Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Jedna z cest z kolekce Povídky potichu
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 24.2.2010 (19:51:35)
další>

                                                                
Mlhavým odpolednem se snáší sníh. Má barvu nevinnosti a sílu laviny. Auta se probíjí tou cestou cest, pramáti všech silnic, D jedničkou. Zamlžená skla okýnek spolehlivě oddělují pasažéry od okolního světa. Jsou zakleti navěky. Nebo aspoň, než vystoupí. A vozy, podobné školákům při hodině fyziky, zdolávají učení o gravitační síle, o zákonu akce a reakce, o přitažlivosti magnetů.  Regionální rozhlasové stanice se předhánějí v líčení katastrofální dopravní situace na Vysočině.
Na druhou stranu je půvabné, jak se některé věci nikdy nemění. Tomu se říká tradice.

„… večer to odhážu, namažu záda, a ráno se probudím a zas, kurva, padá…“ procítěně zpívá Romana s Nohavicou. Je jí sedmnáct a každou cestu s rodiči a malým bratrem za příbuznými považuje za ránu osudu.
„Mírni se, buď tak hodná, jak to vůbec mluvíš?“ Anně je čtyřicet, od jedné památné havárie se cítí, jakmile se za ní zabouchnou dvířka vozu, jako by ji spolknul vetřelec.
„Mami, to neřeš,“ otáčí se na Annu synek, „já umím i horší sprostý slova!“ Libor je desetiletý kluk. Byl počat nečekaně a dodnes je „překvapení“ jeho druhé jméno.
„Synu, doufám, že stejně rychle sypeš z rukávu i vyjmenovaná slova.“ Davidovi je jedna čtyřicet. Za volantem, s potomky a ženou za zády, si rád připadá jako hlava rodiny. Ten, co má vše pod kontrolou. Spokojeně odváží rodinku z návštěvy jeho rodičů na vsi.

V kufru se k sobě tlačí jitrnice, polévka a vajíčka. V těsném objetí.
„Tati, jsou přece prázdniny!“
„A hned po nich je pololetní vysvědčení, mladíku. Tak třeba po „m“!“
„… silničáři, tak jak každý rok, jsou překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice…“
„Mamííí, ať zavře ségra pusu, s tím jejím hlasem by jí nevzali ani do Hvězdný pěchoty.“
„Tsss, skřete, neslyšel´s tátu? Napovím ti, naše auto se sune dopředu jako… hlemýžď!“
„Ančo, ať jsou ty děti raději chvíli zticha, v tomhle bordelu se nedá řídit!“
„Tati, a co přesně je ten bordel?“
„Nestarej se, není ve vyjmenovaných slovech.“
„Liborku! Neopakuj každou hloupost, kterou uslyšíš, ano? Hlavně nezapomeň, Davide, zastavit u nejbližší benzínky, už nemáme nic k pití.“
„No jo, pořád. Jestli se tady mladá dáma zdrží na záchodě zase tři čtvrtě hodiny, tak už nás na parkovišti neuvidí.“ Davida ještě neopustil vztek na dceru, která při jedné z cest odkráčela na chvilku na toaletu. On po téměř hodině její nepřítomnosti zburcoval místní osazenstvo, že je jistě někde znásilněná a mrtvá. Zavolal policii, pročesával přilehlý lesík a zoufale přemýšlel, co poví doma Anně. Otevřít dveře s panenkou ho nenapadlo. Říct, že byl za blbce, by nedokázalo zcela nevystihnout pointu události.
Nesnášel, když mu Anna něco před dětmi připomínala. Začínala se tím spolehlivě podobat své matce.

