...Zabouchl za sebou prosklené dveře vedoucí ze schodiště a v ten moment utichl okolní svět. Neslyšel najednou dotěrné klaksony aut a nadávky spěchajících, mladých úspěšných lidí. Čas se zastavil a dal prostor k přemýšlení. Uvědomil si, kolik nenávisti cestou sem potkal. Kolik jen zažil bezcitností za ty tři zastávky tramvaje. Pěsti se sevřely, hlava se zarazila hluboko mezi ramena, sevřelo se hrdlo, na hrudi začalo cosi podivně tlačit, rty se začaly slabošsky klepat a v koutcích očí se objevily malé čiré slzičky. Rozeběhl se a proklouzl čekárnou i kolem okénka kartotéky, "Kampak, pane Nováku, pan docent si Vás zavolá!", zavolala mladá miloučká sestřička. Neposlouchal. Vnikl do otevřené kabinky pro převlékaní a schoulil se do malého klubíčka. Jeho ramena se začala trhavě poškubávat a v místnůstce se ozval slabý pískavý zvuk, jaký dovede vydat lidská duše jen když pláče. Hezkou chvilku trvalo, než se otevřely dveře ordinace a z oslňujícího bílého světla se ozvalo :"Pane Nováku, pojďte dál". Vstal - stále ještě s mokrými tvářemi - a ždímajíc bezmocně promočený kapesník vstoupil dovnitř.

... Vyšel. Perfektně upraven, hlava vztyčená, hruď sebevědomě nadmutá a pohled upřený k východu. Rychlým, sebevědomým krokem prošel kolem zoufale plačící čekárny a mířil opět k proskleným dveřím, které vedly do náměstí. "Nashledanou, pane Nováku!" ozvala se kráska za okénkem. "Nashle!". Seběhl po točitých schodech a vyšel do ulice. Starý pán, který šel kolem, se mu připletl cesty a byl sražen k zemi, kde se hlavou uhodil o plechový odpadkový koš. "Dávej pozor dědku!" zahřímal Novák a zmizel v davu spěchajících, mladých úspěšných lidí. Stařec zůstal sedět na zemi a se slzami v očích přečetl nápis nad vstupními dveřmi :

oddělení : Teflonace duše

přednosta : Mudr. doc. Jaroslav Kalina