|
kdysi
jana si hoví konečně ve své lenošce u okna. všechno, a to doslova, už zvládá sama a je na to náležitě pyšná. tedy všechno ne. sedí a doslova polyká celým tělem, tělíčkem sluneční den. je to přesně na hraně, když už se začíná dusit ve vlastní šťávě a je jí přitom ještě krásně hřejivě. zavře oči a myslí. ne, nechá se jen ohřívat a raději zkouší na nic nemyslet. na nic nemyslet, to se vám řekne. mozek pořád něco šrotí, páté přes deváté - to je ale blbej obrat - naučit se vypnout, naučit se meditovat a vnímat jen své tělo a nic, už vůbec nic. svůj dech, svůj tep srdce a své nepatrné a zbytečné tělesno. zbytečné... ano zbytečné!
jak dlouho už necítila „cizí“ teplo? moci se schoulit do klubíčka, do klína, když ležíte už spokojeni na boku, jeho těla. nic nechtít, nic nedat, jen být a pro samou věčnost. proč neviděla ještě takové sousoší, takový obraz? být do sebe vsazeni a už nic víc, žádná slova, žádné touhy, jen kouzlo doteku těl samotných. jako když malá holka držela ruku spolužáka a byla v sedmém a možno v desátém nebi a ani si nedovedla a nechtěla představit nic dál. jakékoliv představy ji ničily, drtily jí a vzaly si na pomoc, přímo ukradly její fantazii, a tak se dostávala až do hrůzných představ pomocí řečí a časopisů, a raději proto nic. hezké slovo a dotek ruky. slovo... slovo, které nemělo a snad ani nemělo mít žádný smysl, a jen hlas a rytmus těch slov sázených jemně a pomalounku do ní. a jana se učila vnímat hlas a gesta a postoje a mimiku. najednou se mámina divadelní obsese tiše objevila v hlavičce malé janiny, co malé - přímo slečny! viděla herce a přehrávání se všemi těmi gesty a výrazy celým tělem a jana začala vnímat ty kluky skrze to divadlo a maminu, co se tak vášnivě opíjela divadelním životem, kde vášnivě je myšleno se vším, co k životu patří. a tak se milá mamina prodychtila do stavu, kdy už nebylo pro zbytek toho, co zbylo z krásné maminy, vůbec nic k vidění a to, co zůstalo, raději aby nebylo. i když nevýchova, přeci jen pouhé bytí je výchovné, když se tě dotýká dnes a vším, co ke dnešku patří. a jana, malá janička si držela svého kluka a měla strach, příšerný strach ze ztráty nebe na ni právě vhozené. nemusela nic, a přeci a nikdo na světě netuší, proč se zastaví a nesmělého spolužáka políbí. polibek nedotčených rtíků, polibek nadšených amatérů divadla. a když po kolikáté si už sám on řekl a přitáhl janičku k sobě, náhle ucítila v jeho kalhotech řeči, které to její nebe shodily do bláta a udupaly do nepoznání. jak jen můžeš z vrcholu štěstí spadnout do ubohého strachu? a jana, malá janina spadla a všechno bylo tam. jako film s blbým koncem, jako sladký oběd s mouchou uprostřed.
všechno se časem spravilo a jana začala vše vnímat jako hru, do které se tu a tam tak ráda nechala vtáhnout. dychtivé oči kluků a téměř nezvladatelné chvění těl těch mladých mužů schopných v jedné vteřině čehokoliv, pokud to netrvá déle. a jana se postupně učila pracovat s těmi jejich touhami. když už věděla, cítila, jak vybičovaná klučičí mysl vtlačená do malinkaté věcičky uprostřed už nemůže jinak. mámina škola života žitá velkoherečkou bez tohoto titulu, ale o to víc naplno, se teď „hodila“. klukovský mladý muž plný atavistické touhy plodit byl osvobozen, byl odpomocen běsnění, jež takto zahalovalo spolehlivě téměř každý mozek tohoto rodu, a tedy mužského. když cítila, a nejen fyzicky, onu nevyhnutelnost touhy, zkusila tu poprvé, co mělo překonat tu chvíli, jež sama o sobě byla tady, a již nemělo smysl se jí bát. leželi v trávě dva, co měli k sobě blízko, a přeci jenom ještě kousek chyběl, a příroda tomu samečkovi poručila a jana poslechla a protože se bála své role ženy zahrát naplno, protože tuto roli ještě nedostala, přijala její virtuální možno rozhlasovou podobu zdánlivého skutečna. kolikrát už malá janina přímo šmírovala praktiky domácí paní, tak zkušené. a jana nejdřív v náručí svého klučičího štěstí se odtáhla a jen nechala to tričko tíživé spadnout vedle sebe a dál jen kousek malé opory. a sameček třesoucí rukou v laskavé premiéře tužeb náctiletých a janina prvně jinou než svou dlaní dotekem výboje mladého života, celou silou této touhy poznání a výboje. nejdřív jemně a v zápětí drtivou dlaní po jejích prsou a kdyby nebyl zastaven, a jen pohladit a jemně mnout a políbit. a sameček vyburcován s nabobtnalými žilkami spánků a nepřítomným pohledem byl janinou ručkou rozepínán a hladivými tóny její ručky přiváděn k malému šílenství. sameček jen útokem a již nevěděl, co se děje, a janina naše - jen zůstaň ležet - a jeho rozepnuté kalhoty a její ruka a dotek jeho blaha a všechno bylo vzápětí jinak. a nebýt poslední tečky okolnosti, kterou se učila vnímat jako nezbytnou a pro ty kluky tak frustrující když nezvládnutou, se naše janina naučila tak zvládnout, jak jen okolnosti mohly.
a pak si terpv, protože odpoutána, dovedla tu chvíli užít a po svém a učila se sama a učila i jeho vnímat tu chvíli bezvládí, ten moment bez ničeho a nikam a jen znít.
a sluníčko v okně dnešní janky se posunulo i se vzpomínkami dál k sousedům a jana zas muset vstát a jít. jít, kamkoliv muset vláčet to tělo a bez něhy a pohlazení.
|