„Tati, co bys dělal, kdyby z tý mlhy venku na nás vyskočili strašidelný monstra?“
„Bože! To je ta tvá výchova, Ančo, kluk čučí do noci na počítač a pak je zblblej hororama.“
„To je dobrý, všechno je moje vina, ne? Děti se učí příkladem, víš? To nejsem já, kdo v noci relaxuje hraním stříleček, jestli sis nevšiml! Já si čtu!“
„Přestaňte se hádat. Zase mineme tu odbočku. Já už mám hlad.“
„Romano, měla ses naobědvat. Babička byla nešťastná, že jsi odmítla jíst kachnu.“
„Mami, zapomnělas? Jsem vegetarián. A navíc mám za měsíc maturák!“
„To neznamená, moje milá, že musíš do té doby hladovět. Jsou země, kde děti nemají co jíst. Máš ohromné štěstí, že žiješ tady. To si uvědom!“ David se loni v práci zapojil do sbírky pro děti ve Rwandě a svou pětistovku od těch dob používal jako důležitou část rodičovského desatera.
„Fajn, tati, až budu chtít slyšet kázání, zajdu si do kostela.“
„A vůbec, jídla máme s sebou dost, popros maminku a ona ti vyndá jitrnici.“
„To radši umřu hlady.“ Romana do hloubi duše raněna necitlivými rodiči upíná svou mysl, srdce i prsty ke klávesám mobilu. Ještě jí zbývá kredit na pár esemesek.
„Nebuď drzá! A podej mi, prosím tě, tu mapu, budeme ji potřebovat.“

„Kde teď jsme?“ Anna si nedůvěřivě prohlíží krajinu kolem. Jako by zemi někdo proměnil v černobílý film. Takový lehce staromilský, pro pamětníky. Zasněžené vesnické scenérie viděné zdálky působí důvěrně a přátelsky. Asi tak jako Sirény. Kdysi dávno si hýčkala přání zde žít. Vysočina jí evokovala nezničený kout země s neporušenou přírodou a upřímnými lidmi. Buzola osudu ji ale nasměrovala jinam. A ona se nechala.
„Jak to mám vědět? Já jsem jen řidič. Ty seš navigátor,“ durdí se její muž. O vánocích nezbyly peníze na nákup navigace a on měl potřebu její nepostradatelnost všem stále předvádět.
„Stodvacátý kilometr. Byla tam ještě nějaká cedulka. Kde mám ty bonbóny?“ důležitě se rozhlíží Libor.
„To bys ale musel umět číst, že jo, brácha?“
„Romano! Podej bráchovi ten sáček a mluv s ním slušně!“
„Co sem řekla? Za všechno vždycky můžu já, co?“
Romana uraženě kouká z okna, v dlani přirostlý mobil, na uších sluchátka. Anna přemýšlí, kde už tuhle větu slyšela. Libor sleduje projíždějící vozy a nemůže se rozhodnout, jaký si pořídí, až vyroste. David, otec rodiny, se zrakem přišpendleným na sklo rozmrzele uvažuje, zda nezapomněl v kufru pořádně opřít kastrol s prdelačkou. Ještě aby se mu tam vylila.

Sníh balí zemi do vaty. A jeden z řidičů daleko před nimi dostane smyk.
„Dávej pozóóór!“
„Neřvi na mě, víš, jak jsem se lek´?“
„Táto, brzdi, před námi něco divně svítí!“
„Jůůů, nějaký ufouni. To se ví.“
„Liborku, dej si pás, honem.“
„Nezmatkujte, zodpovědného řidiče nic nezaskočí. Podívej se na mě, Romanko, dodržuju bezpečnou vzdálenost. Vzpomeň si na mě v autoškole.“ Den, kdy jej Romana požádala o pomoc a rady, neboť zatoužila po získání řidičáku, řadil k nejúspěšnějším ve svém životě.
„Já se bojím, vždyť v té mlze není nic vidět!“
„Zavři oči, maminko, řeknu ti, až budeme doma,“ uklidňuje Annu Liborek.
„No nazdar, všechno to před námi stojí, zatracená kolona! Já vám říkal, ať vyjedeme ráno!“
„Jestli se nedostanu domů včas…“
„Tak co? Dojde ke zničení světa? Romčo, přestaň,“ utne dceřino fňukání Anna hned v počátcích. Zahlédne Davida, jak bubnuje prsty na volantu, známka nejvyššího rozčilení. Role smírčího soudce rodinných sporů ji zmáhá a nebaví. Jenže někdo to dělat musí.

