Věříš že slova jemné nitě barev utkají něco ze tvé zpovědi anebo z pokusů o bodrý smích jsi stále tišší stále více

přechází tě zrak z nízkosti cenící se většiny a výška nebes snižovaná k nule - do ztracena listů - řadíš k sobě záznamy

vadí ti že si ruka odvykla na černé tahy tuží druhá jí nevytváří oporu mizící spočívání krása v přirozeném sledu

jsi město které hltá z chodníků a hit tepající v sluchu možná jsi ten koho jsi ve spěchu opustil celé ty roky

sedí někde na břehu řeky čeká kdy jej laskavě oslovíš vyslechneš si už konečně příběh času a prostoru svého vidoucího slepce...