončit
prochcaní
nad šálkem dobrého
mokačína
v promáčeném karlíně na dvorku
v jednom z těch domů
jež, byvši poškozeny
k demolici určeny jsou
2. 9. 02
pokračování
a rozhlédnu se:
to a to a to a to
věci
ukradené mi
v prdeli
naložené v láku
jako ve smrti
dostojevského běsi
nikoho
nevzruší
stačí pohled
tón
neposlouchat nic s
rytmem
pro všechny případy
protože jednou přijde
předěl – cézarova
vizitka – ať mám z uší
třepení
24?. 9. 02
londýnská
po půl roce opět urážím lahve
nikdy nepronikneš do mého chápání,
stejně, jako se to nikdy nepodaří
mně samotnému
jsem sama pro sebe tou největší
hádankou, však
trochu fádní, musím uznat
nicméně, jak dlouho se
můžu sám sobě vzdalovat,
to fakt nevím a
asi by nemělo být od věci,
že mě to – ale ani trochu -
netrápí, protože
jednou se schovám v lahvi,
podruhé v prášcích
a jindy zas v kundě, o níž
vím pouze to, že její jméno je
skutečně pouze kunda
na 3 minuty pošimrá chřípí
a 25 minut zvracím
neumíš si představit;
noční můry pokračují
probuzením; jen ten fakt,
že všechno pokračuje –
moc si toho nevybavím.
jen strojové pohyby
jak smutný nápěv
po všem tom vzpínání se:
slipy a triko, kalhoty, ponožky
a boty a jsem opět připraven
nechat na sebe řvát
a popotahovat sebou
od kopírky k počítači
od jednačky k vedoucím
jako žid v lágru
a peníze za to šaškování
v soustrojí hloupých a chytrých
mi zmizejí stejně rychle,
jako je dostanu –
- tomu jsem nikdy ne-
porozuměl a dneska
tápu stejně jako před 10 lety.
závidím psům: v jednom okamžiku
ho kopou a on kňučí bolestí
a smutkem,
v dalším
rozesmátý honí
balón, jako by nic než
balóny a hry a samozřejmě slunce
neexistovalo.
24. 9. 02
londýnská
vatelínová kočka
několik vteřin
uvažuji,
jestli
dělám
(řídím)
věci správně:
můj k zblití život
nabírá
špatný směr
poté,
co
nerozlišuji.
vyperu vatelínovou
kočku
a vzápětí lžu
sama
sobě
to jediné, co mohu říct k pití
jediné, co mohu říct
k pití
kromě desítek lahví
válejících se
po bytě
a vražených v knihovně
navztekaných a smutných
telefonátů
nových předsevzetí
a klečení
s hlavou v míse
nočních rozmachů
a ranních přikrčení
nepochopitelně utracených
peněz
a šarvátek s kýmkoli,
kdo si o to řekne
pohledů do dálky,
které zachytávají
na okraji zornice
něco nesprávného
a smysluplnějšího
je, že mne to
tak fantasticky
zvláční
25. X. MMII
sleduju televizi
po mnoha letech
třesů a
nočních
běsů
jsem přestal být
závislý
na telefonu, ale
televize…
no,
sedím před ní
od 9.45
každý den,
na prázdné, tmavé
obrazovce
sleduji od okna
svůj odraz
a říkám si –
- takhle má vypadat
dopolední
vysílání.
když si vedle mne lehne
pes, dostává
přenos
grády.
v 16.45
to ukončíme
a
jdeme ven.
co víc můžu chtít? noční
vysílání nás
nebaví a já
se musím vyspat
do práce.
končí platnost kenvelo
přijde mi,
že celý život hraju
epizodní roli
v béčkovém filmu a
nejde mi
zbavit se té role,
té hnusně smolnaté postavy,
se kterou se vůbec
neztotožňuji,
ale naopak ji
nenávidím,
protože ač se snažím,
ona to vždycky úplně
zkazí
a rozesere vše,
co jsem si sám vydobyl.
už dávno nepodléhám
d`eja vu,
protože tyhle
sračky mne prostě měly zákonitě
minout –
a vida, kde jsem byl
včera a kde jsem
dneska. 10 prstů pro život,
kousek místa na spaní:
debilovi se to zpívá,
když zvedne svých 150 cm
s tlustou prdelí jen
za 30 tisíc na playback.
možná má
kouzelné prsty. ale spíš je to
neuvěřitelná svině,
kterou jsem já
nikdy nebyl.
v tom je asi
problém.
12. 1. 2003
|
|
|