Zástupy aut zapadávají sněhem. Nikdo neví, co přesně se vpředu děje. Sevřeným šikem vozů neprojede sypač ani policie. Občas se venku utvoří hlouček plný rozhořčených emocí, ale mráz urovná spory rychleji než soudce.
„Zapni ten motor, tati, vždyť tu umrzneme!“
„Ty má hlavičko bystrá, když ho zapnu, dojde nám nafta a nedojedeme domů, chápeš?“
„Týjo, my tu zapadneme sněhem a vyhrabou nás až na jaře, že jo?“
„Libore, ještě chvíli a budeš se koukat v televizi jen na večerníčka!“
„Podívej, sanitka, mohli jsme dopadnout hůř. Aspoň, že jsme v pořádku.“ Tenkrát před lety znělo houkání sanitky Anně jako vytoužená píseň. Zaklíněná u předního skla pozorovala cestu kapky krve, než ji spláchl déšť a uvažovala nad tím, jak mámě vysvětlí zničenou halenku, co si tajně půjčila. Dodnes se tím trápila. Že nepomohla aspoň vlídným slovem, když to nedokázala činy. Že se s NÍM nerozloučila. Sama sebe trestala tím, že zahodila řidičák a už nikdy nesedla za volant.

„Půjdu se dopředu podívat, vy se odsud ani nehněte,“ rozkázal David. Poněkud se uklidnil, když zjistil, že další dvě auta za nimi zastavila dostatečně daleko, čímž se eliminovala možnost havárie. Výstražná značka u krajnice „Pozor, sníh na vozovce, jeďte opatrně“ ho vytočila. Ulevil si kopnutím. Jak se pak sbíral ze země poté, co mu ujely nohy, nadával všemi těmi slovy, co si nepřál, aby je syn někdy slyšel.
„Mami, co to volá táta?“
„Nic, nestarej se. Co ta vyjmenovaná slova?“
„Umím po „s“, tam jsou zvířata. Sýkora, sýček, sysel.“
„A ještě „syn“, to je taky zvíře.“
„Romčo, abych tě nevyzkoušela z povinné četby. Víš, kolik básníků a spisovatelů psalo o krásách Vysočiny?“
„Kdyby jezdili po D jedna, tak by takovou blbost nedělali. Mami, ježiš, za námi se někdo vyboural!“
„Kde je ten David, sakra, co když bude potřeba popojet s autem?“
„No nazdar, to zvoní tátův mobil, on ho tu zapomněl.“
„Ukaž,“ natáhne se Anna rychle po Nokii. Tušení ji nezklamalo. Na displeji svítí „Laděnka“. Okamžik bojuje s nutkáním si cizí zprávu přečíst, ale nakonec ji jen smaže. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Snad to zabere aspoň u dětí. 
„Nezajdeme jim pomoct? Přece se nemůžeme jen tak koukat na cizí neštěstí?“
„Seď, já tam skočím, hned jsem zpátky, ano? Hlídej brášku.“ Anna vyleze do studeného větru, ačkoli to je to poslední, co by chtěla dělat. Nesnáší krev. Nesnáší autohavárie. Nesnáší předstírání, jak si se vším ví rady.

