aneb sny a skutečnost

kapitola třetí- božská mana.

jana se usmívá v zasklené lodžii. je složena v proutěném křesle a usmívá se. myslí na petra, ale spíš na včerejší milování. je plná pocitů slastí, je jí tak krásně. jemně pomalounku si pohladila krk a cítila jeho ruku, teplou silnou dlaň. bříška prstů a slastné mrazení. vezme si francouzskou misku-hrnek plnou kávy a oběma rukama hladí jeho kůži. přiblíží hrnek ke rtům a líbá jeho rty. točí se jí hlava. tak krásně se jí točí hlava. jako malá na řetízkovém kolotoči, a přivírala oči a chtěla umřít. nevěděla, co je to umřít, ale chtěla takto umřít! babička jí říkala: jen s úsměvem, janičko, jen s úsměvem.

teď v proutěném křesle na řetízkovém kolotoči se usmívala a s obrovským sladkým hrnkem v „jeho“ dlaních. připravil jí tento hrnek: „to je moje síla a mé teplo“. a ona vzala ty ruce a prsty a on se jemně vymanil. a jana se dlouze přisála. celým nitrem jí protekla ta božská mana. neříkal nic, jen pohledem ještě pohladil a kroky a cvakly dveře.

seděla jen tak v teplácích a najednou cítila jeho dlaň na břichu, na svém břichu. tu silnou teplou dlaň a prsty virtuosa, mistra na tělo. mistra na její tělo, na struny potěchy. partitury sonáty a largo přechází v andante a je tu allegro a změny tempa. cítila tu dlaň a prsty všude a už ani ne své tělo, ale jen vzlet motýla a modré nebe.

jana sedí v tramvaji a nepřítomně kouká a nepoznává. přemýšlí, kam jede a proč. přemýšlí nad spravedlností osudu a babička jen říkala: „je to tak, jak to má být“ a vůbec jí nevadilo, že těmi slovy vysvětlovala tolik nevysvětlitelných. a teď sedí v tramvaji do někam a jedinou rukavicí si urovná dlouhou šálu. není jí zima, necítí ani teplo a mozek pomalu nastupuje: pojedeš nazpátek, pojedeš dlouho nazpátek. no a co! jen se vezu a nemusím. ale mozek se cuká a myšlenky letí - kde mám být? kde¨, proboha, mám teď být?! jedna rukavice a červené lodičky... mobil. rychle hledá omluvy a mobil v tašce. nenajde ani jedno. na konečné si elegantně, jak to jen dokáže, nastoupí na opačnou stranu...