Michal Bärlach

                             Ona

I.

            Šel jsem po ulici a přemýšlel. 15 úderů hodin míjelo mou duši a letělo kamsi do dálky. Jindy mi tlukot věže dopadal hluboko do srdce a hnal mě domů. Dnes ne. Ušel jsem snad už deset kilometrů po ulicích, kde znám každý výmol a každý kámen. Všechno ale bylo jiné, ponuré, ač byl velmi hezký den. Jarní slunce vyhnalo z domovů děti na hřiště a hezká děvčata z knihoven do ulic. Bylo příjemné dívat se na ještě neopálená lýtka ztrácející se v dlouhých jarních sukních. Přerušovaná čára zpod mých nohou křičela do mých uší cosi o nezvednutém telefonátu a fyzická bolest duševního utrpení se začala opět drát ven z hrdla. Myslel jsem na NI a doufal, že nejde za mnou a nevysmívá se mému vnitřnímu bolu. Pochopil jsem, že ONA nikdy nebyla tak zcela pod mou kontrolou. A už jsem dobře věděl, že JI nikdo pod svou kontrolu úplně nedostane. Přál bych si, aby si hned teď našla někoho jiného. Bál jsem se setkání s NÍ a přece jsem už velmi dobře věděl, že v tak malém prostoru, jakým je tahle planeta se nemůžeme míjet dlouho…

II.

            Dny míjely. Bolest se z hrdla přesunula do hlavy a žaludku. Snad to způsoboval hlad, snad velké množství alkoholu, které denně prošlo mou trávicí soustavu. Někdy dokonce tam i zpět. Je těžké vědět, že je všeho konec. Zároveň to ale osvobozuje. Po večerech s NÍ mluvím. Neodpovídá mi ani slůvkem, ale jako bych ze špatně vymalovaných zdí mého malého pokoje slyšel její svůdný smích, kterým k sobě láká své krátkodobé milence.

III.

Dnes jsem byl běhat. Snad i proto, abych JI už konečně potkal. Nebyla venku. Mám pocit jakoby si dala na pár dní pauzu a nevycházela ven. Utvrdila mě v tom i v vývěska na náměstí, která JÍ byla jindy plná. Běžel jsem jako o život, dlouho. Hledal JI všude i tam, kam jindy určitě nechodí. Málokdo by JI tušil v kostele. Šel jsem dovnitř. Když jsem chodil kolem lavic a vzhlédl vzhůru, poprvé jsem pochopil baroko. Viděl jsem svou ubohost a i JEJÍ nicotnost v tomhle chrámu něčeho, v co nikdy neuvěřím. Nepil jsem, bylo mi hodně zle, a tak jsem raději zalehl do postele. Nemám už ani moc peněz a zítra bych si měl koupit něco malého k jídlu.

IV.

            Zvítězila hospoda. Seděl jsem celé dopoledne v nechutně propocené „restauraci“ a oddával se radosti, jakou mi mohl dopřát jen rum.

V.

Byl jsem v práci. Mou kancelář už obsadil někdo jiný. Dali mi poslední plat a nesrdečně se se mnou rozloučili. Šel jsem hned domů. Sedl si do křesla, otevřel láhev vodky a pustil televizi. Doufal jsem, že ONA přijde. Chtěl bych JI už konečně vidět, ale nemám dost sil jít k NÍ.

VI.

Byl jsem v kině. Trapný film. Trochu o mně, trochu o NÍ, rádoby o všech.Cestou domů mě zastavilo malé překvapení, ve vývěsce už zase visela ONA. Moc jí to slušelo. Zastavil jsem se ve večerce, dal si cigaretu, klobásu a panáka. Konečně najeden a konečně nestřízliv jsem kráčel ulicemi jako první den. Přerušovaná čára nekřičela, jen pípala jako přístroje v nemocnicích. Zrychlil jsem, abych byl co nejdříve doma a nemusel poslouchat ten hrozný rámus. Pípala stále častěji a hlasitěji. Točila se mi z toho hlava a chtělo se mi zvracet.. Píp, píp, píp. Zrychlil jsem ještě víc a doběhl do míst, kde veškeré předjíždění končí.Pííííííííííííííííííííííí. Zastavil jsem, neslyšel jsem nic než nepřetržitý zvuk nemocničního přístroje. Když jsem zvedl hlavu, stála přede mnou. Byla nádherná, usmívala se a podala mi ruku…

VII.

S LÍTOSTÍ V SRDCI OZNAMUJEME, ŽE NÁS PO VÁŽNÉ NEMOCI OPUSTIL NÁŠ MILOVANÝ on. POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ PROBĚHNE V KRUHU NIKOHO NIKDE A NIKDY. O PROJEVENOU SOUSTRAST nikdo NESTOJÍ.