Auta, která cestou míjí, mají dechem zamlžená okna. Malé děvče v modré bundičce na jedno z nich zevnitř kreslí sněhuláka. Usměje se na Annu, trochu jí přitom ujede ruka. Sněhulák má rázem nos delší než princezna ze Tří veteránů. 
Stříbrný postarší Ford s nárazníkem vmáčknutým do svodidel bliká zadním světlem v mlze jako umírající drak z pohádky. Anna nesměle klepe na okénko.
„Neruším? Jste v pořádku? Nekrvácíte?“ koktá. Nesmírně nerada se někam vnucuje.
„Jé, to jste hodná. Dobrý, jen jsem se praštil. Řídil jsem pomalu,“ mladík za volantem se nejistě usmívá střídavě na ni a na starého muže na zadním sedadle, „viď, dědo?“
„Měl jsem tě, Jaroslave, poslechnout a jet do té nemocnice až zítra.“
„Potřebujete do nemocnice?“ vyděsí se Anna.
„Jen na kontrolu. Nebojte se, anděli,“ usmívá se stařec.
„Vy jste doktorka? Že jste k nám jediná přiběhla.“
„Vůbec ne, já jenom… ani nevím, co to dělám, nesnáším krev, víte?“
„A já jsem doufal, že jste náš strážný anděl,“ usmál se na Annu starý muž.
„Hm, tak já se vrátím k dětem, jestli vám nic není, ano?“

Během těch dvaceti metrů, co ujde zpět, Anna celá zrůžoví vlastní odvahou. Dokázala se přiblížit k havarovanému vozu. Nabídla pomoc neznámým lidem. Neuvěřitelné.
David se zrovna v tu samou chvíli také vrací. Podupává před autem, než k němu Anna dojde. Uvnitř se Libor tiše tiskne k Renatě, která ho drží kolem ramen.
„Kde, sakra, jsi? Nechala jsi je tu samotné!“ 
„Na rozdíl od tebe, já si vzala mobil s sebou, kdyby mě děti potřebovali!“
„Jsi nezodpovědná!“
„Já? Mně nechodí esemesky od…“ Anně se zoufale zatočí hlava, raději vklouzne do bezpečí vozu.
„Mami, povídej, jsou ti lidé v pořádku?“
„Neboj, zlato, nic se jim nestalo. Je to mladík se svým dědečkem. A víš co? Mohli bychom jim nabídnout něco k jídlu, ne? Ze zabijačky.“
„Fakt? Super. A kolik mu asi tak je?“
„Řekla bych… sedmdesát určitě.“
„No, mami! Ty máš nějakou vtipnou náladu, ne?“
„Můžu jít se ségrou?“ ptá se Libor.
„Dobře, ale dávejte pozor. A pro jistotu běžte za svodidly.“
Romana si vykračuje s pytlíkem jitrnic, v červené čepici ne nepodobná Karkulce. Libor se vedle ní nese důležitostí.

Anna je provází pohledem a pak se otočí na Davida.
„Jak vypadá situace vpředu? Jsou tam policajti? Vypadá to ještě na dlouho?“
„Oba pruhy zablokovali tiráci, jeden nevyjel kopec a druhej dostal smyk a narval to do prvního. Kdoví, jak dlouho tady zkejsneme. Už je překládaj, z toho dalšího dálničního sjezdu tam najížděj hasiči. Hm, četla´s tu zprávu?“
„Ne, jen smazala.“
„To by tátu mrzelo, kdyby věděl, že jsi tu zabijačku rozdala cizím, víš?“ David se mrzutě snaží změnit téma hovoru.
„A co vlastně mrzí tebe?“
„Nech toho, prosím tě. Stačí, že se nemůžeme pohnout odsud.“
Anna sleduje sněhové vločky, jak se snáší, dotýkají dalších, dokud se nespojí do pevné závěje. Třpytivé krystalky, rodina o miliónech příbuzných. A žádný z nich se nemůže odsud hnout bez cizí pomoci.
David zametá sníh z auta. Má rád pořádek, čistý stůl. Ve chvíli přiznaného soukromí sám sebe vidí zvenčí a nevychází u údivu, do jakých sítí se to zapletl. Jenže některým věcem člověk neporučí. Když ani nechce...
„Nějak dlouho jim to trvá, ne? Neměla jsi je tam posílat. Romano! Pojďte už zpátky!“
„Představ si, že ten kluk jí nabídl, ať si tu jitrnici sní společně. Pašík do ségry zahučel jak rychlík do tunelu. Prej vegetariánka, pch,“ vypráví Libor.
„Pitomečku,“ utře ho Romana. Rukáv svetru si stahuje až k zápěstí. Má na něm tetování propiskou. Telefonní číslo.
„Máme tě pozdravovat od toho starého pána, mami. Mluvil trochu z cesty, že prý jen andělé vidí před sebou správnou cestu.“
„Jo, šťastnou cestu budeme ještě dneska potřebovat.“ David s povděkem sleduje v dáli před sebou počínající pohyb vozidel a zažene rodinku do auta.

Libor kreslí na zadýchané okno hranatého robota. Romana se otáčí dozadu a po paměti mává správným směrem. Zabijačková polévka tvoří na koberci kufru mapy dobitého území. Kolona se dává do pohybu. Mezi nepojízdné vozy vjíždí Policie a odtahovka. Ze stříbrného fordu se ozve krátké zatroubení-rozloučení.
Anna hladí krajinu pohledem. Dobře tuší, že andělé neexistují, ale zcela jasně před sebou najednou vidí tolik cest, kterými se může dál vydat. S Davidem, nebo bez něj. Na Vysočině, nebo v Západních Čechách.
Když dojedou k domu, její muž vystoupí, aby otevřel branku. Děti nedočkavě vyběhnou, Libor se mazlí se psem, Romana spěchá za roh, vyzkoušet o samotě nové telefonní číslo. David rozrazí každoročně zamrzající vrátka jedním prudkým pohybem. Pak se zastaví, mírně usměje a setřese pochyby jako sníh z ramen. Nic se nemění, pořád má tu schopnost. Dokáže životní problémy rázně vyřešit. 
Nikým nepozorována sedne si Anna opatrně za volant a samozřejmým způsobem zajede do garáže. Je to příjemný pocit. V duchu se s NÍM rozloučí. Ta slova jsou příliš patetická, než aby je pronesla nahlas. Zamává na Libora, že už běží odemknout.

Každý je někdy sám sobě andělem.



Poznámky k tomuto příspěvku
the_dark_side_of_me (Občasný) - 26.2.2010 > tož taky pěkné, ale není to tvoje obvyklá "dojímačka". semtam pár chybek (romča-renata, vypnutý motor - zpátky do tepla vozu), ale jinak standart.
Body: 4
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 26.2.2010 > the_dark_side_of_me> Díky za zastavení...
Romča je Romana, jméno dcery je tam v té podobě několikrát, (ačkoli nechápu, jak jsem jí v jednom případě mohla překřtít na Renatu, díky za upozornění), vypnutý motor - tak to jo, "teplo vozu" jsem použila jako takové klišé, opravím to. 
Já nepíšu "plánovitě" dojímačky...  ony mi z toho původního nápadu "lezou" samovolně...  
<reagovat 
 the_dark_side_of_me (Občasný) - 1.3.2010 > Sakora> taky jsem netvrdil, že je píšeš plánovitě, ale máš prostě styl psaní který obyčejně "bere za srdce i duši" :) tady tomu tak úplně nebylo.
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 1.3.2010 > the_dark_side_of_me> Jsem ráda za zpětnou vazbu, je to takový komornější příběh. Dík za zastavení.
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 4.3.2010 > líbí, obzvlášť ta lehkost a nadhled, se kterou je to napsaný....
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 4.3.2010 > Quotidiana> Díky za názor. Měla to být jen taková lehká návštěva v cizích životech, jsem ráda, že to je z příběhu cítit.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
0 1 2 3 4 (6) 7 9 10
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter