Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Ten, kdo chodí s drakem z kolekce Povídky potichu
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 25.1.2010 (17:30:30)
další>

Petr vyšel z budovy úřadu a s radostí za sebou nechal všechny pracovní problémy. Ani si už nepamatoval, čí to byl nápad, že se stane lektorem počítačových kurzů pro veřejnost. Bylo mu tenkrát divné, že o to nemá nikdo z kolegů zájem. Ta práce obnášela jen tři odpoledne v týdnu a nebyla vůbec špatně placená. Ale ty lidi…
Pravdou je, že on nedokázal své šéfové nic odmítnout. Stačilo, aby na něj upřela své tmavomodré oči a byl ztracen.
„Petře, vy jste ten pravý,“ položila mu ruku na rameno, v ten okamžik by pro ni hory přenášel. V duchu spřádal plány, jak ona jednou zaklepe na dveře u něj doma a on jí představí svou sbírku korálovek. Jednou k tomu určitě dojde.

Předpověď slibovala slunečné počasí, babí léto. Jenže přírodě jsou zprávy v rádiu ukradené. Venku mžilo, zatažená obloha měla vzhled zakaboněné tváře a foukal silný vítr. Spěchal s pohledem upřeným na špičky bot a zkušeně se vyhýbal loužím na rozbitém chodníku cestou přes park. V duchu řešil obvyklý zapeklitý problém, zda se stavit ve fast-foodu na rohu, nebo dojít nakoupit do večerky v přízemí sousedního domu.
Co bych jí nabídl, kdyby opravdu přišla, napadlo ho znenadání. Představil si ty oči barvy moře v smutném údivu nad zásobami jeho ledničky.
„Kruci!“ zasyčel. Z nepozornosti šlápl do kaluže a potichu neslušně nadával.
„Juchůůů!“ ozvalo se kousek od něj. V tom hlase bylo tolik nadšení, že ho to donutilo zvednout oči. Jakýsi malý kluk tam pobíhal se šňůrou omotanou kolem zápěstí, na konci které se váhavě houpal plastový drak. Ten se kroutil a vlnil, poletoval mezi padajícím žlutým listím, usmíval se širokým červeným namalovaným úsměvem. Petr ho fascinovaně pozoroval. Snad roky už neviděl někoho pouštět draka. Drakovi se očividně ve vzduchu moc nelíbilo, často se jako by unaveně snesl k zemi, ale klučina ho vytrvale vyhazoval do výše, až tam, kde fouká správný vítr.
 
Petr se nevědomky usmíval, vzpomněl si, jak kdysi dávno šli s tátou pouštět draka u dědy na vesnici. Vyráběli tu létající příšeru celý den a pak se těšili, až vyjdou na kopec. Jenže do technologického postupu se jim vloudila nějaká chybka a dráček byl tak těžký, že nevzlítnul, ať dělali, co dělali. Nakonec to táta vyřešil. Vzal synka k řece, pokřtili svůj výtvor na „dračí loď“ a pustili ho po proudu. Takového draka nikdo nemá, pyšnil se malý Petr tenkrát.

Zaujatý vzpomínkami přestal na chvilku sledovat klučinu, a když se na něj znovu ohlédl, malému se koulely slzy po tváři. V dlani zbytek provázku. Obloha zela prázdnotou, po drakovi ani památky.
„Počkej, já ti ho najdu, jo?“ zavolal na chlapce. Ten jen, plačíc, přikyvoval.
Petrovi se dmula hruď důležitostí. Naráz si připadal jako jeho oblíbený Old Shaterland. Nikomu by nepřiznal, že Mayovky zaujímají dodnes nejdůležitější místo v jeho knihovně. Naslinil prst, vztyčil ho do větru a mrknul na kluka.
„Fouká od západu. Vyrazím tedy na východ a nevrátím se, dokud draka nenajdu. Souhlasíš?“
Pobaveně koukal na klučinu. Ten na Petra hleděl spíš podezřívavě.
„Přineseš mi ho?“
„O tom nepochybuj. Jak se jmenuješ?“
„Milan,“ popotáhl malý nosem.
„Neboj, Milane, draka zachráníme.“
Petr se v roli spasitele draka cítil dobře. Vyrazil po směru větru a střídavě prohlížel zem pod nohama a větve stromů nad hlavou. Asi po půl hodině mu došlo, že je už příliš daleko a rozhodl se vrátit. Byl zklamaný, skoro si přál, aby hocha už nespatřil. Co když tam stále důvěřivě čeká? Jakmile přestal prohledávat přimhouřenýma očima zeleň v parku a smířil se s porážkou, tak ho spatřil. Drak visel zamotaný na vysokém modřínu.
Petr zachmuřeně osahával kmen stromu. Kdy naposledy lezl po stromech? Určitě už to zapomněl. Vyšvihl nohu na spodní větev, ale ta pod jeho vahou praskla. Teď to přece nevzdá! Sundal si bundu a přitisknutý ke kmeni pomalu pokládal jednu nohu za druhou na ty pevnější z větví. Staré jehličí se mu sypalo za krk a malé větvičky ho píchaly do rukou. Neodvažoval se podívat dolů. Na dosah draka uvolnil levou ruku a chytl ho za ocas. Dolů to šlo lépe, než nahoru.
Spěchal zpátky. Nakonec nebyl ani moc překvapen, že na místě chlapce už nenalezl. Park se ztrácel v podzimním šeru. Vítr ustal, zato déšť zesílil. Ve fast-foodu už měli zavřeno.

V dalších dnech chodil pravidelně parkem. Těšil se, až počká nešťastného hocha a předá mu jeho hračku, ale Milan nikde. Pro Petra se z toho stala skoro posedlost. Otáčel se za malými kluky venku, v autobuse i v obchodě. Jakmile zaslechl volání: „Milane!“, hned byl ve střehu. Týden uběhl a drak stále odpočíval u Petra doma. Byl to skvělý společník. Neděsil se korálovek, nevadil mu jejich pach, neujídal Petrovi čokoládovou zmrzlinu z ledničky.
Když mu konečně vrátili auto ze servisu, začal Petr do práce jezdit vozem a přestal brouzdat pěšky po parku. Dalšího dne dostal úžasný nápad a draka přilepil na okénko auta. Původně chtěl k němu připsat nějaký nápis, jako “Hledám tě“, nebo “Kde jsi“, ale měl dojem, že by to u chodců i řidičů vyvolávalo nechtěné asociace.
Cestou k úřadu ho pobaveně zdravili neznámí lidé, školáci si na něj ukazovali prstem a pokřikovali na sebe. Potkával u svého vozu smějící se malé děti a své kolegy, kteří si ťukali na čelo. Milana nepotkal nikdy.
 
Dvakrát se nad ránem probudil s pocitem, že neudělal všechno, co mohl.
Vždyť je to jen obyčejná hračka z levného plastu a igelitu, přesvědčoval sám sebe. Takových je v každé hračkárně dvanáct do tuctu. Určitě to děcko už na draka zapomnělo. Co tady vlastně sám blbne?
Ale nehodlal se vzdát. Old Shaterhand by to taky neudělal.
Kdybych byl indián, jmenoval bych se Ten, co chodí s drakem, pomyslel si. Bral ho s sebou do práce, při kurzech ho vyvěšoval z okna. Nestaral se, co si o něm kdo pomyslí (i když tohle přišlo až po té, co zahlédl šéfovou v těsném jednoznačném kontaktu s kolegou z vedlejší kanceláře).
Nakonec mu dal jméno. Albert.

Záhadný podzimní příběh pomalu ztrácel své tajemství.
„Vymysli si už něco jiného,“ kroutila hlavou kolegyně z úřadu.
„Nech ho, třeba mu tikají mužské biologické hodiny,“ uvažovala druhá.
„Že jo, spermie po třicítce už nejsou, co bývaly, co?“ smály se obě.
A ač nerad, Petr si musel přiznat, že nezřídka poslední dobou myslel na to, až bude se svým synem jednou chodit pouštět draky. Bylo by fajn, moci mu vyprávět o svých oblíbených korálovkách. Učil by ho poslouchat metal a doufal by, že v synovi zanechá svou stopu, jak jeho otec v něm samém.

Drak není důležitý, věděl, je to jen pouhé znamení. 
„Změna je život, Alberte,“ oslovil draka, když jej uklízel na jeho nové místo. Od té chvíle hlídala igelitová bájná příšera vchod do jeho bytu.
Na pátečním kurzu rozdávala jedna z mladých žen nesměle letáky se svým vlastním kurzem. Vaření je radost, stálo na prospektu velkým písmem.
„Svobodná matka, ta chce nějakého ulovit,“ významně si šeptaly dvě padesátnice, co místo „entr“ vytrvale říkaly „ántré“.
Pozorně se na ženu zadíval. Jo, to je ta, co se ho minule ptala, jakou klávesovou zkratkou vrátí text, který dala smazat. Dobře jí tak, ušklíbl se v duchu. A přihlásil se. Sbohem špagety.
Před první lekcí se oholil, dvakrát převlékl a na odchodu pohladil draka pro štěstí. Jenom, ať tam nevypadám jako blbec, přál si.
 
V kamrlíku u kuchyně penzionu, pronajaté pro kuchařský kurz, seděl malý syn šéfkuchařky. Máma neměla hlídání, tak mu nakoupila pastelky a on si celkem spokojeně kreslil. Draka na obloze.
Jmenoval se Milan.

Největším dobrodružstvím života je, že nevíme, jak a kdy se splní naše přání.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 26.1.2010 >
Body: 5
<reagovat 
Navždy už bez tebe (Občasný) - 26.1.2010 > jj

rozmilý příběh
Body: 5
<reagovat 
Sakora (Občasný) - 26.1.2010 > Díky moc za zastavení a hodnocení !!
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 14.12.2010 > Moc krásný a super závěr. :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 17.12.2010 > sibyla> Jsem ráda, že se povídka líbila... a mně by nešlo psát bez happy endu :-)
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 20.12.2010 > Sakora> Jj, takový konce mám i ráda. :-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
0 1 2 (3) 4 6 7 9 10
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter